Evropské hodnoty

Podrobnosti

Zveřejněno 2. 11. 2015 7:41

Napsal Dan Drápal

O evropských hodnotách se hovoří už léta, nezačalo to s nynější migrační krizí. Krize možná učinila hovory o evropských hodnotách o něco aktuálnějšími. Dokonce se v poslední době mluví i o křesťanských hodnotách. A někteří kritičtí lidé si všimli, že o křesťanských hodnotách začali mluvit i někteří lidé, kteří se dříve ke křesťanství nijak nehlásili.

Málokdy se ale setkáme s konkrétním vyjádřením „toto a toto je evropská hodnota“. Častěji se o evropských hodnotách mluví zcela abstraktně.

Zmíním tři „hodnoty“, na nichž se možná shodnou jak levičáci, tak pravičáci, jak liberálové, tak konzervativci, jak křesťané, tak ateisté. Netvrdím, že tyto hodnoty chápeme stejně, ale patrně se shodneme, že to pro nás skutečně jsou důležité věci.

Mám na mysli hodnotu jednotlivého člověka, právní stát a svobodu slova. Jinými slovy, zdá se mi, že se shodneme na tom, že každý jedinec má nesmírnou cenu a není správné ho „rozpustit“ v národě či jiné veličině; nelze ho obětovat žádné ideologii. Z toho vyplývá i nezbytnost právního státu a svobody slova. Všechny tyto tři „hodnoty“, chceme-li je tak nazvat, jsou na sobě navzájem závislé. Jakmile chybí jedna z nich, budou patrně brzy chybět i další dvě.

Netvrdím, že jsou to jediné „evropské hodnoty“, ale domnívám se, že na tom, že jde o hodnoty, na nichž nám velmi záleží, se vesměs shodneme, i když jim patrně v mnohém rozumíme odlišně.

Pokud jde o hodnotu člověka, pak jsem jako křesťan přesvědčen, že je dána hodnotou Božího Syna, Ježíše Krista, který zemřel za každého člověka, aby ho vykoupil z moci hříchu. Člověk tedy nemá hodnotu sám od sebe, ale má ji, protože mu ji dává Bůh. Proto je přikázání lásky k Bohu logicky předřazeno přikázání lásky k člověku. Na druhé straně ovšem platí, že nemohu tvrdit, že miluji Boha, pokud odmítám milovat i člověka, za kterého Boží Syn zemřel.

Každý člověk má tedy pro mě nesmírnou cenu, ale z jiného důvodu, než pro ateistu, který vyznává tutéž „evropskou hodnotu“. Pro člověka, který nepočítá s Bohem, má člověk hodnotu jaksi sám od sebe. Pro ateistu je člověk mírou všech věcí, je hodnotou nejvyšší. (Křesťan ví, že pro ateistu je tedy člověk bohem, ovšem bohem nepravým, proto modlou.)

To má závažné důsledky. K čemu nás přesvědčení, že každý člověk má nesmírnou hodnotu, vede?

Ateistu vede k tomu, aby se člověk o tuto hodnotu vehementně hlásil, aby si ji v případě nutnosti třeba i násilím vybojoval. Proto bude zdůrazňovat svá „práva“, své „nároky“, a stejně tak bude zdůrazňovat práva i nároky druhých. Na lidskou společnost se zpravidla dívá jako na bitevní pole, kde se vede do jisté míry boj každého s každým. Bojují mezi sebou muži a ženy, mladá generace se starší generací, atd. Aby tento boj nebyl ničivý, vyhlašuje se maxima, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Aby společnost mohla fungovat, je třeba „rovnoprávnosti“, z níž se, pozorujeme-li svět kolem dobře, rodí snaha nikoli o rovnost před zákonem, ale o stejnost. Rozdíly mezi mužem a ženou nejsou důvodem k radosti a oslavám, ale nepříjemností, kterou je třeba překonat.

Křesťan nemusí o svou hodnotu bojovat, protože je už předem dána. Pro Boha už ji dávno má. Samozřejmě to neznamená, že neusiluje o svobodu tam, kde jsou lidé zotročováni. Usiluje o ni, protože ví, že je milovaný Boží syn či milovaná Boží dcera, a že Bůh miluje i ty, kdo jsou zotročováni. Motivem ale není „boj za práva“, nýbrž snaha nastolit Boží řád. Usiluje o svobodu z jiných důvodů a motivů, než je uplatňování práv a „nároků“. Byl osloven Bohem, a tím se stal odpovědným. Dobro, které má, přijímá jako dar, nikoli jako nárok. Všímá si, že lidé, kteří neustále vznášejí nároky, nemají nikdy dost a nejsou nikdy spokojení a šťastní. Ví, že vděčnost (za život, za dnešní den, za lidi, kteří mě obklopují, za obecenství s Bohem, za vše, co jsem od Boha dostal, včetně poslání, jímž mě pověřil) je základní lidskou odpovědí. Rovněž ví, že nevděčnost, jakkoli se jeví jako nedůležité pochybení, je podle apoštola Pavla první nesprávnou reakcí, po níž následuje nevyhnutelný morální i společenský sešup. (Kdo chce, může si to nastudovat nebo připomenout v prvních třech kapitolách listu apoštola Pavla Římanům.)

Člověk může žít smysluplně i tam, kde není svoboda slova a kde nepanuje právní řád. Právní řád je ovšem žádoucí, protože Boží vláda je založena na spravedlnosti a právu. Popírání spravedlnosti je v rozporu s Božím charakterem a s Boží vůlí. Tam, kde je popírána spravedlnost a kde se člověk nedovolá práva, celá společnost chřadne a ani žádný jednotlivec nemůže nalézt skutečné naplnění.

Svoboda slova pro křesťana není samoúčelem. Ostatně křesťanství se mnohdy šíří mnohem rychleji v různých diktaturách a totalitních režimech. Například během několikaleté vlády komunistů v Etiopii počet křesťanů výrazně stoupl. Přišlo se na to ovšem až po pádu komunistické diktatury. Křesťan dokonce ví, že svobody slova zneužívají i lidé, jimž o žádnou svobodu nejde a kteří někdy svobody slova dokonce zneužívají k potlačení druhých nebo k vyvolání nenávisti. Ví rovněž, že svobodu často nabízejí lidé, kteří sami svobodni nejsou a kteří uvrhují druhé do otroctví. Například svoboda propagovat drogy uvádí do otroctví, přestože se odvolává na to, že ve „svobodné společnosti“ si přece může každý rozhodovat o svém životě sám. Proti zneužití svobody je ale možno bojovat jedině pravdou, nikoli omezováním této svobody. Pro křesťana tedy svoboda není nejvyšší hodnotou – tou je láska k pravdě. Z tohoto hlediska je svoboda hodnotou pouze pomocnou, leč nezbytnou: Bez svobody není možná ani láska, ani hledání pravdy. Křesťan tedy bude hájit svobodu slova, byť ovšem z jiných důvodů, než sekulární humanista. Současnost ukazuje, že křesťané hájí svobodu slova důsledněji než mnozí sekulární humanisté, a tato skutečnost se v brzké budoucnosti projeví ještě mnohem jasněji.

Zmíním ještě jednu důležitou hodnotou, na které se do značné míry shodnou křesťané a (mnozí) sekulární humanisté, totiž ochranu soukromého vlastnictví. Opět: Soukromé vlastnictví není pro křesťana samoúčel. Pokud křesťan skutečně miluje Ježíše, nebude pro něj nikdy podstatné, aby byl bohatý. Zná slovo apoštola Pavla o tom, že „zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství“ (1. list Timoteovi 6). Soukromé vlastnictví mu ale umožňuje autonomně vychovávat svou rodinu, nezávisle na státu. Od státu křesťan neočekává, že ho materiálně zajistí, ale že mu umožní vést činorodý život, těšit se z výsledků své práce a nadto dle svých možností pečovat o potřebné.

Mnozí (ne všichni) sekulární humanisté chrání soukromé vlastnictví také, zejména po zkušenostech s komunismem, který soukromé vlastnictví zrušil, či spíše v praxi výrazně omezil. Bylo totiž zřejmé, že tam, kde chybí ochrana soukromého vlastnictví zcela, se společnost rozpadá. Soukromé vlastnictví a vláda zákona, tedy právní stát, jsou ve skutečnosti spojité nádoby, byť to nemusí být na první pohled zcela zřejmé.

Každá krize prověřuje, zda jsou tyto hodnoty pro nás skutečně důležité, a o současné migrační krizi to platí neméně. Snad lze dokonce říci, že pokud tyto hodnoty zachováme, budeme moci konstatovat, že jsme krizi zvládli. Již teď je jasné, že všechny uvedené hodnoty budou vystaveny vážné zkoušce. Lépe řečeno: Zkoušce jsme vystaveni my. Ukáže se, zda ochranu těchto hodnot myslíme vážně a zda jsou pro nás skutečně tak důležité, jak říkáme. Důvodů ke znepokojení máme již nyní dost a dost.