Hypotetické rady Bohuslavu Sobotkovi (po teroristických útocích v Paříži)

Podrobnosti

Zveřejněno 1. 12. 2015 12:11

Napsal Jan Cholínský

Nejsem, nebyl jsem a pravděpodobně ani nikdy nebudu voličem / příznivcem / členem sociální demokracie. Krom toho se už delší dobu v životě snažím nedávat nikomu nevyžádané rady. Nicméně výzvu KONZERVATIVNÍCH LISTŮ k úvaze na shora uvedené téma přijímám.

Jako občan a historik tedy Bohuslavu Sobotkovi – v nastávajících těžkých časech – hypoteticky doporučuji:

„Jakožto premiér nezapomínejte, že zabezpečení státu před vnějším ohrožením je nadřazeno politické ideologii, stejně jako na zkušenost středoevropského regionu ve 20. století. Současná situace je nejspíše prvním kulminačním bodem prohlubující se krize liberálně-demokratického Západu, který sice vyhrál studenou válku, ale své vítězství sám proměnil v neprozíravý pat, načež zbytky jeho kulturní integrity začaly požírat doktríny ekonomického pseudoliberalismu a kulturního neomarxismu. Z realistické geopolitické rozvahy a středoevropské zkušenosti posledního století vyplývá, že v české kotlině je třeba spoléhat se více na sebe, než na silné „přátelsky nakloněné“ mocnosti na Západě či na Východě, a hledat své blízké spojence především v nejbližším sousedství. V současné mezní situaci jsou vlády států tzv. Visegrádské čtyřky přímo postrkovány prozřetelností ke geopolitickému realismu a potenciálně nejdůležitější partneři České republiky jsou také plni odhodlání dostát své odpovědnosti. V Polsku se situace po listopadových volbách podstatně změnila, tamní vláda má jasnou podporu veřejnosti, jako jí má i vláda maďarská – nehledě na nesmyslné výroky levicových radikálů a nekompetentních žurnalistů o údajné, ale blíže nespecifikované „extrémní pravici“. Nabízí se Vám tedy jedinečná příležitost začít budovat základy silné a sebevědomé střední Evropy (momentálně uvnitř EU) a to i navzdory nesourodému ideově-politickému zaměření jednotlivých „visegrádských“ vlád. Dostát závazkům vůči Západu – ano, jistě, samozřejmě, ale pokud by současné partnerství bylo evidentně v rozporu se zájmem českého státu, neváhejte a tyto závazky legitimním způsobem revidujte. Prozatím nekompromisně odmítněte tzv. kvóty (následné „průběžné kvóty“, či „jednotnou evropskou azylovou a sociální politiku“), případně vypište v této věci referendum. Zároveň urychleně vypracujte a přijměte takovou autonomní imigrační politiku, která bude maximálně bezpečná i dostatečně velkorysá a – nejširší veřejnosti srozumitelná. Pokud hodláte reálně válčit s Islámským státem, postarejte se souběžně o spolehlivé zabezpečení státních hranic (v případě hranic EU resp. „Schengenu“ to zjevně nepůjde) a začněte systematicky posilovat ozbrojené složky státu včetně armády. Nezapomínejte při tom všem hájit současnou – mimochodem solidní – českou azylovou politiku, rozšiřte jí o strategii z hlediska krátkodobého, střednědobého a dlouhodobého a seznamte veřejnost s příslušnými bezpečnostními pojistkami a kvalitními, tj. uskutečnitelnými a přínosnými integračními programy.“

Když už vstupuji do role pseudoporadce, vyslovím se ještě ke statutu a roli sociální demokracie, včetně přídavku několika sociálně pedagogických postřehů:

„Ve Vaší politické straně nezapomínejte pečovat o solidní a všeobecně přijatelný ideový základ, vycházejte při tom z české tradice a zkušenosti a to třeba i proti mínění internacionálního levicového mainstreamu. Zde doporučuji: 1) mějte na paměti zkušenost československé sociální demokracie s komunisty a jejich pátými kolonami; 2) vztahujte se k úctyhodnému pojmu solidarita a odvraťte se od degenerujícího pojmu rovnost. Distancujte se jasně a srozumitelně od toho, co přivedlo sociální demokracii ke krachu a mnohé její členy do neštěstí. Odmítněte dědictví Zdeňka Fierlingera i Bohumila Laušmana a připomínejte třeba Antonína Hampla a Jaromíra Nečase. Varujte se utopického sociálního inženýrství a podpory rovnostářského kulturního neomarxismu, zejména agresívních ideologií genderismu a multikulturalismu. I bez nich budete mít společnosti co nabídnout a kam ji směrovat – prosazujte program postavený na všeobecné sociální solidaritě, preferujte především podporu tradiční přirozené rodiny, mezigenerační soudržnost a pomoc zdravotně postiženým. Promýšlejte politiku zodpovědné solidarity, která by měla potenciál motivovat majetnější vrstvy ke konkrétním smysluplným iniciativám pomoci bližním.“

Co se týče premiérovy čínské anabáze a s ní spojených snah, budu stručný:

„Třeba by Vám případné další dlouhé lety mohla ukrátit četba, doporučuji: Paul Midler: Made in Čína. Pohled do zákulisí čínské velkovýroby. Práh, 2015; Liao I Wu: Kulky a opium. Život a smrt na náměstí nebeského klidu. Mladá fronta, 2012.“