Obsah

Vánoce i pro nevěřící

Včera jsem měl zajímavý zážitek. Jel jsem krásnou novou tramvají, kde lidé mohou v některých částech sedět naproti sobě. Bylo tam dost plno a jediné místo bylo vedle mladého muže, jenž si povídal s o něco starší ženou, která seděla naproti němu. Mohla to být jeho teta nebo spíše jen nějaká známá. Ptal se jí, co bude dělat o Štědrém večeru. Odpověděla, že půjdou s rodinou na půlnoční. „A vy jste věřící?“ „Ne, nejsme, ale to tak k Vánocům patří.“

 

„A to půjdete do kostela?“

„Ano, kam jinam přece, když na půlnoční?“

„A tam mohou chodit i nepokřtění?“

„No jasně.“

„A nenutěj je tam, aby se dali pokřtít?“

„Ne…“

Přiznám se, že po její odpovědi se mi poněkud ulevilo. Ta žena vystupovala o stanici dřív, než onen hoch a já; mezitím jsem si připravil vizitku a při vystupování jsem mu ji dal s nabídkou, že když bude chtít o víře vědět něco víc, ať se podívá na můj web a napíše nebo zavolá.

Jsem moc rád, když mohu mluvit s někým, kdo je svým způsobem nepopsaný list papíru. Ten hoch nevěděl o smyslu Vánoc zhola nic. Neznal ani ty vrstvy tradice, které se smyslem Vánoc nijak nesouvisí, ale které jej pro většinu dnešních lidí docela překryly. Nesnažil by se mě přesvědčit, že křesťané svými vánocemi zatlačili do pozadí oslavování slunovratu. Možná by dal za pravdu jisté komentátorce z dob komunismu, která na dětský dotaz, co jsou to vlastně Vánoce, odpověděla, že to jsou svátky hojnosti, zřejmě netušíc, že koleda byla vlastně institucionalizovaná žebrota, zbavená pro Boží milosrdenství negativního přídechu. A že se na ni chodilo nikoli v době hojnosti, ale v době nouze. (Sklizeň dávno za námi a do další daleko.)

O Vánocích se v různých populárních pořadech můžeme dovědět, jak se slaví Vánoce v jiných zemích, jaký je původ (relativně mladé) tradice zdobeného vánočního stromečku, proč jíme o Vánocích kapra atd. Pro každého z nás mohou znamenat Vánoce něco jiného. A tak si dovolím vysvětlit, co znamenají pro mě.

Život je úžasné drama. Drama, které má svůj začátek a svůj konec. Drama, v němž jsme všichni herci, ať chceme nebo nechceme. Drama, které má svého režiséra.

Začátek i konec je dán. Nakonec zvítězí Bůh. To ale neznamená, že je předem dáno vše, co se odehrává. Uvěřit v Ježíše Krista – to pro mě znamenalo uvědomit si, že celé to drama není o mně, ale o někom jiném. Je o Ježíšovi – ten hraje hlavní úlohu. Chci-li najít své místo v životě, musím se smířit tím, že budu hrát pouze jednu z vedlejších úloh. Poznal jsem, že to neznamená, že bych nebyl důležitý. Ale také jsem poznal, že svět se netočí kolem mého já.

Na tomto dramatu je úchvatné, že Bůh není jen tak ledajakým režisérem. Je režisérem, který se rozhodl vstoupit do svého dramatu, přijít mezi herce a stát se jedním z nich.

A o Vánocích se slaví právě toto: Bůh přichází mezi lidi. Latinsky se tomu říká inkarnace neboli vtělení. Bůh se stal tělem a přebýval mezi námi.

Víme, že každé pořádné drama má také nějakého padoucha. John Eldredge vysvětluje, proč. Každé pořádné drama, které nás bere za srdce, totiž nějakým způsobem kopíruje základní drama – příběh vztahu Boha a člověka. V každém pořádném dramatu je místo pro lásku – bez té se pořádné drama neobejde. Setkáváme se v něm zpravidla také s obětí.

Oním padouchem ve vesmírném dramatu je Boží nepřítel, satan. Ten toho hodně ví – ano, i o vás. Nicméně nebyl a není vševědoucí. Věděl, že jednou přijde Mesiáš, Spasitel. Zná totiž velmi dobře svatá Písma a o Boží existenci nemá sebemenší pochybnosti. Jenže si nedokázal představit, že Boží Syn – Mesiáš, Spasitel – přijde na svět v podobě novorozeňátka.

Bůh jistě hodně riskoval, když svého Syna poslal na svět v podobě malého děťátka. Když hraju s vnoučkem šachy, dávám mu výhodu a hraju bez jedné věže. Bůh nemusel přijít na svět v podobě novorozeňátka. Vlastně tím dal svému nepříteli výhodu – a dost tím riskoval. Mohl se zjevit jako vojevůdce – vždyť je přece Hospodin (vojenských) zástupů. Mohl se zjevit v podobě univerzitního profesora, odborníka na antropologii nebo nějaký jiný důležitý obor. Mohl se narodit v Římě, v centru tehdejšího světa.

Ale Bůh má smysl pro humor. Sehrál se svým protivníkem zvláštní partii.

Satan zde měl – a stále má – své nástroje. Je lhář od počátku a dospělý Ježíš o něm řekl, že přichází, aby kradl, zabíjel a ničil. Jeho nástrojem v době Ježíšova narození byl Herodes. Satan hrál na jistotu – a když se dověděl, že se měl narodit židovský král (že to bude v Betlémě, to na rozdíl od Heroda věděl), nechal pro jistotu pozabíjet všechny novorozené chlapce. Ale mnoho let pak netušil, jak to s tím spasitelem vlastně je a bude. Až když se Ježíš nechal pokřtít od Jana v Jordánu, slyšel Boží hlas: „Toto je můj milovaný Syn.“ A při nejbližší příležitosti se ho snažil (při pokušení na poušti) přesvědčit, aby se dal na jeho stranu. Naštěstí neúspěšně.

O Vánocích tedy slavíme inkarnaci. Ano, jistě, je slunovrat, i já se z něho raduji. Noc už nebude tak dlouhá. Ale slunovrat smysl mému životu nedává. A slunce je stvoření, a kdo poznal Boha, nebude uctívat stvoření místo Stvořitele. A plně se ztotožňuji s písní Luďka Rejchrta: „Nad dary Tvé skvělé, Ty Svrchovaný, ctím lásku Tvou, z které jsou darovány.“ Ano, máme doma stromeček, a Vánoce jsou výtečnou příležitostí, aby se naše rozsáhlá a stále se množící rodina sešla. Ano, dáváme si dárky, ale připomínáme si, že největším darem je Boží Syn, náš Vykupitel.

Také si uvědomuji, že my Češi jsme v něčem ustrnuli. Máme „Ježíška“. Ano, Ježíš se narodil jako malé děťátko, ale my křesťané víme, že je to Lev z Judy, Mocný bohatýr. Jsou to naši nevěřící spoluobčané, kteří mají za to, že „Ježíšek“ zůstane navždy maličkým děťátkem. My křesťané víme, že narození Ježíše Krista bylo obrovským ponížením pro Božího nepřítele, ale že Ježíš vyrostl a stal se dokonalým mužem. Ježíš byl jakýmsi Božím výsadkem na území nepřítele. A tím jsou i jeho následovníci, kteří žijí v tomto světě – pokud se nechávají naplnit jeho Duchem. Tento svět ve zlém leží a my vedeme duchovní boj – chcete-li, džihád. Ale apoštol Pavel píše jasně: „Zbraně našeho bojování nejsou tělesné.“ A apoštol Jakub upozorňuje: „Lidský hněv nemůže zjednat Boží spravedlnost.“ Jedinou povolenou zbraní je pro křesťana láska, milost, žehnání. Ježíš říká: „Modlete se za své nepřátele.“ Pozor, to není slabost! Odpuštění zpravidla vyžaduje více statečnosti než nenávist.

Dnes se stalo tak trochu módou mluvit o „křesťanských tradicích“. V právě končícím roce se stal Velký pátek opět dnem volna. Hlasování šlo jako po másle. V předchozích dvou desetiletích to bylo vždycky zamítnuto. Vidím v tom pokus o příklon k oněm „křesťanským tradicím“. Rád bych ale všechny nevěřící pozval, aby se snažili pochopit, co je skutečný smysl Vánoc nebo Velikonoc. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že Vás pak potká dobrodružství, nikoli nuda. A fakt nejde o ty dny volna. Ty nás samy o sobě k Bohu nepřiblíží. Kéž jsou tyto svátky alespoň připomínkou, že jedním z Božích jmen je Immanuel – Bůh s námi.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.