Odkaz antifeministky Phyllis Schlaflyové: Žena není rovná muži

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 10. 2016 18:50

Napsal Roman Joch

V prvním týdnu minulého měsíce – 5. září – zemřela v požehnaném věku 92 let Phyllis Schlaflyová, jedna z nejčinorodějších žen v uplynulých sto letech, která svým životem dokazovala, že žena není rovná, ale nadřazená muži. A současně strůjkyně jedné z nejbolestivějších porážek feminismu ve 20. století, když jen s hrstkou svých stoupenkyň zabránila přijetí ústavního dodatku v USA o rovných právech mužů a žen, který byl na cestě ke schválení a ratifikaci.

Phyllis Schlaflyová se narodila 15. srpna 1924 ve městě Saint Louis na soutoku řek Missouri a Mississippi, v srdci USA. Na univerzitě získala doktorát z ústavního práva a při studiu si přivydělávala i jako modelka. V 25 letech se provdala za podnikatele Freda Schlaflyho, s nímž měla šest dětí. Především ji však zajímala politika a stala se republikánskou aktivistkou.

Schlaflyová za republikány dvakrát neúspěšně kandidovala do Kongresu a v roce 1952 byla poprvé delegátkou republikánského nominačního sjezdu (zúčastnila se i všech následujících), na němž za kandidáta na prezidenta podporovala senátora Roberta Tafta. Ten stejně jako ona pocházel ze Středozápadu a byl šéfem republikánů v Senátu, nominaci však získal generál Dwight Eisenhower, který následně volby vyhrál a stal se prezidentem.

Antikomunisté

Manželé Schlaflyovi byli katolíci, v USA v padesátých letech 20. století tudíž především zapřisáhlí antikomunisté, kteří osobně i finančně podporovali všechny antikomunistické kauzy. Schlaflyová získala poprvé celoamerickou proslulost v roce 1964, kdy sama vydala svou knihu A Choice Not an Echo (Skutečná volba, nejen ozvěna), která se stala bestsellerem – prodaly se jí tři miliony výtisků.

Tvrdila v ní, že Republikánská strana by v roce 1964 měla na prezidenta nominovat senátora Barryho Goldwatera z Arizony, představitele jejího konzervativního, pravicového křídla usilujícího o menší stát doma a vítězství nad SSSR ve studené válce v zahraničí, a nikoli guvernéra Nelsona Rockefellera z New Yorku, představitele liberálního, centristického křídla.

Schlaflyová byla přesvědčená, že Republikánskou stranu ovládá bohatá skupina ze severovýchodu USA, která ve třicátých až padesátých letech vždy prosadila své kandidáty na prezidenta, přičemž však kopírovala politiku Demokratické strany. Podle Schlaflyové republikáni na jihu, středozápadě a západě USA byli pravicovější než ti na východním pobřeží a v minulosti je politicky reprezentoval Taft a roce 1964 Goldwater.

Tito republikáni by měli zlomit moc skupiny reprezentované Rockefellerem a nominovat někoho, kdo k sociálnědemokratické politice demokratů nabídne alternativu. I díky této knize Goldwater v primárkách Rockefellera těsně porazil a v listopadu 1964 Američanům nabídl alternativu. Američtí voliči ho však velkou většinou odmítli, Goldwater prohrál ve 44 z 50 států Unie.

Budoucnost Republikánské strany

Komentátoři se domnívali, že to je konec konzervatismus v USA, a chce-li mít Republikánská strana někdy prezidenta, musí nominovat centristu, jako je Rockefeller. Stal se však pravý opak, v roce 1964 Republikánská strana „zgoldwaterovatěla“ a většinově goldwaterovskou zůstala.

Bylo to právě v roce 1964, kdy nejlepší reklamní televizní projev ve prospěch Goldwatera pronesl bývalý herec Ronald Reagan – a zazářil v něm natolik, že za dva roky úspěšně kandidoval na guvernéra Kalifornie. A bylo to právě v roce 1964, kdy do politiky v rámci goldwaterovské vlny vstoupil bývalý nejmladší americký stíhací pilot za druhé světové války, který pocházel ze severovýchodu USA, ale odjel rozvíjet svůj byznys do Texasu – George H. W. Bush.

Richard Nixon, schopný pozorovatel americké politiky, si tehdy uvědomil, že bez konzervativců už nikdo nezíská nominaci Republikánské strany, ale jen s nimi volby nevyhraje – potřebuje nejen je, ale i nějaké centristy. S tímto modelem pak byl v roce 1968 zvolen prezidentem. V roce 1964 tudíž 40letá krasavice Schlaflyová nevypadala jako minulost, ale budoucnost Republikánské strany. A ta se dostavila po osmi letech.

Obhajoba tradičních rolí

Od dvacátých let 20. století ležel v Kongresu ústavní dodatek o rovných právech mužů a žen, nikdy se však pro něj nenašla ústavní dvoutřetinová většina v obou komorách – Sněmovně reprezentantů a Senátu –, protože mnoho žen s ním nesouhlasilo. Tato ústavní úprava by totiž odstranila větší ochranu žen v pracovním procesu – hygienické a bezpečnostní standardy na pracovišti.

Po feministickém desetiletí šedesátých let se však v březnu 1972 většina našla. Dodatek Equal Rights Amendment (ERA) Kongres odhlasoval a prezident Nixon jej okamžitě podepsal. Demokratická i Republikánská strana s ním také souhlasily, a aby se mohl stát součástí Ústavy, musely jej ještě ratifikovat parlamenty tří čtvrtin všech států Unie, tedy minimálně 38 států. V průběhu roku jej schválily parlamenty 30 států a mělo se za to, že zbylých osm se bez problémů najde.

V té chvíli do schvalovacího procesu vstoupila Phyllis Schlaflyová a ženy, které zorganizovala, zaplavily haly a chodby státních parlamentů s plakáty STOP ERA! Díky její aktivitě se proces ratifikace zbrzdil, až zastavil – do konce roku 1979 dodatek schválilo jen pět států, ale pět, které jej dříve schválily, své stanovisko změnilo a souhlas stáhlo. Když v roce 1982 uplynulo deset let určených k ratifikaci, dodatek schválen nebyl, čímž byl poslán k ledu.

Schlaflyová argumentovala z konzervativních pozic a obhajovala tradiční, tedy nestejné, leč komplementární role mužů a žen v rodině. Její hlavní argument však byl ústavně-právní – rovnost s muži není pro ženy v americké, potažmo celé západní společnosti žádoucím ideálem. Způsobila by totiž jejich sestup, protože nemají ve společnosti rovné, ale privilegované, mužům nadřazené postavení. Ženy mají právní privilegia, jež muži nemají, a dodatek o rovných právech by přinesl jejich zánik.

Prakticky sama

Za prvé, ženy, které jsou matkami v domácnosti a starají se o rodinu, a proto nemají zaměstnání, mají legální nárok na část příjmů svých manželů, kteří vůči nim mají vyživovací povinnost a mohou si na ně odepisovat daně. Pokud však muž nepracuje, manželka vůči němu vyživovací povinnost nemá.

Za druhé, ženy byly zcela osvobozeny od povinné vojenské služby či náhradní civilní, muži však nikoli. V roce 1973 USA sice zrušily povinnou vojenskou službu a zavedly profesionální armádu, ale Ústava v době války stále umožňovala odvody a obnovení povinné vojenské služby. Schlaflyová tvrdila, že po přijetí ústavního dodatku by musely být do armády povolávány i ženy – nebylo by už možné zavést povinnou vojenskou službu jen pro muže, ale také pro ženy.

Třetím argument, který většinu legislativců „dostal“ a v pěti státech přiměl změnit hlasování o dodatku z pozitivního na negativní, bylo, že kdyby byl schválen, oddělené toalety pro muže a pro ženy by se staly protiústavní a musely by být jen společné. To nikoho předtím nenapadlo, ale všichni ústavní právníci souhlasili. Stejně jako zákon o občanských právech černochů učinil segregované toalety „pro bílé a barevné“ nezákonné a zakázal je, ústavní dodatek by způsobil, že by se toalety segregované na základě pohlaví staly protiústavními.

Poté, co si poslanci uvědomili, že nechtějí, aby se na toalety, kam chodí jejich matky, sestry, manželky a dcery, cpali cizí muži, ústavní dodatek o rovnosti žen a mužů jim až natolik rozumný nepřišel. Schlaflyová prakticky sama zabránila přijetí ústavního dodatku o rovných právech mužů a žen, který měl až do její kampaně jistotu schválení a proti němuž už téměř nikdo nebyl.

Nenávist feministek

Feministky, například Gloria Steinemová, Schlaflyovou nenáviděly a obviňovaly ji z pokrytectví – zastává se tradiční rodiny a rolí v ní, přičemž není žádnou domácí puťkou, ale schopnou politickou aktivistkou. Na nominačním sjezdu Republikánské strany v roce 1980 totiž prosadila, aby ze svého programu vypustila podporu dodatku ERA.

Schlaflyová se feministkám „odměňovala“ tím, že své projevy zahajovala ironicky poděkováním svému manželovi, že jí dovolil promluvit – a s úsměvem dodávala, že právě tato slova feministky přivádějí k nepříčetnosti. Na námitku, že je politická aktivistka na plný úvazek, odpovídala, že když jí manžel zatelefonuje, že už dlouho nebyla doma, ruší své přednášky a vrací se domů.

Před deseti lety zašla ještě dál a řekla, co si žádný muž nemůže dovolit – žena, když se vdává, souhlasí se sexem, což následně v manželství nemůže nazývat znásilněním. Pokud to některá nazve znásilněním, není to znásilnění, ale jen její tvrzení proti jeho, a v takovém případě se snadno lže.

Nesouhlasila ani s tím, aby ze zákona měly ženy stejné platy jako muži. Podle ní nejlepší cestou k prosperitě žen je, že muži v jejich životě mají dobře placené zaměstnání, i kdyby to mělo znamenat, že rozdíly v platech mužů a žen se zvýší. Schlaflyová byla noční můrou genderového feminismu.

Konzervatismus i populismus

Za studené války byla Schlaflyová tvrdě proti komunismu a všem odzbrojovacím smlouvám mezi USA a SSSR: „Smlouvy o odzbrojení nezabrání rudé agresi stejně, jako by odzbrojení místní policie nezabránilo vraždám, krádežím a znásilněním.“ Nesnášela Organizaci spojených národů a její 50. výročí založení v roce 1995 pro ni nebylo důvodem k oslavě, ale k truchlení – podle ní šlo o „památník hloupých nadějí, ostudných kompromisů a neustálých urážek našeho národa“.

Po skončení studené války a porážce komunismu vystupovala proti tomu, aby se z americké armády stala policie pro celý svět – byla například proti vysílání amerických jednotek na Balkán v devadesátých letech 20. století. Také se trochu paranoidně obávala, že politici chystají „Severoamerickou unii“ podle vzoru Evropské unie s jednotnou měnou pro Kanadu, USA a Mexiko.

Schlaflyová také vystupovala proti „globalismu“ a „globalistům“ – neměla ráda nejen OSN, ale ani Světovou obchodní organizaci (WTO). Její součástí byl nejen konzervatismus, ale i populismus – podezřívala a nesnášela internacionalistické elity z východního pobřeží, což je zřejmě už ze zmíněné knihy z roku 1964.

Podpora Donalda Trumpa

Proto nepřekvapuje, že odpůrkyně „globalismu“ a „globalistů“ Schlaflyová završila svou politickou kariéru tím, že v primárkách veřejně podpořila Donalda Trumpa, prý nejlepšího kandidáta na prezidenta. To však vedlo k rozkolu v organizaci Eagle Forum (Orlí fórum), kterou v roce 1972. založila.

Vystoupili totiž proti ní někteří členové správní rady včetně její dcery, kteří podporovali senátora Teda Cruze, konzervativce, jehož názory více odpovídali celoživotním názorům Schlaflyové než do té doby centristického liberála, newyorského playboye a donátora Demokratické strany Donalda Trumpa.

Jak už však bylo řečeno, Phyllis Schlaflyová byla nejen konzervativní, ale nesla v sobě i populistický prvek, který v současnosti v USA reprezentuje nejvíce milionář z Manhattanu. Její poslední kniha, vydaná těsně po její smrti, má titul The Conservative Case for Trump (Konzervativní důvody pro Trumpa). Jaký to život, jaká to žena!

Vyšlo na České pozici 1.10.2016. Převzato se souhlasem autora.