Úcta k vrchnosti a demokracie

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 12. 2016 21:16

Napsal Dan Drápal

Křesťanství – na rozdíl od fundamentalistického islámu – počítá s vývojem společnosti. Umožňují to mimo jiné Ježíšova slova z Kázání na hoře („Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům … Já vám však pravím…“). Ježíš nám dává nové přikázání, abychom se milovali vespolek, a tím překonává staré přikázání, abychom milovali svého bližního jako sebe sama. Překonává, ale neruší. I dnes platí, že máme milovat svého bližního, a že potřebujeme také milovat sebe sama. Ježíš sám říkal, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Proto Starý zákon zůstává v platnosti, nicméně klíčem k porozumění a aplikaci Starého zákona je nám Ježíš Kristus.

Proto neusilujeme o nastolení starozákonních pořádků, přestože Starý zákon ctíme a snažíme se mu rozumět ve světle Ježíše Krista. Proto například neusilujeme o obnovení otroctví, ba dokonce zrušení otroctví považujeme za projev poslušnosti Bohu a jeho Mesiáši. V tom křesťanství kontrastuje s radikálním islámem, které s otroctvím nemá problém, protože s ním neměl problém Mohamed v šestém století. Radikální islám dokonce považuje jeho znovuzavedení za správné.

I mezi křesťany se vyskytují skupiny, které chtějí konzervovat způsob života z určité doby. Docela sympatickým příkladem jsou američtí Amiš, kteří žijí podle poměrů v osmnáctém století a nepoužívají elektřinu, telefony, automobily a jiné vymoženosti. Připadají mi sympatičtí ze dvou důvodů: Žijí si po svém, ale svůj způsob života nevnucují druhým, a – a to mě zajímá jakožto ekonomického laika – dokáží v zemědělství i bez jakékoli motorové techniky konkurovat jiným zemědělcům, kteří používají veškeré moderní vymoženosti. Nicméně mezi křesťany panuje obecná shoda, že nemusíme žít jako tito sympatičtí, věrní a důslední lidé, a svou věrnost Bohu chápeme trochu jinak než oni.

Bible nám mimo jiné přikazuje úctu k vrchnosti. Co to znamená pro nás, dnešní křesťany, žijící v demokratickém zřízení? Před několika týdny podala skupina poslanců návrh zákona, který by opět kriminalizoval urážku prezidenta. Byl to – ve světle Písma – dobrý nápad?

Domnívám se, že když Pavel v Římanům 13 mluví o tom, že máme být poddáni vrchnosti, pak tím primárně nemyslí konkrétního římského císaře (proto ani žádného nejmenuje), ale společenský řád jako takový. Přeloženo do současné mluvy: Dnes by mu šlo o úctu k platnému společenskému řádu (ta se projevovala a projevuje například placením daní, které Pavel výslovně zmiňuje), tedy v současné České republice k demokracii. Z tohoto hlediska jde tedy spíše o respektování prezidentského úřadu, nikoli o respektování osoby, která jej právě zastává.

Chci tím snad říci, že je dovoleno prezidenta urážet? Dovoleno to je, ale dělat by se to nemělo. Platí zde Pavlova slova: „Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá“ (1K 10:23). Tedy: Prezidenta bychom urážet neměli. A stejně platí, že bychom neměli urážet žádného jiného člověka. Prezident má více moci než řadový občan, nicméně nedisponuje (v demokratickém zřízení) žádnou božskou aurou a nepotřebuje tedy zvláštní ochranu.

Jako křesťané bychom ovšem měli přistupovat ke kultivaci (i) politického prostředí. Z vlastní zkušenosti vím, že to jde. Neklaďme si v tomto ohledu vysoké cíle, ale využijme příležitostí, které máme. Písmo nás vyzývá, že máme přemýšlet o čistých věcech, které zasluhují pochvalu. Co to může znamenat konkrétně v politice? Uvedu několik příkladů:

•nezačínat lživé kampaně a nepodílet se na nich,

•umět uznat porážku,

•umět ocenit to, v čem má protivník pravdu,

•soustředit se na věc samu, nikoli na osobu,

•vzít vážně omluvu protivníka,

•nezesměšňovat oponenty,

•nevytahovat na protivníka hodně staré věci,

•nevkládat oponentům do úst to, co nikdy neřekli a říct nechtěli,

•uznat, že něčemu nerozumím (politik nemusí být nějaký brouk Pytlík, který má potřebu vyjadřovat se ke všemu),

•nepoužívat argument, že nějaké jednání je účelové (přece každé jednání by mělo být účelové),

•nepoužívat argument, že protivník se chce zviditelnit (to chce v politice přece každý; tvrzení, že se chce zviditelnit, nám neříká nic o tom, zda jeho návrhy jsou dobré či špatné).

Možná si pomyslíte, že když budete jednat takto šlechetně, daleko to v politice nedotáhnete. Jistě, pokud vstupujete do politiky s tím, že chcete za každou cenu dosáhnout nějakého vysokého úřadu, pak vás mé nápady asi budou zdržovat. Pokud ale vstoupíte do politiky s touhou sloužit národu a kultivovat politické prostředí, pak můžete udělat hodně dobrého. Ne všichni vás budou následovat, ale mnozí si vás budou vážit a budou vám naslouchat.

Pokud budeme jednat šlechetně, zvedneme laťku politické kultury. Ve vysoké politické kultuře mohou být lidé břitcí, ale nemusejí protivníka urážet. Pokud si budeme jeden druhého vážit, nebudeme třeba přicházet s hloupými návrhy na opětnou kriminalizaci urážky majestátu, a přitom nepřijdeme o možnost kritizovat prezidenta, tam kde je to věcně namístě.

Abebe Bikila byl etiopský voják. Denně naběhal bos spoustu kilometrů s těžkou poštovní taškou. A někdy si do ní ještě přidal kameny. Nic si neulehčoval.

A pak vyhrál na olympiádě maraton (dokonce dvakrát – v Římě 1960 a v Tokiu 1964).

Co tím chci říci? Slušnost a velkorysost může někomu připadat jako zbytečná zátěž. Možná nás ale dovede alespoň k dílčím vítězstvím.

Převzato se souhlasem autora.