Noví cenzoři přicházejí

Obávám se, že jeden z neblahých trendů, které nás čekají, je odklon mnohých od ideálu i praxe svobody slova a projevu. Po listopadu 1989 jsme měli mnozí za to, že to, na co lidé u nás jsou – a po půlstoletí vlády nacistů a komunistů i navždy budou – skutečně citliví, jsou snahy o cenzuru. Na svobodě svého slova a projevu jsme trvali jako na jedné z našich nejzásadnějších svobod; možná jako na ještě zásadnější, než je demokracie samotná. Konec-konců nebyli (bychom) sami, už Thomas Jefferson kdysi prohlásil, že kdyby si mezi svobodnou vládou a svobodným tiskem vybrat musel, raději by si vybral svobodný tisk.

Obávám se však, že odklon od ideálu svobody slova a projevu začíná být opět u mnohých populární. A to spíše u lidí na postmoderní a multikulturní levici, než na libertariánské a konzervativní pravici. Ne že by chtěli zakazovat konkrétní názory (to ale možná taky), spíše mají tendenci vnímat určité skupiny obyvatel, menšiny, ty podle nich „stigmatizované“, „vyloučené“ či „marginalizované“, jako nedotknutelné a jakoukoli kritiku vůči nim považují přinejlepším za nevhodnou a neslušnou, přinejhorším za jednoznačně nesprávnou až zločinnou. Tedy cokoli, co by vyznělo kriticky vůči těmto liberální levicí oblíbeným menšinám-skupinám, ať už jsou to Romové, gayové, muslimové, lidé tmavší barvy pleti, atd., je jimi čím dále tím více nepřipouštěno a požadováno, aby to nezaznělo, nebylo napsáno, prostě nebylo vůbec do celo-společenské konverzace připuštěno.

Jinými slovy, požadují od nás, abychom my všichni ostatní náhle objevily vnady a ctnosti (auto)cenzury. Namátkou tři příklady z nedávné doby.

Případ první

Kamil Fila, redaktor týdeníku Respekt, by rád kdyby si Česká televize nasadila autocenzuru, tj. náhubek. Proč to? Pobouřila ho totiž:

„…scéna – která už by možná vyžadovala vyjádření někoho z odpovědných míst v ČT, jak vůbec něco takového možné schválit do výroby a do vysílání.“

Jaká to byla scéna? Ve svém blogu „Renčova logika 2: Divoký muslim“ (14.11.2013) uvedl, byla to scéna v seriálu Sanitka 2 od Filipa Renče tato:
„Za zvuků velmi stereotypní ‚arabské‘ hudby sledujeme, jak v centru Prahy vede muslim v tradičním oděvu svou těhotnou ženu rovněž zahalenou od hlavy až k patě v tradičním oděvu. Žena náhle padá na zem a v tu chvíli chápeme, proč má na sobě oděv světlý – abychom dobře viděli prosakující krev z náhlého potratu. Kolemjdoucí se snaží zavolat pomoc, ale muslim fanaticky křičí špatnou angličtinou s českým přízvukem ‚Call Iraq embassy‘ (doslova ‚Volejte Irák ambasádu‘) a odmítá, aby ženu ošetřil nemuslim. Přivolaná záchranka je varována, ‚že je to tam nějaký divoký‘. Doktor Jandera se ovšem nezalekne a nechá fanatika podržet jiným saniťákem, aby nebohé ženě, která upíná smutný pohled a lká ‚Help mí, help míí‘, mohl tedy helfnout. Iráckého muslima ovšem při pohledu na to, že dr. Jandera vyhrnul jeho ženě šaty nahoru a odhalil jí stehna, posedne takový amok, že zpod hábitu vytáhne dlouhý tenký nůž a bodne s ním Janderu pod žebra. Celou dobu nepřestává hrát stereotypní arabská hudba… a nejsme ušetřeni zpomalených detailů na šílenstvím staženou tvář vražednického muslima. Buďme si také jistí, že v žádné západní televizi by žádná taková scéna už naštěstí neprošla. A není to proto, že my v Česku jsme prozíravější a nedáme se opít rohlíkem politické korektnosti. Je to proto, že jsme větší burani a pořád patříme méně do civilizovaného západního světa.“
Nevím, zda by „v žádné západní televizi“ taková scéna neprošla (pokud ano, pak jsou svoboda slova, projevu, jakož i umělecká svoboda v těch západních televizích na tom velice bídně a tudíž žádný vzor k následování pro nás ani pro nikoho jiného); chtěl bych se však skromně zeptat: Je tato Renčova scéna v Sanitce 2 naprosto nerealistická? Víme úplně jistě, že nikdy, nikdy, nikdy, prostě nikdy a za žádných okolností nemůže bílý muž zachraňovat (a zachránit) hnědou ženu před hnědým mužem? Je někdo ochoten na to přísahat a to odpřísáhnout? Pokud není, pak ta scéna je plně legitimním tématem a námětem pro svobodu slova, projevu, jakož i pro uměleckou svobodu a Fila by měl přestat hyperventilovat a volat po (auto?)cenzuře.
Mimochodem, nejen že ta scéna je plně realistická, ale ona se už stala; mnohokrát v dějinách se stalo, že bílí muži zachraňovali hnědé ženy před hnědými muži. Kupříkladu sir Charles Napier byl guvernérem Jejího Veličenstva v Indii a nakrásně v ní zakázal tehdejší hinduistickou praktiku satí, tedy upalování vdov společně s ostatky jejich zesnulých manželů – těch vdov za živa, ovšem. Zakázal to z křesťanských a liberálních důvodů zároveň a když následně za ním přišla deputace hinduistických maháradžů a fakírů, která mu říkala, že to zakázat nemůže, že to je prostě jejich zvyklost, on jim odvětil, že zase v jeho zemi, v Anglii, je zvyklostí pověsit ty, kdo upalují vdovy. Takže ať si maháradžové a fakíři laskavě postaví své hranice, on vedle nich postaví své šibenice. A když oni na svých hranicí upálí vdovy dle zvyklostí jejich, on zase na šibenicích svých podle zvyklostí jeho zase pověsí je! A bylo.
Bylo to imperialistické? Ano. Bylo to kolonialistické? Ano. Bylo to projevem západní nadřazenosti a arogance? Ano.
A bylo to správné, mravně správné? Ano, bylo.
Takže není nic divného nebo nezvyklého na tom, když bílí muži zachraňují hnědé ženy před hnědými muži. Historicky se to stalo už mnohokrát.
Mimochodem, jen tak pro úplnost, mnohokrát se taky stalo, že černí muži zachraňovali bílé ženy před bílými muži – například američtí černošští vojáci během Druhé světové války zachránili spoustu bílých žen před bílými muži z řad SS a Gestapa – např. tím, že je osvobodili z koncentračních táborů.
Takže těm z nás, kteří každého člověka vnímají a posuzují individuálně, na základě jeho vlastností a kvalit, nikoli na základě příslušnosti k nějakému „stádečku“, např. rasově definovanému, vůbec nic nepřijde špatného na tom, když v nějakém díle je zobrazeno, jak bílý muž zachraňuje hnědou ženu před hnědým mužem, nebo černý muž bílou ženu před bílým mužem, nebo žlutá žena oranžového muže před mužem fialovým, nebo růžová žena smaragdovou ženu před… atd., atd., ad nauseam, už jste to asi pochopili.
Co nám však přijde hodně špatného, a to fest, je to, když někdo na základě své obsese rasovou otázkou, v níž člověka nevnímá primárně jako člověka, nýbrž jako příslušníka určité rasy, volá po cenzuře a omezení svobody slova a projevu, jakož i svobody umělecké, tvůrčí. To vadí. Měl by se zklidnit, oprostit se od své rasové obsese a přestat volat po omezení svobody projevu druhých.

Případ druhý

Navazuje na ten první. Tomáš Profant (krom jiného pracovník Ústavu mezinárodních vztahů) bdělost, ostražitost a snaživost, s jakou Kamil Fila vyhledává, odhaluje a odsuzuje rasismus náležitě ocenil ve svém textu „Boj Kamila Filu: eurocentrizmom proti eurocentrizmu“ (A2larm.cz, 3.12.2013):
„Ťažko možno s opisom danej scény nesúhlasiť. Režisér skutočne zapadol do orientalistickej logiky zobrazovania inej kultúry. Moslim je tu ukázaný ako divoch a žena ako obeť. Na scénu prichádza biely záchranca, plne v súlade s logikou pregnantne vyjadrenou Gayatri Spivak: ‚Bieli muži zachraňujú hnedé ženy od hnedých mužov.‘ Potiaľto možno len obdivovať schopnosť Kamila Filu na malom priestore tak presne sformulovať postkoloniálnu kritiku analyzovanej scény.“
Jenomže v zápětí Profant obviní Filu z toho samého „zločinu“, z něhož Fila obviňuje Sanitku 2 i Filipa Renče – totiž z rasismu (překvapivý a nečekaný to kontrapunkt, zřejmě nečekaný především pro Filu samotného):
„Avšak ďalej tento publicista pokračuje nasledovne: ‚Buďme si také jistí, že v žádné západní televizi by žádná taková scéna už naštěstí neprošla. A není to proto, že my v Česku jsme prozíravější a nedáme se opít rohlíkem politické korektnosti. Je to proto, že jsme větší burani a pořád patříme méně do civilizovaného západního světa.‘ Odmietnutie etnocentrickej logiky, ktorá je základom myšlienky civilizovanosti, je v druhom kroku negované jej potvrdením. Zatiaľ čo vyobrazenie moslimov ako divochov utláčajúcich svoje ženy je problematické, vyobrazenie Čechov a Češiek ako necivilizovaných buranov, ktorí nepatria do civilizovaného západného sveta, je zrazu v poriadku. Tieto dve odlišné prirovnania však sledujú ten istý myšlienkový postup, akurát v jednom prípade stojí na jednej strane divoch a na druhej biely civilizovaný muž, lekár, a v druhom prípade sa na jednej strane nachádza rasistický, ‚takmer západný‘ národ a na druhej vyspelá západná civilizácia… Samotná možnosť porovnávať civilizácie a vytvárať medzi nimi rebríčky je problematická a najčastejšie vychádza z univerzalizácie vývoja Západu.“
Jinými slovy, Profant shledává Filu rasistickým proto, že Fila si dovolil tvrdit, že Češi jsou více rasističtí než např. Francouzi. Podle Profanta (rozumím-li mu správně) je každá kultura, společnost, národ, civilizace svébytná, všechny jsou tudíž nesouměřitelné (kritérii jedné je nesprávné posuzovat druhou či jiné) a kdo je přesto posuzuje, je, ehm, rasistou (jak jinak!). Podle Profanta tudíž zřejmě už o žádné etno-kulturní kolektivní entitě nelze říci, napsat nic kritického, nemá-li být člověk Profantem nařčen z rasismu.
Mám však pro Profanta jedno překvapení. Ten jeho názor a postoj je totiž nejvíce rasistický, jak je to jen možné! Ano, milý čtenáři, četl jsi správně: je to ten vůbec nejradikálnější možný rasistický názor.
Jak to? Proto, že rozbíjí jednotu lidského rodu a elementární rovnost všech lidí, jednotlivých lidských bytostí. Podle tohoto názoru je totiž důležitější to, k jaké skupině (národní, rasové, kulturní, civilizační) člověk patří (tedy to, co lidi odlišuje), než to, že člověk je prostě člověkem, všichni lidé jsou lidmi. Podle Profantova náhledu jsou tak lidé v různých kulturách něco na způsob různých živočišných druhů, na něž nemají být kladena stejná hodnotící kritéria; stejně jako je nesprávné vztahovat ta samá mravní kritéria na lvy a gazely, je nesprávné vztahovat stejná mravní kritéria – a tedy i odsudky za selhání – např. na Čechy a Francouze, bílé a hnědé. Jsou to prý prostě svébytné – a proto nesouměřitelné – kultury. (Fakt, že lidé na rozdíl od zvířat mají nejen pudy, ale i rozum a svobodnou vůli, a tedy zatímco pokud lev, má-li hlad, gazelu sežere, nemůže jinak, člověk na straně druhé – bílý, hnědý či černý – má vždy možnost a svobodu jiného člověka nezabít, či rasistou nebýt, Profantovi zřejmě uniká; stejně jako fakt, že běloši a černoši, bílí a černí jsou ontologicky stejným druhem, tedy lidmi, zatímco lvy a gazely jsou ontologicky druhy různými.)
Přitom je to totiž přesně opačně, než tvrdí Profant – nikoli „samotná možnosť porovnávať civilizácie a vytvárať medzi nimi rebríčky je problematická“, nýbrž právě schopnost soudit, posuzovat správnost a špatnost jednání, skutků, činů, jednotlivých lidí, i jejich kolektivních entit, je základem civilizovanosti. Barbar mezi dobrem a zlem, špatným a správným, šlechetným a hanebným nerozlišuje, nediskriminuje, neposuzuje je a nesoudí; civilizovaný člověka ano. Na základě čeho, na základě jakých kritérií? „Eurocentrických“? Nikoli, nýbrž na základě objektivního přirozeného a absolutního mravního zákona, který není ani západní, ani východní, ani severní, ani jižní, nýbrž prostě lidský, daný racionální a volní lidskou přirozeností.
I kdyby existovalo přirozené právo jen jedno – jakože je jich mnohem víc – ale i kdyby existovalo jen to jedno, že vždy, za všech okolností, všude, ve všech dobách a ve všech kulturách je nesprávné a špatné úmyslně, záměrně zabít (či nechat zabít) nevinného člověka, pak to stačí. Pak máme absolutní, objektivní univerzální kritérium dobra a zla, správnosti a špatnosti, morálky a práva. Máme objektivní a absolutní mravní pravdu a právo. A na základě této pravdy a práva máme možnost – ba dokonce nejen oprávnění, ale i mravní povinnost – hodnotit nejen skutky a činy, ale i jednotlivce, kultury a civilizace jako lepší a horší, správnější a špatnější a vyšší a nižší – podle toho, do jaké míry této pravdě a tomuto právu dostávají, anebo je záměrně porušují.
Já však vím, proč je řešení pro Profanta a ostatní po-mo (postmodernisty) a multi-culti (multikulturalisty) s tímto konceptem univerzální mravní pravdy a rovnosti jednotlivců, nikoli civilizací, neakceptovatelné: Západní civilizace (jak existovala až do poloviny 60. let 20. století, když ji ovládla potratová mentalita) jej totiž nahlédla (i když nikoli vždy dodržovala) jako první a v míře větší, než civilizace ostatní. Z hlediska náhledu hodnoty jednotlivce a jeho svobody je a má být tudíž na základě tohoto univerzálně lidské kritéria hodnocena jako úspěšnější než ostatní. Jako ve svém náhledu více doceňující hodnotu jednotlivce a jeho svobodu. Neodpustitelné!
Proto je nutné křičet „rasismus!“, zakazovat mravní soudy o dobru a zlu (krom dogmatického tvrzení, že jediným zlem, a to vskutku absolutním, je „rasismus“ a z něho vyplývající „diskriminace“) – a pochopitelně požadovat cenzuru všeho, v čem západní, bílý heterosexuální muž vychází vůči alternativám relativně dobře…

Případ třetí

Snad se shodneme na tom, že společnost pestrá a různorodá je zajímavější a tudíž bohatší, než ta monotónní, jednobarevná a uniformní. Takže společnost, v níž lidé mají různé názory, je zajímavější a bohatší než ta, v níž panuje jako přístupný jen názor jediný. Ano? No, uvidíme, jak jsou po-mo a multi-culti v tomto názoru konzistentní:
Společnost, která má jen jeden, ten samý názor na homosexualitu, např. silně homofilní, je méně zajímavá a bohatá než ta, která je pluralitní, pestrobarevná – člověk by chtěl říci duhově pestrobarevná!, různorodá a bohatá v tom smyslu, že jsou v ní přítomny názory na homosexualitu mnohé: od těch silně homofilních, přes slabě homofilní, pak ty homoneutrální, slabě homofobní, až i k těm silně homofobním. Je tato pluralitní, názorově pestrá, různorodá společnost hodnotnější než ta jen s názorem jedním, uniformním, silně homofilním? Ano, nebo ne? Podle našich po-mo a multi-culti stoupenců „různorodosti“ (ve skutečnosti různorodosti ve všem, kromě názorů jiných než ty jejich) však nikoli.
Amerika teď před Vánocemi a kolem Vánoc žila takovým „skandálkem“, jehož dobrá zhodnocení jsou tady a tady. Týkal se jedné „reality“-show o rodině rednecks z Louisiany, která se živí lovem kachen. Vyrábějí vábničky na kachny, těmi je pak přivolávají a pak je střílejí. Ta „reality“-show byla velice populární. Lidé v ní vystupující, rodina Robertsonových, jsou hodní rednecks ze severozápadu Lousiainy, tedy z hlubokého amerického Jihu. Muži jsou vousatí, střílejí a konzumují veverky, mají rádi své zbraně a džípy – a jsou to taky (protestantští, bibličtí) křesťané. Pak patriarcha oné rodiny Phil Robertson dal pánskému metrosexuálnímu časopisu Gentlemen‘s Quarterly rozhovor, v němž mimo jiné řekl:
„Mně – jako muži – se zdá být vagina více žádoucí než mužský anus. To jsem prostě já. Prostě si myslím... žena může nabídnout víc… Ale, hřích není logický, prostě není logický… Hřích… homosexuální chování, sex se zvířaty, manželská nevěra a promiskuita… Ani smilníci, ani modláři, ani mužští prostituti, ani homosexuální hříšníci, ani lakomí, ani opilci, ani ti, kdo pomlouvají, ani podvodníci – nezdědí království Nebeské… Nikdy, nikdy nesuďme, kdo půjde do Nebe, do Pekla. To je práce Všemohoucího. My je všechny milujeme, říkáme jim o dobré zvěsti (evangelium – pozn. RJ) Ježíše – ať už jsou to homosexuálové, opilci, teroristé. Ať si je Bůh roztřídí později…“
Vy ani já bychom zřejmě nepoužili stejné formulace a až tak těsnou anatomické deskripci toho, do kterých tělesných otvorů či dutin lze penis při sexu zasunout, jak to učinil Phil Robertson. Ale všechno, co říkal, říkal za sebe jako svůj názor, s kterým vy i já můžeme či nemusíme (ne)souhlasit. To, co řekl, byť velice jednoduchými slovy, je přitom odvěká ortodoxní křesťanská nauka: „Nenáviď hřích, ale miluj hříšníka.“ Phil Robertson nestigmatizoval zvláště, primárně či výhradně homosexuály; naopak přesně a správně podle Bible homosexuální styk označil za hříšný, ale jen za jeden mezi mnoha hříchy možnými (aniž by stanovoval jejich jednotlivou závažnost); a konstatoval, že jakýkoli hřích, sebe-závažnější, může být (když je vyznán a olitován) Bohem odpuštěn a prominut. Jinými slovy, Phil Robertson řekl jen to, co si myslí a taky otevřeně říká papež František (dle časopisu Time muž roku 2013), všichni jeho předchůdci v úřadu papeže, většina protestantských pastorů, bezpočet rabínů, atd. (Celý rozhovor časopisu GQ s Philem Robertsonem, rozhodně hodný přečtení, je zde.)
Co však udělala americká GALAAD (Gay & Lesbian Alliance Against Defamation)? Spustila proti Philovi Robertsonovi difamační kampaň a ta televize, jež dávala jeho „reality“-show, jej z ní na čas „za trest” vyloučila. To jakože papež František má – a musí – od teď už taky ze všech světových televizí být vy-cenzurován? GALAAD to však dělat neměla, neboť jí okamžitě nastal public relations problém – a to veliký. V Americe se totiž zvedla lidová, populární reakce (či kontra-reakce) na podporu Phila. Televize, jež „reality“-show dávala, promptně oznámila, že od nového roku v ní Phil Robertson bude opět vystupovat.
Takže závěr: Phil Robertson a stoupenci svobody projevu versus GALAAD a noví cenzoři = 1:0. Phil Robertson neřekl totiž nic nehorázného. Řekl svůj morální názor, na který má plné právo. Žijeme v pluralitní společnosti, v níž máme různé názory, včetně těch politických, včetně těch morálních, včetně těch náboženských. Avšak abychom takto mohli spolu žít, tou zásadní podmínkou našeho společenského míru a smíru, na které se musíme všichni shodnout, je to, že ve věcech, v nichž mezi sebou nesouhlasíme, budeme mezi sebou nesouhlasit slušně, tolerantně a zdvořile. Nelze čekat, že všichni budeme mít ten samý (morální) názor. Proto se zdvořile vzájemně dohodněme na tom, že až budeme spolu v jednotlivých případech vzájemně nesouhlasit, budeme tak činit slušně a tolerantně.
A zdvořilost, slušnost a tolerantnost neznamenají to, že když uslyším názor, s nímž nesouhlasím, budu se jej mermomocí snažit z veřejného prostoru vykázat. Těmi, kdo se o to snaží – např. těmi, kdo se snažili Phila Robertsona pohanit za jeho naprosto legitimní osobní názory a vykázat jej z veřejného prostoru – by mělo být ve slušné společnosti opovrhováno. Jsou to totiž noví nastupující cenzoři, a to až přeochotní cenzoři, a tudíž hrozba nám všem. Jsou to ti netolerantní této doby, neboť když uslyší názor jiný než jejich vlastní, osypou se hysterií a volají po cenzuře a vykázání z veřejného prostoru. Toto jsou ti netolerantní této doby; nikoli lidé jako Phil Robertson. Měli by se stydět. (Mimochodem, jen tak na okraj – to jakože už ani rednecks nemohou mít homofobní názory, byť homofobní umírněně? Kdo jiný má pak už mít na ně právo, když dokonce ani rednecks ne? To jejich cenzoři chtějí identitu rednecks naprosto zničit? A nebyla by to pak náhodou kulturní genocida?)
Prostě je to tak, lidé mají nejen různé názory, ale i různé estetické preference. Někomu, když vidí dva muže se líbat, je na zvracení; někomu zase ne. Někomu, když vidí dvě ženy se mazlit, to nevadí; někdo zase tím může být pohoršen. Lidé jsme prostě různí. A tak to, na čem bychom se měli dohodnout, je vzájemná tolerance a právo na soukromí dospělých nad osmnáct let dělat ve svých ložnicích dobrovolně to, na čem se shodnou – pokud je ovšem při tom nevidí děti a neplaší to koně.
Ale tolerance neznamená souhlas, ani povinnost považovat za „normální“ to, co mnozí za normální nepovažují. Např. proto, že jsou přesvědčeni, že muž nemá být penetrován mužem, neboť ontologicky to žena má být penetrována mužem, to muž má penetrovat ženu, nikoli být sám jiným mužem penetrován. Ale to by už byla diskuse o lidské přirozenosti; nyní zůstaňme u toho, u čeho jsme začali – u obhajoby svobody slova a projevu, i jasného sdělení novým potenciálním či nastupujícím přeochotným cenzorům:
Hanba vám!

Text vyšel v upravené podobě, pod názvem „Obrana svobody projevu aneb Hanba novým cenzorům“ na serveru www.ceskapozice.cz

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.