Čtyři reformátoři

Podrobnosti

Zveřejněno 22. 4. 2013 22:54

Napsal J.R.Nyquist

V povídce The Four Reformers (Čtyři reformátoři) od Roberta Louise Stevensona se ve stínu ostružiníku setkají čtyři spiklenci a vedou řeč o tom, kterak předělat svět.

Ten první řekl: "Musíme zrušit soukromé vlastnictví."

Druhý na to: "Musíme zrušit manželství."

Třetí: "Musíme zrušit Boha."

Čtvrtý spiklenec navrhl zrušit práci a umlkl.

Nato první vybídl své druhy k praktickému opatření, totiž k odstranění všech rozdílů mezi všemi lidmi.

Druhý navrhl osvobodit pohlaví.

Třetí pravil: "Zkoumejme, jak na to."

První na to: "Odstraňme Bibli."

Druhý: "Odstraňme zákony."

Třetí: "Odstraňme lidstvo."

A jak se odstraňuje lidstvo? Do své první, experimentální fáze, vstoupila věda o vyhlazování když byly založeny vyhlazovací tábory nacistů, sovětská souostroví Gulag a pracovní tábory čínských komunistů pro převýchovu prací. Ale dnes, s nástupem nukleárních, biologických a seismických zbraní (nemluvě o zbrojních nanotechnologiích), se zničení toho, co Nietzsche nazýval "to mnohé-příliš-mnohé", stává zjevnou možností. A tak ti čtyři reformátoři Stevensonova příběhu vydláždili cestu feminismu, ateismu, právnímu nihilismu a darwinismu (přípravujíce tak scénu pro zrušení soukromého vlastnictví – coby nutné předběžné podmínky).

Byl to F. A. Hayek, kdo ve své knize Cesta do otroctví (1944) poukázal na to, že se vzestupem destruktivního totalitarismu má lidstvo nakročeno k úpadku. A vysvětluje: "Postupně jsme opustili onu svobodu ve věcech ekonomiky, bez níž nikdy v minulosti neexistovala svoboda osobní a politická. Ačkoli nás varovali někteří nejvýznamnější političtí myslitelé devatenáctého století jako Tocqueville či lord Acton, podle nichž socialismus znamená otroctví, neochvějně míříme k socialismu."

Hayek upozornil na to, že myšlenky skryté za nacionálním socialismem (Německo) a sovětským socialismem (Rusko) představují naprosté odtržení "nejen od nedávné minulosti, ale od celého vývoje západní civilizace...". Není to jen odtržení od lidí jako Adam Smith, Hume, Locke či Milton, ale také od "základů položených křesťanstvím, Řeky a Římany. Nejen od liberalismu osmnáctého a devatenáctého století, ale od podstaty individualismu zděděného po mužích jako Erasmus a Montaigne, Cicero a Tacitus, Periklés a Thúkydidés..."

Postačí jedna generace, která bude v nepatrném nebo žádném kontaktu s klasickým starověkem – s těmi muži, co nás učili jak myslet, jak hodnotit život myšlenek, jak živit ducha svobodného zkoumání a myšlení – a strom civilizace bude odťat od svých kořenů. Aby se tak stalo, zavelte k útoku na minulost. Jak na to, popisuje Richard M. Weaver v eseji "On Setting the Clock Right" (O správném nastavení hodin). Praví se tam: "Pokud někdo poznamená, že ... kolektivismus fatálně ohrožuje svobodu jednotlivce, je obviněn, že nejde s dobou. Pokud si troufne vyrukovat s názorem, že dnes vládnoucí úroveň hluku a zmatku nejspíš není tím nejlepším pro lidskou psyché, je označen za nepřítele pokroku." Ti, kdo se spikli, aby nás vytrhli z tkaniva, do něhož nás vetkaly historické okolnosti, nám tvrdí, že není možné, aby hodiny šly pozpátku. Richard Weaver toto chytráctví smetl ze stolu vysvětlením, že minulost je reálná a podstatná, zatímco budoucnost je nereálná. "Minulost existuje v podobě historie," prohlašuje Weaver, "je čímsi, co v určitém smyslu vlastníme, co můžeme zkoumat a hodnotit." Budoucnost ve stejném smyslu neexistuje. Nemůžeme ji hodnotit, ačkoli si možná studiem minulosti uvědomujeme, že "není nic nového pod sluncem", a nalézáním sebe samotných v kontextu chápeme naše místo v dějinách.

Ale jakmile se jednou historie zbavíme, pak už žádné porozumění není možné. Odstřihněme historii, a už se nebudeme moci ohlédnout, budeme vystaveni těm nejzákladnějším omylům. Stevensonovi čtyři reformátoři jsou na koni pokaždé, když je historie zapomenuta nebo odsunuta stranou. To proto, že je společnost proti těmto čtyřem reformátorům historickým povědomím očkována. Neznalost historie jim naopak umožňuje postupovat od jedné zničující absurdity ke druhé. Uvažme například nedávný hrdinný status, který čtyři reformátoři připsali homosexualitě (spolu s neodbytnou kampaní za legalizaci homosexuálních sňatků). Dnes uspěli do té míry, že jen málokdo si troufne zastávat starý názor, který se dá vyhrabat jen z ohořelých fragmentů v popelnici. Jedním z takových fragmentů by mohlo být dílo "Commentaries of the Laws of Moses" (Komentář k Mojžíšovým zákonům), od Johanna Davida Michaelise, kde se praví: "Když uvažujeme o hrozných důsledcích sodomie ... nemůžeme ... pokládat trest za příliš přísný. Protože pokud by sodomie začala mít převahu, nejen že by chlapce kazili dospělí, ale kazili by je jiní chlapci; ani by to na tom neskončilo, tím spíše, že by musela brzy ztratit veškerou svou ostudnost a hanebnost, stala by se módou a národní libůstkou; a pak ... národní slabinou, proti níž se jakákoli léčba míjí účinkem ... ne snad v první generaci, ale určitě během generace třetí či čtvrté... K těmto zlům lze přičíst ještě další, totiž že vlastnosti těchto lidí, podrobených takové degradaci, jsou zcela zničeny, ne-li vždy, tedy velmi často, ačkoli jiným způsobem, než je důsledek prostituce."

Samozřejmě je plavbou proti proudu číst nahlas z knih, které brzy budou zakázány jako "nenávistné řeči",. Historická paměť je pokažena, naše rozmluva ztratila spojitost s našimi předky a my jsme připraveni pálit staré knihy moudrosti, stejně jako nacisté. A pak, při totalitární přehlídce tolerance, tak umně pojaté čtyřmi reformátory, člověk najednou objevuje novou intoleranci. Živena mocnou nenávistí vůči tradici, právu a civilizaci, má tato nová intolerance spadeno na ty, kteří nás vychovávali po staletí a připravovali cestu pro naši existenci. Toto je ten projekt čtyř reformátorů: zničit základy civilizovaného života, navzdory skutečnosti, že i tito reformátoři vyšli ze stejných základů. V jejich sebevražedné kampani je obsažen imperativ ztrestat nebo zastrašit každého, kdo reflektuje požadavky zrodu člověka, výchovy zdravých lidí způsobem, který udržuje směřování vpřed (tedy prostřednictvím následných generací dětí vychovávaných k závazku plnit své povinnosti v onom velkém řetězu bytí, bez kterého by život člověka načisto vymizel). Podle slov Johanna Davida Michaelise: "Chce-li kdokoli zničit nějaký národ, nechť jen zavede toto zlo (sodomii); je totiž nanejvýš obtížné vymýtit ho tam, kde už jednou zapustilo kořeny, protože se může šířit skrytěji... a jakmile zjistíme, že už se jednou uchytilo v nějaké zemi, jakkoli mocné a vzkvétající, můžeme se odvážit jako politici předpovědět, že je položen základ jejího příštího pádu a že po několika staletích už nebude tou stejně ... mocnou zemí, jakou je dnes."

Jestli sodomie byla kdysi ostudou a dnes se z ní stává "národní libůstka", čímpak se stal stud? Ve své knize "Civilization and Its Enemies: The Next Stage of History" (Civilisace a její nepřátelé: příští faze historie), klade Lee Harris otázku: "Čím se liší Šťastné země od Nepříliš šťastných zemí?" Podle Harrise nelze budovat svobodnou společnost bez studu: "Stud je nadřazen rozumu, protože je zakořeněn mezi našimi strachy nejhlouběji – ve strachu z opuštění." Takže pokud chcete zrušit svobodu, musíte zrušit stud. Harris poznamenává: "Právě kvůli studu se u nás vyvinula tendence přistupovat k jiným lidem slušně a čestně..." Každé náboženství, každé úspěšné společenství tento fakt uznává. Čtyři reformátoři nutně musí přidat stud na seznam toho, co má být odstraněno. A když už budou v tom, musí zrušit i peklo, neboť to je místo vyhnání od Boha. Podle Petra Hitchense ("The Abolition of Britain" – Odstranění Británie) "bylo peklo zrušeno přibližně v době legalizace potratů a zrušení trestu smrti". Pokud se chystáme zlikvidovat stud, můžeme stejně tak zlikvidovat peklo. Konec konců, beztak jsme na cestě učinit peklem celý svět. Skutečné peklo se tak stává nadbytečným. Jako bonus lze tímto způsobem jedním vrzem zrušit církev. Jak poznamenal Hitchens: "Jako mnoho jiných britských či anglických institucí, měla církev dobrý důvod k pocitu, že už nadále není 'relevantní' jako bývala. Předávání víry a tradic záleželo na stabilních rodinách a trvalých manželstvích a málokdo se o tom poučí mimo domov nebo mimo rodičovský tlak a vedení."

Je tolik věcí ke zrušení a tak málo času. Vlastně se čtyři reformátoři musí pokusit o zrušení války. Jenže to je vyloženě pro zasmání; takové věci jako hloupost, chudobu a válku, ty prostě zrušit nelze. Tak co je tedy důvodem k předkládání tolika dohod o kontrole zbrojení a rezolucí OSN? Důvodem není zrušení násilí, ale překonání těch národních struktur, které jsou prevencí vůči násilí a tedy slouží k udržení zákonnosti, řádu a soukromého vlastnictví (které reformátoři chovají v nenávisti).

Kdybych měl aktualizovat Stevensonův příběh o čtyřech reformátorech, s ohledem na to, co se jim již zdařilo realizovat, vypadal by můj záznam jejich nejnovějšího setkání takto:

"Soukromé vlastnictví jsme sice nezrušili, ale vyvolali jsme zlobnou závist vůči těm, kteří něco vlastní."

Tolik první. Druhý na to:

"Sňatky jsme sice nezrušili, ale učinili jsme rozvody natolik snadnými, že sňatek už muže a ženu nadále neváže."

Třetí:

"Boha jsme sice nezrušili, ale zkazili jsme církev falešnou představou Boha."

Čtvrtý pravil:

"Chtěl jsem, abychom zrušili práci, ale státní blahobyt dnes činí práci nadbytečnou."

První poznamenal:

"V naší politice si počínáme prakticky, neboť jsme prosadili rovnostářství všech ve všem."

Druhý se pochlubil:

"Sexuálně jsme je degradovali."

Třetí se usmál:

"My víme, jak šířit veškeré formy degradace."

První dodal:

"Bibli jsme nahradili televizí."

A třetí řekl:

"Tak bychom už jen měli odstranit člověka ."

Finacial Sense on Line, 22/4/2011. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.