Obsah

Poznámky k povodním

Pro vysvětlení nynějšího zdánlivě neobvyklého výskytu povodní jsou nabízeny často odpovědi, že jde o důsledek globální změny klimatu, způsobeného lidskou činností, nebo důsledek zdevastované krajiny, neschopné zadržet vláhu. Existuje však několik podstatných skutečností, které je potřeba vzít kriticky do úvahy, než bychom uvedená tvrzení přijali.

Teorie globální změny klimatu vznikla na politickou objednávku OSN, s původním názvem teorie globálního oteplení, a to z měření teplotního trendu v řádu pouhého desetiletí. Když jí následná podrobná měření již 17 let nepotvrdila, byla jen přejmenována na teorii klimatických změn. Jejím zásadním znakem je, že si zvolila za rozhodující vlivový faktor CO2, jenž však hraje ve skleníkových plynech, které mají údajné změny klimatu způsobovat, podivuhodně okrajovou roli. Ačkoli politicky je tato teorie na vrcholu, fyzikálně nedává smysl. U nás odvádí ohromnou záslužnou práci v odkrývání těchto rozporů Vítězslav Kremlík na svém blogu.

Je ovšem podstatné, že změny klimatu nejsou vůbec nic nového, ale jsou naopak základní vlastností tohoto dynamického komplexu jevů. Krásným příkladem místa, na němž jsou vyhraněně vidět dvě takové velké změny v posledním tisíciletí, je třeba Británie. Jsou ilustrovány jednak pěstováním vinné révy, od 10. do 13. století, v tzv. období teplého středověku, až na úrovni severní Anglie. A pak také bruslením na zamrzlém kanálu La Manche, v tzv. období Malé doby ledové, od 14. do 17. století. Ani jednu lidský průmysl neovlivnil. Zemské klima je totiž ovlivněno v rozhodující míře aktivitou Slunce a dalších kosmických sil, jejichž cyklické účinky se vzájemně složitě skládají. Zcela jednoznačně se tyto vlivy manifestují relativně pravidelným střídáním dob ledových a meziledových, v posledních několika miliónech let. Velmi zjednodušeně lze říci, že jsme nyní někde zhruba na konci doby meziledové, které vždy zatím trvaly tak kolem 10 000 let. Doby ledové trvaly vždy mnohém déle, tak kolem 110 000 let. Toto jsou fakta, upřesněná nedávnými rozbory hlubokých ledovcových vrtů. Nikdo nedovede určit, kdy přesně k zásadní změně současného klimatu do fáze ochlazování dojde, ale někteří vědci z řad astrofyziků ze svých moderních pozorování teď odhadují, že k tomu může dojít během doby kratší než deset let.

Doufejme, že nevyzpytatelné síly kosmu k nám budou milostivy déle. Zároveň bychom se ovšem měli ptát, proč vládnoucí politické elity nevěnují spíše pozornost tomuto nebezpečí ochlazování a proč nebudují nové zdroje energií.

Podíváme-li se z pohledu principu cyklických klimatických změn různých forem na výskyt povodní, pochopíme, proč se dají v historii vysledovat období s častějším výskytem povodní a naopak období klidnější. Například v Praze na řece Vltavě je dokumentován takový výskyt katastrofických povodní, o velikosti průtoku zhruba 3000 m3, šestkrát v 16. století a za poslední dvě století sedmkrát. Klidnější povodňové období v druhé polovině 20. století není tedy z hlediska historie vůbec nic podivného. Dalším příkladem je vůbec největší dokumentovaná katastrofální středoevropská povodeň, větší než povodeň roku 2002, pojmenovaná v zápisech po sv. Magdaléně (na její svátek živel udeřil, pravděpodobně se jedná o sv. Marii Magdalskou, 22. července – pozn. red.), z roku 1342. Došlo k ní totiž po řadě dalších povodní, v souvislosti s prudkým nástupem ochlazování Malé doby ledové a po silně deštivém období let 1315-1322. Samozřejmě zde porovnáváme přibližné velikosti. Je také třeba poznamenat, že se může někdy, kdykoli, vyskytnout i větší povodeň než tato sv. Magdaléna.

Z uvedených souvislostí by mělo být zřejmé, že ani vynikající zádržné odtokové poměry na povodích řek nemohou velkým povodním zabránit. Mohou je jen zmírnit. Ve 14., ani v 16. či 19. století krajina zřejmě až tak zdevastována, jako v současnosti, být nemohla, i když probíhalo odlesňování. A vyskytly se přitom stejné katastrofální povodně jako dnes. Závisí to především na srážkách a jen v menší míře na ostatních faktorech. I kdyby se nám podařilo dosáhnout nápravy tohoto absolutně nepřijatelného stavu krajiny, o čemž si nemůžeme dělat iluzi, měli bychom pro zabránění škod na majetcích v místě povodní vyžadovat i jiný druh opatření. Tedy trvat na omezení nebo úpravě investic v záplavových územích tak, aby daňoví poplatníci nebyli zatěžováni opakovanými náhradami za záchranu a odstraňování škod na majetku nezodpovědných a neinformovaných investorů.

Je ale ještě jeden velký problém, o kterém se nedostatečně mluví – a to jsou obrovské ztráty ornice, ke kterým za povodní dochází kvůli extrémní erozi půdy. Tady má naše poničená krajina a chybné způsoby jejího obhospodařovaní opravdu mimořádný vliv. Orná půda, jako zdroj potravy, je po vzduchu a vodě přeci pro život nejdůležitější. Její nejdůležitější částí je, jak známo, humusová orniční vrstva. Vytvoření takové minimální vrstvy o tloušťce 2-3 cm trvá přírodě i za nejpříznivějších podmínek několik set let. Nedávno bylo stanoveno, že v důsledku špatného stavu krajiny a nesprávných způsobů hospodaření dochází u nás v běžném roce vodní erozí ke ztrátě až 21 miliónů tun ornice, což se dá vyjádřit částkou 4,3 miliardy Kč. Ovšem za povodní jsou tyto ztráty mnohem vyšší a nikdo je zatím neumí vyčíslit. Jsou to patrně nenapravitelné škody na našem národním bohatství.

Jednou z příčin je, že je cena orné půdy u nás jednou z nejnižších v Evropě. K tomu přispívají zejména nevyřešené restituce a nezodpovědnost post-jezédáckých uživatelů této půdy. Finanční investoři na zatím kultivovanějším Západě však považují bonitní zemědělskou půdu za nejlepší dlouhodobou investici vůbec. O tento poklad je zkrátka třeba pečovat.

Žádná velká politická strana se zde k těmto souborům problémů dosud poctivě nepostavila a přitom by se měly stát součástí trvalé politické diskuse, místo jiných zástupných afér.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.