Obsah

Vzali jsme si poučení z povodní?

Kolik nás ještě čeká povodňových katastrof, než začneme aplikovat známá systémová opatření v celé šíři problémů, které „velká voda“ přináší, ale stále ještě sebou nevzala do nenávratna? V praxi našich správních orgánů, i nás jednotlivců, stále převažuje podceňování těchto přírodních a civilizačních hrozeb. Běžná je ignorace dokonce i polovičatých řešení, která v důsledku obrovských škod na soukromém nebo veřejném majetku již byla přijata. A tak se dále staví nové domy v záplavových zónách. Realizují se pouze taková řešení, na kterých může někdo dobře vydělat formou předražených – a často i málo účinných – investičních opatření. Hlavní přece je, jako za komunistů, bojovat pouze s následky lidské činnosti v krajině, nikoliv s jejich příčinami. Řeky mimo sídla spoutáme mezi vysoké hráze a v obcích omezíme jejich rozliv do zastavěných oblastí drahými protipovodňovými stěnami, nebo jejich tok zpomalíme vysokými betonovými hrázemi přehrad na úkor velkých oblastí, které pak navždy skončí pod hladinou umělých jezer. Tyto drahé investice svou omezenou retenční schopností velké vody a její erozivní účinky stejně nezastaví. Voda tak sice rychle odteče, ale rozlije se až v německých, slovenských či polských rovinách, a to se nás přece netýká, škodí u sousedů…

Srovnáme-li přirozenou retenční schopnost území libovolného povodí v čase, způsoby využívání přírodních zdrojů před nástupem komunistických experimentů byly mnohem vyšší jak po jejich realizaci. Musíme všichni společně konstatovat, že po roce 1948 uplatňovaná praxe „vědeckého ovládnutí přírodních jevů“ podle sovětských vzorů byla veskrze hloupá, devastační, a její důsledky v plné míře pociťujeme dodnes. Rušily se malé rybníky, mýtily se lesy, rozorávaly se louky, vysušovaly mokřiny, mizely zasakovací pásy a meze, budovaly se rozsáhlé meliorační stavby, jejichž účelem bylo rychle odvést vodu do regulacemi napřímených toků řek. Lesy s jejich nenahraditelnou retenční funkcí ničily průmyslové exhalace stejnou měrou jako život v řekách. Neustále se zmenšují prostory pro přirozený rozliv velkých vod. Intenzívně drancovaná půda, zcelená do velkých bloků, dodnes trpí nevratnou a rozsáhlou erozí. Rychle se snižuje obsah organických látek v jejím složení – tedy humusu – stejně jako její retenční schopnosti.

Ukázalo se docela záhy, že realizace těchto nepromyšlených, politicky prosazených, „vědecky“ zdůvodněných opatření navodila potřebu zavlažování v zemědělské velkovýrobě, a tudíž i výstavbu drahých vodohospodářských děl k energeticky náročnějšímu návratu vody do vysýchající krajiny. To, co mohlo v území přirozeně zůstat, musely obrovité pumpy pomocí zbytečně spotřebovávané energie, pavoučí sítě kanálů, ocelových či plastových trubek vracet. Vyhladovělou půdu dopovaly, ale zároveň i ničily, vysoké dávky umělých hnojiv.

Po roce 1989 se způsoby hospodaření mění jen pozvolna. Komunistům se podařilo téměř úplně vymítit selský stav a drobné hospodaření na půdě či v lese. Lidé nadaní zkušenostmi svých předků již téměř vymizeli a s nimi i ničím nenahraditelná paměť. V naší krajině, Bohu žel, proto převážně vládnou bezohledné velkovýrobní technologické postupy. Je na čase vrátit se k systémové obraně před půdní erozí a povodněmi, kterou naši předci uplatňovali po dlouhá staletí. Vznikala na základě mnohaletých zkušeností a hospodářské praxe v krajině. Chceme-li hledat optimální řešení, musíme začít brát na vědomí jejich paměť, jejich um, a začít u pramenů řek nebo potoků, jít dolů po povodí až tam, kde vody opouští území naší republiky. Zásadním směrem k řešení problémů s povodněmi tedy není přímé krocení tohoto přírodního živlu výhradně stavěním hrází, zdí či přehrad, ale nepřímými opatřeními zpomalovat jejich nárazově prudký odtok z krajiny.

Je také jasné, že enviromentální opatření nemohou povodním zcela zabránit, ale mohou velmi výrazně snížit jejich prudkost a tedy i následné škody. Naše vlády věnují obrovské prostředky na vesměs plošnou (ničím nepodmíněnou) podporu zemědělství. Další miliardy jsou generovány ve státních lesích, nebo z privatizací půdy a jiného majetku ve Státním pozemkovém úřadu nebo ve Fondu životního prostředí. Politici se tedy nemohou vymlouvat na chybějící peníze. Jaká opatření by se měla podporovat?

snížit zornění, zejména extrémně svažitých pozemků;

zvýšit podíl lesů na celkové výměře pozemků České republiky alespoň na 45 – 50% s tím, že k výsadbám budou využity zejména extrémně svažité lokality a neúrodné půdy;

rychleji uvádět do praxe meliorační prvky navrhované v rámci pozemkových úprav;

podporovat obnovu zaniklých rybníků a poldrů, zejména v horních pasážích toků;

podporovat šetrnější hospodaření na půdě, zlepšovat její strukturální složení ve prospěch zvýšení úrodnosti a vodní absorpce;

zavádět šetrnější hospodaření v lesích, postupně měnit jejich druhovou strukturu ve prospěch původních kultur;

prosadit a kontrolovat přísný zákaz novostaveb v záplavovém území bez předchozí realizace protipovodňových opatření;

navrhovat stavby v ohrožených územích s lehce aplikovatelnou ochranou proti velké vodě, bránící zatopení vnitřních prostor budov, a účinné venkovní úpravy proti prudkému vlhnutí;

prostředky vynakládané na likvidaci škod způsobených povodněmi nesmí být věnovány na provizoria;

všechny články veřejné správy musí mít alokované prostředky na odstraňování škod ve zvláštních krizových fondech a nespoléhat se tak jen na státní pokladnu;

veřejné sbírky směřovat na pomoc konkrétním lidem, nikoliv však na jakákoliv pouze nouzová řešení, a nesmí sloužit k úhradám režijních, zejména mzdových nákladů humanitárních organizací;

osvobodit humanitární organizace od zbytečných režijních nákladů, např. za povinné audity.

Co napsat závěrem? Léčení jakýchkoliv neduhů bez ohledu na eliminaci příčin jejich vzniku bývá vždy dražší a je černou dírou pro finanční i materiální zdroje.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.