Obsah

Možnosti Západu v Sýrii

„Miluj svého bližního jako sám sebe!“ (Mk 12) není jistě žádnou výzvou k vulgárnímu egoismu, ale mimo jiné ukazuje na skutečnost, že kdo v nějakém smyslu nedokáže přát dobro sám sobě, těžko jej bude přát jiným. Tím hlavním dobrem je jistě spása a každý má na starost primárně tu svoji vlastní – „Vždyť co je platno člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sebe ztratil nebo sám sobě uškodil?“ (Lk 9, 25). (Pokud tedy přijdeme o svoji vlastní spásu, nikoho jiného tím určitě nezachráníme.)

Podíváme-li se touto optikou na situaci v Sýrii, tedy položíme-li si otázku, jak můžeme přát dobro všem tamním lidem, pokud jej nedokážeme přát našim nejbližším, tedy místním křesťanům, můžeme jistým (zdaleka nikoli jediným, ale já se domnívám že vhodným) způsobem klasifikovat.

Předně máme samozřejmě možnost nezasáhnout a nechat věcem volný průběh. Dosavadní průběh událostí ukazuje, že to bude s největší pravděpodobností znamenat smrt či vyhnání křesťanů z území Sýrie.

Dále bychom si mohli vytknout za cíl uchránit co nejvíce křesťanů alespoň před smrtí – když už ne před vyhnáním. Takový cíl by znamenal postup, v jehož rámci by byl učiněn pokus o zajištění bezpečného odchodu těch, kteří o to budou stát. Tedy dočasné zajištění (samozřejmě tím myslím nasazením západní ozbrojené moci...) několika málo koridorů vedoucích ze Sýrie do většího bezpečí, logicky pro všechny odhodlané odejít – s případnou navazující nabídkou již jen křesťanům trvalejšího (či rovnou trvalého) přesídlení do našich zemí. Velmi nesnadné, ale stálo by to za to.

Ještě silnějším cílem by bylo nejen zachránit co nejvíce křesťanských životů, ale i maximálně čelit faktickému vyhánění křesťanů ze Sýrie. Pak by musela být síla použita k obsazení a déledobější obraně několika enkláv, kam by se mohli křesťané uchýlit a odkud by mohli vyjít, až válečné běsnění ustane (nebo alespon ztratí na intenzitě). Ano, to může (a asi i bude) trvat roky. A v absolutních číslech není křesťanů zrovna málo. Zkrátka, opravdu značně obtížný úkol, ale stál by za úsilí.

A konečně plné nasazení – tedy obsazení a koloniální správa celého území dnešní Sýrie... Tím by bylo učiněno maximum pro ochranu životů nejen křesťanů, ale i ostatních, stejně jako pro to, aby nemusel nikdo další prchat a dosavadní uprchlíci se mohli časem navrátit. Osobně bych takové řešení považoval za nejlepší – pochopitelně je také zároveň nejnáročnější a patrně dokonce neproveditelné, tedy kdyby pro nic jiného, tak proto, že na to Západ aktuálně „nemá koule“.

Celé toto cvičení je zaměřeno jediným směrem: nutnou podmínkou toho, aby jakýkoli případný zásah západních armád v Sýrii nebyl nespravedlivý, je definice jasného cíle celé operace (nemůžeme mít naději na úspěch, pokud nevíme, co tím úspěchem myslíme – kdo neví kam jde, dojde obvykle někam jinam...). Nejsme-li schopni či ochotni takový cíl stanovit a shodnout se na něm, zbývá jen modlitba (což jistě není neúčinný nástroj...). A ještě jedna věc: dejme hlas místním křesťanům. To oni znají situaci nejlépe. Důvěřujme jejich hodnocení, naslouchejme jejich autoritám a ve svých úvahách přiznávejme jejich doporučení velkou váhu.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.