Volební období – dobrý sluha ale zlý pán

Jednání o ustavení nové vlády jsou v plném proudu, každý den je něco nového. Texty publikované ve VÝBĚRU Z HROZNŮ, které v tomto tématu naleznete, se v zásadě toto vyjednávání – až na jednu doplněnou výjimku – nesnaží reflektovat. Zde pouze zmíníme jednu zajímavost: vyjednávání se dějí pod relativním drobnohledem (díky za to!), takže se dá asi s jistotou říct, že zahraniční politika a bezpečnostní otázky zůstávají zatím mimo. To se dá vysvětlit několika způsoby: buď mezi zúčastněnými panuje dokonalá shoda, nebo tato témata nepovažují za důležitá, nebo vědí, že to bude složité a vědomě věc odkládají na později. Je těžké si vybrat, co z toho by nám mělo dělat radost a co vrásky. Patrně ale není sporu o tom, že nějak se to prosvětlit musí a nemůže to dlouho trvat. Pozastavme se však nad něčím více nadčasovým...
Hlavní klad omezeného volebního období Parlamentu je, z dnešního pohledu, až banální. Poslanci prostě nejpozději k nějakému datu musí své funkce opustit a voliči jim vystaví účet. Tato výhoda je tak významná, že ji nemohou zastínit žádné zápory. Je však dobré být si záporů vědom a případně se pokoušet mírnit jejich dopady.
Hlavní nevýhodou je, že (nejen) naši politici nevidí dál než na hranici aktuálního volebního období. Jaký osud v takovém prostředí čeká otázky, které je z jejich podstaty nezbytné nahlížet v zásadně delším časovém období, trpně léta pozorujeme např. na penzijním systému. Otázky diversifikace energetických zdrojů či nadzvukového letectva také patří do této top kategorie. Pikantní byly privatizační záležitosti, kdy se člověk často jen těžko bránil pocitům, že momentální odpor oposice byl motivován z velké části tím, že chce u té transakce být – tedy odpor se změní v podporu, až budou u vlády „oni“... Je totiž typickým znakem našeho postkomunismu, že nepanuje shoda na hodnotách, nepanuje důvěra (ale závist a nenávist), nemůže tedy zavládnout shoda mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí (máme je v Parlamentu vůbec?) na zásadních otázkách směřování země (chcete-li na „národním zájmu“). Pak zůstává jen přístup „ze dne na den“. Jenže kdo neví kam jde, dojde obvykle někam jinam.
A co předčasné volby (které coby scénář nadcházejících měsíců nejsou ještě zdaleka vyloučeny)? Jednak by pustily žilou stranickým pokladnám – to občana právem nebolí... Nebo je snad k něčemu dobré, aby se strany přebíjely v gigantičnosti kampaní a prostředků, které jsou schopné do nich vložit, místo nabídkou řešení podstatných otázek, které spadají do kompetence toho kterého zastupitelského sboru? Konečně horizont volebního období neomezuje jen myšlení volených zástupců, ale i voličů. Ti s třesoucí se rukou vhazují mnohdy do urny volební lístek se stranou, kterou agentury na průzkum veřejného mínění označily jako „volitelnou“ – jen proto, aby jejich hlas nepropadl... Bylo by dobré si ale uvědomit, že málokterý Parlament vydrží 4 roky a tedy že ono démonizované propadnutí hlasu může být riskováno – pokud může být ziskem to, že se pro příští (možná už blízké) volby ukáže, že volební podpora zatím marginálního uskupení není vůbec zanedbatelná... Je to jedna z mála nadějí na to, aby byl náš postkomunismus konečně překonán. Přes všechny předvolební průzkumy, přes všechno to co píší či vysílají média... hlavní karty mají nakonec v rukou sami voliči. V první řadě: važme si toho. Fakt, že je to banální, nic nemění na tom, že je to pravdivé – a že se na tom určitě dá stavět. Dokud jsme na Západě, dokud máme svobodu. Takže: kam zamíří budoucí vláda?

Figury povolebních tanců

Na vyjednávání o budoucí vládě lze demonstrovat některé obecnější trendy. V následujícím textu se o to pokusím.

Číst dál...

Povolební promluva

Již po několikáté opakuji, že úctu k Ústavě a zákonům tohoto státu je nutné chápat jako vládu svědomí a tím více jako otázku morálky než politiky.

Číst dál...

Předčasné volby – ty příští

Jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Skoro vždy velmi obtížně, většinou to nejde vůbec... Když si jeden zaslouží porážku, ale druhý si nezaslouží vítězství, za normální situace z toho není východisko – někdo prostě nakonec vyhrát musí, aniž je k tomu způsobilý. Uplynulé volby přesvědčivě ukázaly, že se v normální situaci už nepohybujeme. Pomiňme na okamžik ty, kteří si zasloužili prohrát a opravdu utrpěli porážku. Paradox je k vidění předně u ČSSD, která si nezasloužila vyhrát a utrpěla vítězství, čili skutečně nevyhrála; následná bitka v jejím lůně je toho jasným dokladem. Mimochodem by tato situace měla být mementem pro každého, kdo by rád měnil volební systém na „vítěz bere vše“, nebo něco, co se tomu má blížit.

Číst dál...

Volby 2013

Nejpodstatnější výsledek letošních voleb v České republice se dostavil až 24 hodin po uzavření místností – a byl jím pokus o sebevraždu ČSSD, či její sebevražda páchána v přímém přenosu.

Číst dál...

Další články...

  1. Vítězství nečitelných

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.