Obsah

Evropské zemětřesení

Hlavní poselství voličů, kteří svými hlasy ve volbách do Evropského parlamentu výrazně posílily populistické a eurokritické strany, je následující: Evropa je nesrozumitelná a nemocná. Na první pohled ji raději touží rozbít, než takto pokračovat dál.

V současné době plní stránky novin pozdvižení z volebního úspěchu stran, které dosavadní směřování Evropy napadají a zpochybňují. Ve skutečnosti je celkem politologický oříšek tuto skupinu stran s rozdílnými programy a zájmy jednoznačně definovat. Euroskepticismus není jeden. Některé strany nezpochybňují řadu přínosů integrace, ale nechtějí, aby se další pravomoci přenášely na centrální, evropskou úroveň. Mnohé nejsou extremistické a ve skutečnosti má řada z nich paradoxně blíž k evropským lidovcům, než polofašistickému Jobbiku, nebo Zlatému úsvitu, ačkoli je s nimi mnozí novináři jen pro „antievropanství“ nesmyslně hází do jednoho pytle.

Analyzujeme-li však výsledky evropských voleb v každé zemi zvlášť, ukazuje se, že eurokritický proud zdaleka neposílil všude. Z tohoto úhlu pohledu je evidentní, že populisté zůstali za očekáváním, nebo zcela neuspěli s výjimkou Řecka v zemích nejvíce postižených krizí eurozóny, tedy v Itálii, Portugalsku a Španělsku. To potvrzuje náš dřívější text o tom, že tzv. populistickým a xenofobním stranám se oproti zavedenému mýtu daří spíše v ekonomicky stabilním prostředí, kde otázky zaměstnanosti a ekonomiky nehrají takovou roli a volič se zde orientuje na témata jako je obava z imigrace.

Za přízraky voleb je možné považovat UKIP, který suverénně ovládl volby v Británii a francouzskou Národní frontu, jejíž charismatická předsedkyně, snažící se stranu detoxikovat od nánosů extremistické minulosti, porazila konzervativce i vládní socialisty. Viděno střízlivou optikou, eurokritické strany získaly 108 křesel, což je v součtu téměř dvojnásobně více, než v při volbách v roce 2009. Ale nebude to stačit na ohrožení tandemu evropských lidovců a socialistů a zcela jistě nedojde ani k vytvoření jednotného klubu.  

Nigel Farage odmítá spolupráci s Národní frontou a nizozemská Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse zůstala oproti velkým očekáváním na čtyřech europoslancích jako v roce 2009 možná právě proto, že Wilders mnoho tradičně liberálních potenciálních voličů odradil tím, že polupráci s Národní frontou naopak nevylučoval. Rakouská Strana svobodných (FPÖ) sice oproti minulým evropským volbám posílila o sedm procent – ovšem tentokrát nekandidovala jiná euroskeptická strana, která před čtyřmi lety získala osm procent. Její voliči tedy jen přešli k FPÖ a proevropský tábor celkově netratil. Dánští lidovci se od radikálů distancují a dle vlastních slov si dovedou představit spolupráci se skupinou Evropských konzervativců a reformistů (kam spadá i Občanská demokratická strana). Hlavní motivací voličů skokana letošních eurovoleb, Alternativy pro Německo (AfD), není antievropanství, ale protest proti příliš středové politice CDU Angely Merkelové. AfD, tato strana zklamaných liberálů, v jejímž čele stojí bývalý šéf Svazu německého průmyslu Olaf Henkel, kritizuje například projekt eura z překvapivě evropských pozic. Tvrdí, že nynější podoba společné měny jednotné Evropě naopak škodí a požadují omezení měnové unie na silné evropské ekonomiky a teprve pokud to nepůjde, raději návrat k německé marce.

Letošní vzpoura evropských voličů se týká především ekonomických otázek a pocitu ohrožení vnějších hranic. Se strachem z přistěhovalců pracovali i kandidáti hlavního politického proudu. Bývalý francouzský prezident Sarkozy na poslední chvíli před otevřením volebních místností publikoval text, ve kterém vyzval ke zrušení Schengenu, zatímco britský premiér Cameron připustil, že „turismus za sociálními dávkami“ by měl být ukončen, nebo výrazně omezen. Jak evropská měna, tak otázky přistěhovalectví a schengenský prostor představují oblasti, ve kterých díky evropské integraci národní vlády ztratily do značné míry vliv. Zatímco Brusel nezvládl evropským voličům dostatečně vysvětlit jejich přínos a většina argumentace se omezila na prázdné a vzletné fráze, kterým většina voličů nerozumí, populistické strany se chopily příležitosti a srozumitelně tuto agendu politizovaly v podobě dělící linie občan - evropské elity.

Největším poznáním Evropských voleb 2014 je, že národní zájmy jsou opět ve hře a rezonují silněji, než kdy jindy. Černý kůň voleb, populistické, euroskeptické a xenofobní strany protestu spolu sice mnohdy nemají příliš společného, vyslaly ale společný vzkaz. Vrací do hry jako legitimní politickou otázku možnost evropské zpátečky. Největší  chybou hlavního politického proudu v Evropě by tak bylo, pokud by se odpovědí na sílící euroskepticismus stalo zběsilé urychlování integračního procesu a posilování dohledu nad národními rozpočty. Pokud se Evropa alespoň na chvíli nezastaví, propast mezi elitami a voliči bude narůstat. A jestli nejviditelnější činností proevropských stran v novém parlamentu bude snaha postavit společnou hráz rostoucí eurokritice, riskují, že jejich programy budou voliči splývat a ten snadno podlehne dojmu, že tzv. evropská politika je hra s dopředu rozdanými kartami. Jak na to volič bude v budoucnu reagovat, to naznačily letošní eurovolby.

Se souhlasem převzato z Revue Politika 5/2014

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.