Nejsme nezúčastnění pozorovatelé

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 12. 2014 19:18

Napsal Redakce

Historie je plná otázek. Věci se jistě staly jak se staly (půvabné, viďte?), ale pak přijde analýza, interpretace, potlačení podružností a vypíchnutí toho podstatného... jenže co je to podstatné a co je tím podružným? Dějiny zemí Koruny české takovými otazníky překypují. V tom nejsme vůbec sami – potlačme tendence k sebestřednosti. Každopádně, čím blíže je daná událost dnešním dnům, tím se debaty stávají vášnivějšími, neboť správné či chybné pochopení (řekněme) husitských válek nebo bitvy na Bílé hoře má na naši budoucnost podstatně nižší dopad než případný omyl v porozumění událostem historicky nedávným, čili – abychom se drželi „při zemi“ a telegraficky – pádu monarchie / vzniku republiky, druhé světové válce, Únoru 1948, Srpnu 1968 a samozřejmě Listopadu 1989.

Čím nám časově bližší událost diskutujeme, tím méně jsme nezúčastněnými pozorovateli. To je nezbytné mít na paměti hned ve dvojím smyslu. Předně, bližší událost vyvolává emoce – buď přímo naše vlastní, nebo přenesené našimi nejbližšími předky: rodiči nebo prarodiči. To nás odklání od racionality. Co by nás však naopak mělo k racionalitě navracet je fakt, že budoucnost je na nás, na naší svobodné volbě, a naše rozhodování bude nutně ovlivněno našimi názory – včetně či někdy dokonce zejména pochopením naší (blízké) minulosti. Tedy, není to žádná salónní či akademická debata – jde o hodně, jde o život, když ne o náš, tak o život našich dětí.

Schopnost poučit se z vlastních chyb přitom nesporně je výraznou komparativní výhodou. Ještě výraznější předností pak jistě je schopnost poučit se z chyb cizích. Naopak, kdo se nedokáže poučit z chyb jiných ani svých, bude je opakovat a vršit. Není pochyb o tom, že i nejnadanější občas chybu zopakuje a i zcela popletený někdy udělá správné rozhodnutí – přesto je zřejmé, komu z nich se asi celkově povede lépe. Abychom se zařadili mezi ty první a přestali patřit k těm druhým ale předpokládá správné pochopení toho, co je a co není chyba – což, pokud něco neprožijete na vlastní kůži, může být dost obtížné, navíc když se někdo snaží, aby vám to opravdu nešlo (lhostejno zda záměrně či mimoděk). Je tak nezbytné pokud možno hlasitě a ostře protestovat proti pokusům o petrifikaci výkladového rámce, který zásadně deformuje realitu, zvláště jedná-li se o historii nejranější: uplynulých 25 let.

Tak tedy hlasitě a ostře protestujeme. Parlamentní listy uveřejnily 9.10.2014 rozhovor s Václavem Žákem „Zkušený publicista Václav Žák: Hřeje vás, že jsme zaplatili rozkradení státu? KSČM je zdegenerovaná. Je komické, že pravice varuje před Babišem.“ Pro orientaci čtenářů tento rozhovor přetiskujeme a nabízíme dvě polemické reakce. Každá z nich míří drobně jiným směrem, ale obě se shodují v tom zásadním: tento výkladový rámec je mylný – a tam kde je pravdivý je pokrytecký. Důvěra je totiž podstatná a staví-li se dnes někdo verbálně na posice, které – když k tomu měl příležitost – svými činy odmítal, je nejen legitimní, ale i prozíravé se tázat. Ona prozíravost souvisí s tím, že nejsme nezúčastnění pozorovatelé. Výsledek tázání, míra se kterou se nám podaří dosáhnou pravdivého poznání, bude mít bezprostřední vliv na naše vlastní osudy, na osudy našich rodin, našeho širšího společenství, na osud Západu. Obě polemické reakce jsou tak opravdu plné závažných otázek. Nepředstíráme, že známe s neotřesitelnou jistotou správné odpovědi. Na druhé straně nechceme zastírat, že máme silné názory – věříme, že podložené dobrými, poctivými argumenty.

Jak je i z dění v tuzemském éteru zřejmé, čtvrtstoletí od skončení přímé „diktatury proletariátu“ již stojí za bilanční zamyšlení. KONZERVATIVNÍ LISTY se tímto přidávají a přicházejí tedy, jak jinak, s konzervativním příspěvkem. Aktuální výročí Listopadu 89 by nemělo být příležitostí pouze podiskutovat a následně téma opět (alespoň na rok) poslat k ledu. I my tedy chceme pokračovat – a zapojíte-li se vy, čtenáři, bude to pro nás největší odměnou. Nemělo by jít o nic menšího než o otevření debaty, která bude vedena s plnou vážností, nezkratkovitě, a jejímž výsledkem by mohlo a mělo být nalezení shody na několika, byť třeba jen na několika málo, zásadních pohledech – pohledech na společnou minulost, která nás všechny více či méně formovala, na naši kulturu, která je našim osudem, na nabytou zkušenost, na jejímž základě bychom konečně mohli najít kompatibilní způsob odlišování lepšího od špatného. Taková základní shoda uvnitř společenství je totiž nutnou podmínkou jeho přežití, neboť bez této shody není důvěry. Jako konzervativci máme povinnost nabídnout svůj přispěvek celému společenství – abychom to mohli učinit tak, že nám bude nasloucháno, měli bychom nejdříve sami mezi sebou vážit, kde jsou zrna a kde plevy.