Lineární svět

Některé úlohy, teoretické i praktické, nedokážeme vyřešit přesně. Jsou zkrátka příliš složité. Jsou nelineární. Svět je nelineární. Někdy se říká, že není černobílý. V jistém slova smyslu je to totéž. Jenže některé úlohy zkrátka potřebujeme řešit naléhavě, životně nutně – přesto, že je nedokážeme vyřešit přesně. Tak si je linearizujeme – zjednodušujeme, abychom zvládli nalézt alespoň nějaké, byť pouze přibližné řešení. Jde-li o problém skutečně palčivý a není jiná cesta, nelze nic namítat a zbývá být maximálně ve střehu. Tak se Západ v určitém okamžiku spojil se Stalinem – v duchu teze „úhlavní nepřítel mého nepřítele je můj úhlavní přítel“. Ale to je právě zaručeno jen ve zmíněné lineární situaci, pokud svět zredukujeme na přímku. Jakmile připustíme realističtější pohled, seznáme, že nepřítel mého nepřítele může být pro mě stejně, nebo dokonce ještě více nebezpečný, než nepřítel sám. A nejsme-li akutně ohroženi na životě, nejde-li nám tady a teď o krk, měli bychom to mít na paměti a zvažovat, co nás s nepřítelem našeho nepřítele skutečně pojí a co nás rozděluje – a také, na to nezapomínejme, jak moc jsme si jistí, že jde opravdu o nepřítele našeho nepřítele, tedy zda jejich nepřátelství není jen předstírané za účelem naší porážky. Nutné zlo spojenectví s odpudivým Stalinem mělo za následek expanzi orientální despocie hluboko na Západ. Každé takové spojenectví má závažné důsledky – čím je nepřítel nepřítele odpudivější, tím závažnější. Tak se Západ spojil s afghánskými mudžáhedíny proti SSSR. A tak je nám dnes sugerováno, že je nutné spojit se s Ruskem proti islámskému terorismu.

Johannes Gerloff ve svém textu na téma teroristického útoku na redakci týdeníku Charlie Hebdo naznačil myšlenku „rouhavého atentátu“. Tak jako muslimové demonstrují proti rouhání vůči prorokovi, sekulární francouzi (nejen francouzi) nyní demonstrují proti rouhání vůči jednomu z jejich důležitých „bohů“, tedy vůči „svobodě urážet a vysmívat se“. Ano, to druhé „rouhání“ mělo podobu krvavé lázně, na to nelze zapomínat – je to nesouměřitelné. Je jisté, že vyznavači „svobody urážet a vysmívat se“ jsou s islámem v ostrém konfliktu – a to už takovém, že v něm začínají hrát roli život a smrt. Na osudu křesťanů v Sýrii a Iráku, ale také v Pákistánu, Indonésii nebo v Nigérii či Nigeru je patrné, že islám bojuje i proti křesťanství, přičemž život a smrt hraje v tomto střetu roli již velmi dávno a „ve velkém“. Vyznavači „urážek a výsměchu“ nechtějí být v tomto zápase spojenci křesťanů – to dokazují svojí dlouhodobou lhostejností vůči jejich utrpení. Přesto se křesťané dnes staví jednoznačně na jejich stranu: svorně odsuzují vraždu kněží „urážek a výsměchu“ jako zcela nepřijatelnou. Zaznívají však zároveň oprávněné výhrady, což není neseno zrovna libě. Zaznívá, že oběti masakru nejsou automaticky hrdiny či dokonce průkopníky, vzory svobody slova – a to je prý nepatřičné, to se nerado slyší. Odsudek měl být přece bezvýhradný, jinak jde o „nevkus“. Pro zmíněnou nesouměřitelnost. (Zatímco, riskněme také obvinění z nevkusu a přisaďme si, kritika užívání waterboardingu při výsleších teroristů na Guantánamu, ta asi nevkusná není... krutost vyšetřovatelů je patrně se zločiny teroristů souměřitelná...)

V našem prostředí si troufli podobné myšlenky vyjádřit prof. Tomáš Halík nebo Bohumil Doležal, ve světovém měřítku papež František, Johan Goldberg (A Win for the Jihadists, National Review Online, 9.1.2015), nebo Ross Douthat (The Blasphemy We Need, The New York Times, 7.1.2015). Každý z poněkud jiných posic, s jinými důrazy. V posledně uvedeném textu autor hned v úvodu shrnuje tři pokusné předpoklady rouhání ve svobodné společnosti: (1) Právo rouhat se (a nebo urážet) je od liberálního řádu neodmyslitelné; (2) Není žádná povinnost se rouhat, svoboda společnosti není úměrná množství produkovaného rouhání a s ohledem na řadu okolností smí být něčí rozhodnutí urážet (náboženství a podobně) smysluplně kritizováno jako nesmyslně vyvolávající nepřátelství, zbytečně surové, nebo jednoduše stupidní; (3) Oprávněnost a moudrost kritiky směřované vůči urážlivým projevům je obecně nepřímo úměrná úrovni smrtelného nebezpečí, kterému se rouhač vystavuje. Zejména na základě třetího předpokladu pak autor dovozuje, že s ohledem na fatálnost situace je třeba kritiku z našich vlastních řad vůči rouhání Charlie Hebdo krotit – už proto, že vrazi nesmějí ani na okamžik získat pocit, že jimi zvolenými teroristickými prostředky účinně dosáhnou svých cílů: tedy diktátu, která práva jim odevzdáme a která si (zatím) smíme ponechat. S tím se dá nesporně souhlasit. Můžeme si jistě oprávněně myslet, že právo se rouhat a urážet někoho není zase tak podstatné, že svobodu je třeba pojímat zejména coby právo vést dobrý (mravně dobrý) život – ale co je nesmírně podstatné, abychom o tom, které právo je důležité a které méně, rozhodovali výhradně my sami a ve zcela svobodné diskusi. Třeba k ní jednou naši sekulární přátelé přistoupí. Asi nikoho nepřekvapí, že my bychom v ní nezapomínali na druhý z výše uvedených předpokladů, stejně jako na obecnou platnost toho prvního (to se může hodit, až bude chtít někdo někoho pokutovat či žalářovat za nějakou tu „hate speech“...).

Konečně, máme-li už být obvinění z nevkusu, dotáhněme to: kdyby byla, řekněme, alespoň polovina napadených ozbrojena, měli by to útočníci podstatně složitější...

Co dál po vraždění v Paříži?

Vraždy v Paříži už pevně vstoupily do našeho vědomí a první šok z nich je za námi. Nyní je nasnadě otázka: „Co dál, jak na ně zareagovat?“

Zaprvé, „Jenom ne strach!“ Teď se sice všichni solidarizují se zavražděnými novináři a karikaturisty, ale důležité je, aby nám to vytrvalo. Oni byli zavražděni kvůli svobodnému myšlení, tisku, projevu a kreslenému humoru. Na tuto svobodu, na níž stojí naše civilizace, rezignovat nesmíme.

Číst dál...

„Je suis Charlie”?

Během uplynulého léta jsem byl poprvé v životě v Paříži. Trvalo to celou věčnost. Ale teď jsem se už sám jednou prošel od Louvru po Elysejských polích kolem Vítězného oblouku podél Seiny k Eiffelovce. Moji teenageři si dokonce na náměstí před katedrálou Notre Dame pořídili obligátní autoportrét. Při tom všem jsem si připadal „jako Pánbůh ve Frankrajchu“. Nikdo mi nerozuměl. Žádný člověk mě neznal. Nikdo se mě na nic neptal. Francouzsky totiž neumím. To ale vůbec nevadí, dala mi každopádně na srozuměnou naše bytná, původem z Jižní Ameriky, u které jsme si na romantickém pařížském předměstí užili jeden báječný „nocleh se snídaní“. Tato milá dáma ovládala sice několik jazyků, ale ani jeden z těch, jimiž se mluví v naší rodině. Jak už bylo řečeno: žádný problém! Vytasila se s chytrým telefonem, namluvila do něho, co chtěla říci nám, stiskla dotykový displej – a příjemný hlásek hned vykvíkl potřebné informace v jednom z jazyků, kterým rozumíme. Díky „Překladači Google“ zní evangelium – dobrá zpráva – jedenadvacátého století takto: Po pěti tisících letech jsme Babylón konečně zvládli. Stavba věže může pokračovat!

Číst dál...

Proti zneužití obětí holocaustu a útoků v Paříži

Výzva Klubu na obranu demokracie a někdejších účastníků Demokratické iniciativy

Svět stále ještě žije krvavými teroristickými útoky v Paříži. Islámský terorismus představuje velké nebezpečí a nelze ho bagatelizovat. Bylo by však neblahé přehlédnout kvůli tomu nebezpečí jiná a stejně naléhavá. 

27. ledna uplyne 70 let ode dne, kdy ruská armáda osvobodila nacistický vyhlazovací tábor v Osvětimi. Před deseti lety proběhly při té příležitosti v Polsku okázalé oslavy s mezinárodní účastí. Dnes je jiná situace, Ruská federace anektovala Krym, podporuje rozvrat na východě Ukrajiny a netají se záměrem znovu uplatnit svůj mocenský vliv na územích, které Rusové tak či onak ovládali během studené války. Vztahy mezi demokratickým Západem a Ruskem jsou na bodu mrazu, málokdo má chuť mu pomáhat, aby bylo za těchto okolností oslavováno jako osvoboditel. Proto v Polsku proběhne tentokrát jen vzpomínková oslava v Osvětimi, kterou pořádá státní Muzeum Auschwitz-Birkenau. Zúčastní se ovšem i polský a německý prezident. Ruský prezident účast odmítl, nebyl ostatně ani pozván.

Číst dál...

Nebýt jako oni

„Úkol zůstává vlastně jediný: nedovolit jim, aby ulovili naše duše.“ završil Grzegorz Górny text „Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři“ (KONZERVATIVNÍ LISTY 12/2014). V tomto duchu jsem článkem „Dobro a Zlo v politice“ (KONZERVATIVNÍ LISTY 7-8/2014) diskutoval s názorem Davida Horowitze, že US Republikáni mají šanci na politický úspěch pouze tehdy, přijmou-li za svůj přístup Demokratů: „Republikáni potřebují udělat ze svých argumentů argumenty morální, jak to dělají Demokraté. Ti vykreslují Republikány jako zlo. Dokud Republikáni účinně nevykreslí Demokraty jako zlo, budou v politické soutěži vždycky tahat za kratší konec provazu.“ Při veškeré možné úctě, obávám se tedy o duši Davida Horowitze. A nejen o tu jeho.

Číst dál...

Další články...

  1. K islámské imigraci

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.