Obsah

Nebýt jako oni

„Úkol zůstává vlastně jediný: nedovolit jim, aby ulovili naše duše.“ završil Grzegorz Górny text „Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři“ (KONZERVATIVNÍ LISTY 12/2014). V tomto duchu jsem článkem „Dobro a Zlo v politice“ (KONZERVATIVNÍ LISTY 7-8/2014) diskutoval s názorem Davida Horowitze, že US Republikáni mají šanci na politický úspěch pouze tehdy, přijmou-li za svůj přístup Demokratů: „Republikáni potřebují udělat ze svých argumentů argumenty morální, jak to dělají Demokraté. Ti vykreslují Republikány jako zlo. Dokud Republikáni účinně nevykreslí Demokraty jako zlo, budou v politické soutěži vždycky tahat za kratší konec provazu.“ Při veškeré možné úctě, obávám se tedy o duši Davida Horowitze. A nejen o tu jeho.

Podobné obavy mám o duši Jeffa Nyquista, autora, kterého KONZERVATIVNÍ LISTY publikují velmi často a rády – pro jeho pronikavý analytický vhled čerpající podklady z velmi dobře informovaných primárních zdrojů, často z přímých rozhovorů s přeběhlíky z KGB/FSB. Pan Nyquist by, domnívám se, souhlasil s tím, že platnost argumentu, pravdivost tvrzení nezávisí na tom, kdo právě argumentuje, byť by šlo o mluvčího sebenedůvěryhodnějšího. Podobně by, předpokládám, neprotestoval, když by někdo kritizoval sovětskou praxi zavírat odpůrce režimu do psychiatrických léčeben s odůvodněním, že jen duševně nemocný člověk může oponovat tak skvělé vládě předvoje dělníků a rolníků... A přesto ve svém textu „Psychopat mezi námi“, který jako zatím poslední KONZERVATIVNÍ LISTY přebírají právě v tomto čísle, naznačuje velmi explicitně, že oponent neargumentuje racionálně, ale že jeho kritika má patologické pozadí. Mám pochopení pro motivy tohoto jeho názoru a připouštím existenci takových psychopatických oponentů, ale nemůžu přijmout pohled, podle kterého je veškerá oposice, ať již jakákoli, postavena na deviaci osobnosti odpůrce. I oponent je přece člověk, třeba i fanatický, třeba i zaplacený, třeba i zmanipulovaný, a jako takovému mu nelze odnímat potenci přijmout pravdivé tvrzení, potenci opustit své bludy. Diskuse musí zůstat možnou, neboť vážně hrozí, že její reálnou alternativou je násilí. Jeden typ otázek je přitom takový, při kterém musíme připustit eventualitu, že my se mýlíme a oponent má pravdu – i proto, že tentýž přístup oprávněně po oponentovi vyžadujeme pro sebe. Druhý typ otázek je pak ten, kdy jsme nevývratně dospěli k pravdivému závěru. Ale ani pak samozřejmě nemáme právo cejchovat oponenta patologií – trvání jeho oposice je na vině buď jeho intelektuální nedostatečnost, nebo naše vlastní neschopnost vyložit naši posici dostatečně srozumitelně. Řečeno, byť primárně za jiným účelem, se sirem Kennethem Pickthornem: „Konzervativci nevěří, že lze každou lidskou hodnotu analyzovat a že lze každé logicky zdůvodněné přesvědčení vyjádřit prostředky matematické nebo výrokové logiky. Ale při střetnutí se svým oponentem – stejně jako se sebou samými – zaznamenají porážku, pokud nepocítí jako svoji povinnost podřídit vlastní lidské hodnoty co nejpřesnější klasifikaci a pokud nevyjádří své zásady a přesvědčení tak jasně, jak to jen lze.“ Jinými slovy – na nás samých je postupovat správně: argumentovat, držet se faktů, vysvětlovat pokud možno co nejpřesvědčivěji... v dobré víře. Zbytek: Pánu Bohu poručeno.

Obavy mám také o duši prof. Tomáše Halíka, který „není Charlie“ („Proč nejsem Charlie“, Lidové noviny, 12.1.2015). Nejde mi zde o to, kdo „je Charlie“ a kdo „Charlie není“, případně proč – jedná se mi o to, že se prof. Halík projevil nonkonformě a tím mě velmi příjemně překvapil (ostatně bych neměl propásnout příležitost poznamenat, že v uplynulých měsících je to již podruhé, viz např. článek podepsaný značkou hv „Halík žádá česke muslimy, aby se zastali Súdánky odsouzené k smrti“, iDnes.cz, 20.5.2014...). Navíc, jeho zdůvodnění nejen respektuji, ale do určité míry s ním souzním – poté, přiznávám, co jsem pod vlivem více-méně bezprostředního dojmu z krveprolití kolegům v redakční radě navrhoval, aby se KONZERVATIVNÍ LISTY prostým „Je suis Charlie.“ na titulní straně příštího VÝBĚRU Z HROZNŮ připojily k odsouzení vraždy redaktorů francouzského satirického týdeníku a oni mě velmi případně a střízlivě upozornili na úskalí takové presentace (díky přátelé!). Co však nahlížím jako problematické je douška, kterou prof. Halík připojil: „Přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji v inteligenci čtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost.“ Jakým zázračným způsobem prof. Halík hodnotí motivy svých oponentů, ať již pocházejí z jakéhokoli tábora? Kdo jiný než on by měl vědět, že, řečeno se sv. Tomášem Aquinským: „...člověk není kompetentní soudit o vnitřních skutcích, které jsou skryté, nýbrž jen o vnějších projevech, které jsou zjevné.“ (Teologická suma, I. díl II. části, Otázka č. 91, Článek čtvrtý)? Nejde přitom jen o to, že je zde oponentům upírána dobrá vůle – tvrzení si i protiřečí. Vybavil se mi v této souvislosti jeden vtip Ronalda Reagana: „Jaký je rozdíl mezi komunistou a antikomunistou? Komunista Marxe četl – antikomunista Marxe pochopil.“ Antikomunista se tedy staví proti komunismu právě proto, že pochopil jeho podstatu. Pokud má prof. Halík ve svém prvním hodnocení pravdu a tedy jistí oponenti Západ nechápou, pak jej ale zároveň nemohou nenávidět – pokud něco nenávidí, není to skutečný Západ, ale to, co za Západ mylně považují... Tím spíše je tedy nezbytné takové oponenty nezatracovat jako nenapravitelné nenávistníky; tím spíše je třeba argumentovat racionálně, k věci, bez shazování oponentů.

Nepokouším se zde ani jednoho ze zmíněných autorů hodnotit komplexně – ostatně na to bych si ani netroufal. Nicméně, David Horowitz, Jeff Nyquist i Tomáš Halík, každý z nich, byť každý poněkud jiným způsobem, obávám se, balancuje zmíněnými tezemi na totožné, velmi ostré hraně. Za ní je propast, ve které se stáváme tím, čemu ve svých nejlepších úmyslech chceme čelit. Nezvládnout tuto hraniční situaci a přepadnout na druhou stranu není ničím menším, než znehodnocením našeho snažení: my sami bychom se stali nositeli těch „hodnot“, které jsme doposud považovali za hodné odporu. Zbývá mít naději, že páni autoři svoji situaci „ustojí“, popř., v duchu výše uvedeného, pevnou víru, že případný nešťastný přešlap není pro nikoho nutně nevratný... ale hlavně lásku, kterou máme milovat i skutečné nenávistníky, natož ty domnělé.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.