„Je suis Charlie”?

Během uplynulého léta jsem byl poprvé v životě v Paříži. Trvalo to celou věčnost. Ale teď jsem se už sám jednou prošel od Louvru po Elysejských polích kolem Vítězného oblouku podél Seiny k Eiffelovce. Moji teenageři si dokonce na náměstí před katedrálou Notre Dame pořídili obligátní autoportrét. Při tom všem jsem si připadal „jako Pánbůh ve Frankrajchu“. Nikdo mi nerozuměl. Žádný člověk mě neznal. Nikdo se mě na nic neptal. Francouzsky totiž neumím. To ale vůbec nevadí, dala mi každopádně na srozuměnou naše bytná, původem z Jižní Ameriky, u které jsme si na romantickém pařížském předměstí užili jeden báječný „nocleh se snídaní“. Tato milá dáma ovládala sice několik jazyků, ale ani jeden z těch, jimiž se mluví v naší rodině. Jak už bylo řečeno: žádný problém! Vytasila se s chytrým telefonem, namluvila do něho, co chtěla říci nám, stiskla dotykový displej – a příjemný hlásek hned vykvíkl potřebné informace v jednom z jazyků, kterým rozumíme. Díky „Překladači Google“ zní evangelium – dobrá zpráva – jedenadvacátého století takto: Po pěti tisících letech jsme Babylón konečně zvládli. Stavba věže může pokračovat!

Rouhavý atentát

Proto se odvažuji vyslovit své myšlenky k větě, která zní sice ze všech úst, ale žel francouzsky: „Je suis Charlie.“ – Já jsem Charlie. Navíc mne k tomu povzbuzuje to, že zřejmě ještě více mých současníků potřebuje spolehlivé překladatele, aby dokázali porozumět dění, které v posledních dnech hýbe Evropou. Ukazuje to záplava komentářů k útokům v Paříži. Překladač Google totiž dovede překládat arabštinu. Jenže při islámském způsobu myšlení by tento nástroj, kdyby byl poctivý, bleskově zkrachoval. Útokem na redakci Charlie Hebdo se totiž pařížští atentátníci dotkli zvlášť bolestně citlivého nervu tohoto velkého národa. Jinak se nedá vysvětlit, že právě teď vycházejí do ulic společně milióny Evropanů, aby hlásali: „Je suis Charlie!“

Nemůže to být jen kvůli těm sedmnácti mrtvým. Právě teď přece prožíváme jedno z nejkrvavějších desetiletí lidských dějin. Důvodem nemůže být ani skutečnost, že jsme díky elektronickým médiím tak dobře navzájem propojeni. Ještě nikdy nepodřízli před zapnutými kamerami tolik lidí. A ještě nikdy to nikdo nespatřil z tak děsivé blízkosti a v jediném okamžiku po celém světě. Miliónový pochod ve Francii také nelze chápat jako protest proti omezování svobody projevu nebo tisku. Jinak by ty davy šly na barikády už dávno, když v minulých letech došlo k vraždám křesťanských novinářů v Turecku a v Jemenu. Tehdy prosili západní novináři o pochopení, že by to byla pro muslimy provokace. Nebyla by v případě listu Charlie Hebdo taková úvaha také argumentem, aby se lidé mírnili? Plameny hořících kostelů v Orientu a v severní Africe se zdají být příliš daleko, křik trýzněných křesťanů lze příliš snadno přeslechnout; proto není těžké pochopit, oč těm miliónům pochodujících Francouzů ve skutečnosti jde. Kde byly tyto milióny, když nacisté vraždili Židy v plynových komorách? A kde se ozvaly nějaké projevy odporu, když arabské země prováděly etnickou očistu své společnosti od Židů?

Útok na rouhačsky bohapustý a vůči lidským právům bezohledný satirický časopis Charlie Hebdo pokálel bezbožným Francouzům jejich nejsvětější svatyni. A tohle, právě jedině tohle vyštvalo tak bezprecedentním způsobem do ulic milióny Evropanů a do Paříže přední politiky z více než čtyřiceti zemí. Zda nepřítomnost Američanů a Rusů mezi nimi byla – jak mimochodem utrousil jeden reportér – skutečně příznačná, lze zjistit teprve dalším rozborem.

Svoboda

Svoboda tisku má ovšem své meze. Ano, musí je mít, pokud jde například o důstojnost člověka, o důstojnost zastánce odlišného mínění a o důstojnost lidí s jinou vírou. Právě z toho důvodu, že mi záleží na tom, aby muslimové dospěli k poznání pravdy, bych nikdy nezesměšňoval a neházel špínu na to, co je jim svaté. Způsob, jakým časopis Charlie Hebdo zacházel s tím, co je pro jiné lidi vzácné a drahocenné, je hanebný: je z něj cítit opovrhování lidmi. Ve škole jsem se naučil zásadě, že důstojnost člověka je nedotknutelná. A za tím si stojím!

Svoboda projevu musí být zase omezena pravdivostí. Když se někdo snaží vyvolat dojem, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu a palestinský prezident Mahmúd Abbáas kráčejí ruku v ruce stejným směrem, je každému, kdo má jen trochu páru o izraelsko-palestinském konfliktu, jasné, že se zde pravda zadupává do prachu. Že si v tom notovali François Hollande a Angela Merkelová, situaci ještě zhoršuje, neboť se tím oba přední evropští politici snížili na komplice veřejně hlásané lži. Prolhanost pařížského miliónového pochodu dokazuje nejjasněji účast politiků z islámských zemí. Ani v jediném ze států reprezentovaných těmito lidmi neexistuje byť jen náznak takové svobody tisku, kterou by bylo třeba hájit vyznáním „Je suis Charlie“. O tom se, jak jsem si všiml, nikdo neopovážil oficiálně zmínit.

Islám v hlavní roli

A k tomu ještě to tvrzení, že nejnovější teroristické útoky spáchané v Paříži neměly nic společného s islámem. Tato fráze se často opakuje, což jí ovšem na pravdivosti nepřidá. Nevěříte-li mi, zeptejte se kteréhokoli muslima, který svou víru bere vážně a opravdu se pětkrát denně modlí. Vysvětlete mu, že chcete skutečně znát pravdu a nic než pravdu a sloužit jen pravému Bohu. A pak jej poproste, aby vám s rukou položenou na Korán, ve jménu Alláha Slitovníka, vyložil, jak je z islámského pohledu třeba posuzovat to, co postihlo karikaturisty listu Charlie Hebdo.

Ve skutečnosti je vše, co se stalo v souvislosti s francouzským satirickým časopisem, výhradně záležitostí islámu. Nebýt islámu, neměli by satirikové co kreslit. A nebýt islámu, nikdo by jim asi nezkřivil ani vlas na hlavě. Měli bychom pohledět pravdě tváří v tvář a přestat o islámu šířit lži, že je náboženstvím lásky a míru. Láska dosud nikdy nepatřila k Alláhovým atributům a mír – pokud tím originální myslitelé rozumějí mír hřbitova – nepatřil nikdy ke ctnostem. Zato mají muslimové jakési ponětí o tom, že Tvůrce nebe i země je svatý Bůh, který výsměch vůči jeho jménu nenechá bez trestu. A tím se dostávám k poslednímu bodu.

Oběť není automaticky vzorem

Svoboda veřejného projevu by alespoň u křesťanů, kteří – stejně jako věřící Židé a muslimové – berou svou víru vážně, neměla nikdy překročit hranice, za nimiž už začíná rouhání vůči Bohu. Karikaturisté listu Charlie Hebdo útočili svými zbraněmi stejně zuřivě, jako Šaríf Kuaší, Saíd Kuaší a Amedy Coulibali těmi svými. Tímto podotknutím ovšem strašlivý pařížský masakr v žádném případě neospravedlňuji. Avšak tím, že se stali obětmi teroristických útoků, se zmínění rouhači rozhodně nepovýšili na svaté a mučedníky. Cílem této poznámky samozřejmě nesmí a nemá být nějaká výzva k zastavení kritiky toho takzvaného „Božího pozemského personálu“. Nicméně je pravda, že si dnes novinář spíše vyslouží stížnost za to, že urazil církevní představené, než že by na něj někdo křivě pohlédl kvůli jeho bezohledným slovům na adresu živého Boha a jeho Slova – což obojí je nutno bezpodmínečně rozlišovat!

To milióny úst vyřvávané „Je suis Charlie“ jako hlas zesvětštělé Evropy, která si ve své sebestřednosti nevidí dál než na špičku nosu, je políčkem do tváře milionům židovských, křesťanských, jezídských a jiných mučedníků, kteří se během minulého století a až do současnosti setkávali a setkávají jen s lhostejností a nezřídka s pohrdáním. Jen se zeptejte uprchlíků, kteří v těchto dnech klepou na dveře Evropy. Předem je ale poproste, aby vám odpověděli opravdu s otevřenou poctivostí a ne s orientální zdvořilostí! Takové „Je suis Charlie“ zní z úst křesťanů jako ubohý doklad toho, že zapomněli na Boha. Kdo má alespoň jiskřičku ponětí o svatosti živého Boha, nemůže se nikdy snížit k tomu, že by se k hlasatelům tohoto výroku přidal.

 

Psáno pro Institut Williama Wilberforce. Převzato se souhlasem autora. Přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.