Nejnaštvanější slepice ve vesmíru – bajka jako úvod k zajímavému článku

Podrobnosti

Zveřejněno 4. 3. 2015 19:28

Napsal J. R. Nyquist

Dnešní farma zvířat

Byla-nebyla jedna slepičí farma; a na té farmě žila jedna rozladěná mladá slípka jménem Katka Stehýnková. Byla zlostí celá bez sebe: „Nač mám snášet vejce?“ ptala se. „Proč bych nemohla dělat to co kohout? Ten se jen nafukuje a dělá kykyryký.“

Katka Stehýnková už toho měla plné zuby. A ještě víc ji štvalo, že ostatní slepice si neuvědomují, jak jsou na tom bledě. „Co je to s těmi ptačími mozky?“ stýskala si. „Copak jim pořád nedochází, jak je ten systém nespravedlivý?“ Káťa Stehýnková byla nejnaštvanější slípkou ve vesmíru. Dalo by se říci, že měla zlosti na rozdávání. Jednou v době krmení, zrovna když se slepice seběhly a chtěly se dosyta nažrat, se Katka hněvivě rozkdákala. A jak prý je to hrozné, snášet vejce. Muset ze sebe vymačkávat tak velký bílý balvan – jak ponižující, jak pokořující!

Ostatní slepice o těch věcech nikdy nepřemýšlely a zaskočilo je to. Takové nové myšlenky, tak zvláštní a ohromující! No jo, říkaly si: fakt to není nic příjemného, když se ten velký bílý krám tlačí na svět. A ještě horší je – dodala Katka Stehýnková – to naše otroctví. Musíme na těch vejcích sedět a čekat, dokud je farmář nepřijde posbírat. A což teprv, když máme ta vejce vysedět! S těmi mrňavými kuřaty je to teprve otrava. Slepice naříkavě zakdákaly na souhlas. Katčiny nové myšlenky se ujaly!

A pak začala Katka Stehýnková vykládat, oč je lepší být kohoutem. „Trůní si pěkně navrchu na kurníku, je středem pozornosti – a nás si nikdo ani nevšimne,“ řekla. „Vážně to není fér, jak je to u drůbeže uspořádané.“ „Jasně, u drůbeže to není fér,” papouškovaly svorně slepice. Načež se vrhly na kohouta a uklovaly ho k smrti. Zbyla z něj jen krvavá kaše.

Z velké dálky se lasice s liškou dívaly dalekohledem, co se to děje. Viděly, že slepice jsou vyvedeny z míry. „Teď přišel náš čas,” řekla lasička. „Počkejme, až se setmí,“ radila liška.

Slepice byly navýsost spokojeny. Konečně se zbavily toho uřvaného a odporného kohouta! Katka Stehýnková měla se svým vyučováním úspěch: i ostatním slepicím se znechutilo, co dělávaly dříve. „Pryč s vejci!“ stalo se jejich bojovým pokřikem „Se snášením je konec, viďte holky?“ A všechny zakdákaly Katce na souhlas.

Snesla se noc a každá slípka se odebrala na své místo ke spaní. Okolo jedenácté se u plotu z pletiva objevili oba prohnaní predátoři. „Běž první,“ řekla liška lasici. „Ale kdepak, kamarádko,“ lasička nato, „vždyť tě nemohu připravit o tvé místo!“ Liška jí připomněla, že přece mají obě pořádný hlad a že ten, kdo půjde první, uloví největší slepici. To lasici přesvědčilo: už nemeškala a prolezla pod drátem. Pár vteřin nato zaznělo tlumené vřísknutí a už byla lasička zpátky, v tlamě vykrmenou slepici. Nikdo nekokrhal na poplach – kohout byl přece mrtev. Když liška viděla, že nehrozí, že by je chytil farmář, prolezla pod drátem také ona a odnesla tučnou slepici i pro sebe. A zakrátko si blažení kořistníci pochutnávali na úlovku.

Ráno přišel majitel slepičí farmy a spatřil roztrhaného kohouta. Poznal také, že mu z drůbeže chybějí dva nejlepší kusy a že slepice nesnesly žádná vejce. Muselo se stát něco hrozného. Žel, druhou a třetí noc se opakovalo totéž.

Mezitím slípky jásaly nad svým novým osvobozeným postavením. Katka Stehýnková dál vztekle řečnila proti panujícímu systému a ostatní slepice s kdákáním tleskaly. Jednoho dne však přiběhla jejich kuřata z druhé strany dvora s varovnou zprávou, kterou vyslechla z rozhovoru mezi farmářem a místním hokynářem. „Prý tomu zarazí tipec,“ varovala slepičí mrňata.

Katka Stehýnková se kuřatům za ty řeči o „ohni na střeše“ vysmála. „Není nic směšnějšího než tohle,“ přizvukovaly slepice. Jenže pár dní nato se do dvora vevalil mrazicí kamión. Vystoupil mužík, který se prohýbal pod řeznickým špalkem a jinými pekelnými nástroji. Netrvalo dlouho a všechny slepice byly o hlavu kratší a oškubané. Některé ten člověk usmažil, jiné ogriloval a pár jich uvařil.

No, a majitel slepičí farmy ještě nebyl úplně na dně: nakoupil si totiž novou drůbež ze zámoří. Tamní slepice hodně nesly a farma začala velice vzkvétat. K přistěhovalkám patřil i nový kohout se zobanem nabroušeným jako břitva a s ostře pronikavým hlasem.

Lasičce a lišce zas pořádně vyhládlo. Už tu nebyla nejnaštvanější slepice ve vesmíru, která by jim usnadnila přístup.

Což nás přivádí k následujícímu článku...:

Nepotřebují mladí muži na Západě „železnou klenbu“?

Napsal Marten Gantelius

(Železná klenba či Železná kopule, v originále Iron Dome – izraelský mobilní systém protivzdušné / protiraketové obrany – pozn. red.)

Drtivá většina otců v západních zemích už po celá staletí miluje své děti a je připravena chránit je a jejich matky s nasazením vlastního života. A tato skutečnost činí otce velice bezbrannými právě v těchto společnostech, kde se nyní ze zločinného chování žen vůči dětem i jejich otcům stává přímo systém a takové chování se oceňuje. Co popisuji níže, bude pro leckoho asi otřesné. Žel je to ale pravda – už po několik desítek let. Následující příklad je ze Švédska a dá se víceméně aplikovat na celou Evropu (i na Severní Ameriku). Cílem průmyslu zákona o rodině je zvýšit jeho tržby. U průmyslu zákona o rodině se totiž – na rozdíl od podniků jako je Volvo a Stora Enzo – nemusí generovat zisk. Hnacím motorem a srdcem tohoto průmyslu jsou ve Švédsku příslušná oddělení úřadů obecní samosprávy. A to, co se provádí „v nejlepším zájmu dítěte“, znamená v reálu „nejvyšší míru ubližování dětem, dospělým i společnosti“. Cílem zmíněného „průmyslu“ je totiž ve skutečnosti právě to.

Nový průmysl moderní doby

Když člověk pochopí, oč tu jde, ozřejmí se mu postup zúčastněných stran jako naprosto logický. Právní systém například – až na nepatrné výjimky – podporuje ty, kdo zákon porušují a trestá ty, kteří se jím řídí. K dalším podílníkům tohoto podnikání patří Švédská agentura sociálního pojištění, policie (poznámka pod čarou: mnoho čestných policejních důstojníků se na praktikách tohoto průmyslu, jako je přebírání dětí do péče, odmítá podílet – ale na druhé straně je dost těch, kteří to bez skrupulí dělají!), Švédské státní zastupitelství pro trestní stíhání, právní systém, Švédská daňová agentura, Švédská vymáhací správa, právníci, psychologové, psychiatři, konzultanti, Národní úřad pro zdraví a blaho, Ombudsman dětí, Ombudsman spravedlnosti, BRIS (Společnost pro práva dětí) – a to jsem na několik dalších výtečníků nejspíš zapomněl!

Polarizaci pohlaví zvyšují organizace jako azylové domy pro ženy, střediska mužů, organizace za otcovská práva a organizace za práva matek. To vše je dokonale v zájmu uvedeného průmyslu. Ten působí na veřejnost dojmem, jako že pracuje „pro nejlepší zájmy dítěte“ a že ve Švédsku vládne právo. A že by si to tak měli přát všichni občané, kteří se řídí zákonem. Tento průmysl rozvíjí a vylepšuje jazyk násilí, přičemž praxe je taková, že oběť zločinu je předmětem útoku a pachatel předmětem obhajoby. I mlčením lze přitom usnadnit odlidštění oběti. Když se dostanou do kontaktu s tímto průmyslem lidé ctící zákon a jejich děti, nemají šanci a úplně je to zničí. Mužové – a obzvláště otcové, kteří předtím dobře plnili svou úlohu – skončí nakonec na podpoře a děti si z toho odnesou menší či větší škodu na celý život. Ty nejhůře postižené trpí syndromem zavrženého rodiče (PAS – Parental alienation syndrome, který blízce souvisí s tzv. Stockholmským syndromem, což je emoční závislost oběti na pachateli – pozn. překl.). Újma, jakou tyto děti postižené syndromem zavrženého rodiče působí společnosti, vede nutně k tomu, že tento průmysl zvyšuje obrat. A dnes už má Švédsko několik pokolení takto postižených dětí! Což plně souzní s cíli uvedeného průmyslu.

Sociální pracovník, který chce pomáhat zranitelným lidem a řídit se zákonem, by se neměl zapojovat do švédských sociálních služeb. Jeho práce by byla v rozporu s jejich průmyslem. Ilustruje to anekdota z roku 1991: seděl jsem v kavárně občanského střediska ve Skåne a zaslechl jsem rozhovor dvou dam z oddělení rodinného práva. Ta, která na oddělení pracovala jako sekretářka, řekla: „Stačí, abychom převzaly do péče pár dalších dětí, a hned si zlepšíme postavení!“ Všechny dámy kolem stolu se tomu srdečně zasmály. Já smysl pro tento typ humoru nemám, ale tyto ženy sociální průmysl věrně reprezentují. Pozice tohoto průmyslu je pevná, ekonomická situace jej příliš neohrožuje; To jiní jsou v době krize nuceni šetřit; aktéři zmíněného průmyslu ze společenských krizí naopak těží. Když nikdo jiný nemá peníze, oni je mají a mohou nakupovat, když tržní ceny klesnou nejvíc (stalo se v roce 1992). Nicméně to není tento průmysl, kdo ty krize vytváří, nýbrž politikové a banky.

Už je to téměř všude

Jde o záležitost velice blízkou tomu, o čem v rámci situace v USA píše Stephen Baskerville (v této zvukové nahrávce nazývá dr. Baskerville tytéž jevy „režimem rozvodu“; Baskerville je autorem spisu o přebírání dětí do péče). Jak se tento problém rozmohl ve Spojených státech? Rozsah není snadné zjistit, neboť všechny oficiální grafy obsahují dezinformační prvky. Avšak pokud jde o Švédsko, udělal jsem si vlastní průzkum. U lundského okresního soudu bylo v roce 1991 devět set kauz svěření dětí do péče – a ani v jednom případě nedostal dítě otec. Měl jsem možnost porovnat počet dětí, o něž v těchto případech šlo, s počtem obyvatel obcí spadajících pod tento soud. Od osoby pracující na krajské správě v Malmö, s kterou se znám, jsem obdržel utajovaný počet dětí, které byly v tom kraji odebrány násilím. Stejná situace byla v celé zemi, z čehož jsem si mohl udělat temný obrázek: mnoho otců se vzdalo bez boje. (Mimochodem – svým klientům jsem řekl: „Nevyhrajete, a vaše děti dojdou újmy.“ Naléhal jsem ale na ně, aby bojovali, kdyby pro nic jiného, tak aby se sami před sebou nemuseli stydět.)

K ilustraci té temné situace se hodí jeden příběh. Jeden můj přítel pracující v informačních technologiích měl vysoké, dobře placené postavení u jednoho z velkých zvířat v Nizozemsku a miloval své děti. Jednou, když přišel z práce, našel na kuchyňském stole lístek: „Odstěhovala jsem se i s dětmi.“ Žádné varování předem – alespoň si ničeho nevšiml. Úplně se zhroutil, přišel o práci a o všechno. Kam jít? Vybral si Stockholm a tam začal znovu. Přitom neměl ponětí, kde jsou jeho děti.

Tohle se ve Švédsku každoročně přihodí asi 30 000 dětí – a to si ještě myslím, že můj odhad je příliš nízký. Poněvadž mám důvod si myslet, že situace je v celé Evropě stejná, mohu z toho vyvodit, že ročně jde asi o dva a půl milionu dětí. Ve skutečnosti není příliš důležité, zda správné číslo je dva nebo čtyři milióny ročně. Není však pochyby, že jde o obrovskou, skrytou a pokračující genocidu. Slovo „genocidu” jsem užil záměrně, abych zdůraznil, že se ničí celé generace. (Pozn. JRN: Destrukce otcovství má velký podíl na poklesu míry porodnosti, což pro budoucnost může ohrozit existenci celých národů.)

Jak se bránit

Z feministky se může vyvinout zvláštní typ matky užívající podobně agresivních metod jako islamisté. Islamistu nebo feministku nezarazíte ani fakty, ani sebechytřejšími argumenty. U islamistů to nefungovalo tisíc čtyři sta let – a u feministek posledních čtyřicet let také ne. Na agresora platí jedině zbraně. Čím se může potenciální oběť bránit? Izraelci vyvinuli zbraň zvanou „železná klenba“. Jde o ryze obrannou zbraň určenou k ochraně jejich civilních obyvatel před raketami z Pásma Gazy.

Dnešní mladý muž by si měl pro své bezpečí najmout schránku v bance spermat a pak se nechat sterilizovat. Je to jednoduchá operace a když změní názor, může se nechat operovat znovu; plodnost se mu s padesátiprocentní pravděpodobností vrátí. Už sám ten návrh je hrozný – a což teprv to, k čemu by to mohlo vést v budoucnosti. Je však takový postoj nemravnější, než nechat všemu průchod? To rozhodně ne. Musíme pečlivě uvažovat a ptát se sami sebe: od kdy je nemravné chránit se proti zločinnosti? Jde o naprosto legální obranu.

Možná namítnete, že by takový postoj zraňoval nevinné a milující ženy a matky. Mluvíme však o systému, který (jak si každý mohl povšimnout) – ženami (jako jednotlivci) není vůbec kritizován. A dalo by se tedy říci, že se všechny proviňují podle zásady „kdo mlčí, souhlasí“. Viděl jsem příliš mnoho trpících dětí a zničených životů jejich otců, a proto naléhavě radím chránit se před rizikem, že přivedu na svět děti, aby snášely takovou krutost.

Následující text laskavě čtěte jako řeč ženy k muži, kterého miluje:

„Jakmile jsem otěhotněla, mám tě zcela v moci – ať už jsme manželé nebo spolu žijeme na divoko. A s každým naším dalším dítětem ta moc poroste geometrickou řadou.

Mohu děti kdykoli unést a zajistit, že je už nikdy nespatříš. To, žes za ně po léta nesl odpovědnost, ti nepomůže – spíš právě naopak. Podpoří mne celá společnost, sociálkou počínajíc. Mohu se postarat, aby je postihl ‘syndrom zavrženého rodiče’, takže budou nenávidět jak tebe, tak dědečka a babičku z tvé strany. Takže se můžeš vzdát jakékoli naděje, že by ti posílaly maily nebo že by tě navštívily, až dospějí. Tvůj styk s nimi úřady omezí a když to porušíš, hrozí ti vězení. A ani kdybych dětem vážně fyzicky ublížila a někdo by mě udal, takže mi je vezmou, nemáš šanci, protože tobě je nedají. Spíš je umístí v dětském domově, o kterém ti sociálka nedá žádné informace, protože jsi je neměl v péči. Mohu tě křivě obvinit z napadení, ze špatného zacházení s dětmi, z únosu nebo z incestu a nic tím neriskuji. A mohu tě obvinit z řady dalších zločinů, třeba i ze skutečné krádeže, a nepotrestají mě za to. Protože nejsi úplný abstinent, označí tě i za alkoholika. Ve Švédsku ti vážně hrozí vězení, i když budeš nevinný. A i když tě zprostí viny, poznamená tě to na celý život – podle přísloví: ‘Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.’

Ale platit, to budeš! Pokud jde o alimenty, bude vymahačský úřad nemilosrdný. Když nebudeš platit, klidně ti v okamžiku všechno seberou – byt, chatu nebo auto.

Budeš-li o se o tomto bezpráví příliš šířit na pracovišti, riskuješ, že přijdeš o zaměstnání a nové nedostaneš, rozhodně ne takové, které by odpovídalo tvé kvalifikaci. Jsi-li osobou samostatně výdělečně činnou, také přijde trest: nikdo od tebe nic nebude kupovat, i kdyby tvé výrobky byly sebekvalitnější a sebelacinější.

Nepomůže ti nikdo – ani nejbližší „přátelé“. Naopak, všichni se na tebe vrhnou jako sršni. A budeš na tom finančně tak zle, že těžko budeš moci začít s nějakým novým vztahem.“

Víceméně popsaným způsobem jedná ve Švédsku každoročně asi deset tisíc matek. Mnoho postižených otců se dalo na pití nebo na drogy a skončilo doživotně v bahně, nebo spáchalo sebevraždu. Záruky neexistují. Žena může jakékoli dohody kdykoli porušit. A dostane-li například poporodní (laktační) psychózu – což se stává tak jedné z tisíce žen – a promění to její duševní stav, dopadne asi otec i děti velice špatně. Chcete mít po tom všem, co teď víte, vůbec ještě děti? Rizika už znáte. Je to na vás.

Já bych doporučoval velkou kampaň: žádat mladé muže, aby na základě ověřených faktů o tom, jaká je realita a její důsledky, vážně uvažovali o sterilizaci. Byla by to naprosto legální „železná klenba“. To by možná – ovšem, jen možná – ženy vyburcovalo k jednání. To dokážou jedině výsledky. My zatím jen odpočívejme a sledujme, až se první a nejhorší stotisícovka únoskyň dětí ocitne za mřížemi a otcové od nich dostanou své děti zpět.

Komentář uveřejněn k 19. lednu 2015. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.