Obsah

Rozdělený stát

Nejsem si jist, zda jsme natolik odlišní od Slováků, že bylo rozdělení společného státu opravdu nevyhnutelné. Otázka se stane ještě obtížnější, když se na ni budeme navíc tázat samostatně u Čechů a samostatně u Moravanů (nemluvě o Slezanech). A zůstane patrně nezodpovězena.

Já sám jsem někdy rád, že jsem slovenské společnosti ušetřen – to když vzpomenu na pana Mečiara neblahé paměti či pana Fica dnes, nebo když se dočtu, jak na slovenské ministerstvo obrany chodí dopisy od občanů s oznámením o neochotě bránit zemi (v Polsku, kde se formují dobrovolnické jednotky, musejí vyloženě zírat...). Ostatně, něco divného tam být musí, když je tolik šikovných Slováků v České republice – opačně to myslím neplatí. Možná za chvíli zjistíme, zda důvod spočívá pouze v ekonomice nebo ne, neboť Slovensko se na nás po této stránce již definitivně dotáhlo. A i ve svém okolí jsem už zaznamenal některé „návraty“...

Jenže daleko častěji se přes hranici dívám se značným zájmem a někdy i s obdivem. Svého času jsem až záviděl vládu M. Dzurindy zejména za odvahu pustit se do reformy penzijního systému. Dnes s respektem sleduji aktivity Konzervatívneho inštitútu M. R. Štefánika, obdivuji desítky tisíc lidí na Pochodu pro život a v neposlední řadě opravdu smekám, když si uvědomím, že otázky nastolené nedávným referendem jsou v České republice vnímány většinovou společností jako „nejtemnější středověk“. Musím se v takové chvíli přiznat, že Slováky chápu, že to s námi nemohli vydržet.

Aby bylo jasno, referendum považuji za nešťastný nástroj – a považoval bych jej za nešťastný i kdyby to nedávné slovenské bylo úspěšné. Když už ale ono referendum bylo vyhlášeno, úspěch jsem mu samozřejmě přál. Zaznamenal jsem přitom v souvislosti s neplatností referenda nějaké posměšné narážky na účast Slováků při tomto hlasování. Každého takového posměváčka bych požádal, aby se hluboce zadíval na počty voličů ve volbách do Senátu Parlamentu ČR a pak teprve ve svých úvahách pokračoval. Každopádně, Slováci jsou v tomto daleko před námi... tedy, někdo by řekl za námi... ono je to ale lhostejné – podstatné je, že jsou zkrátka, jako společenství, v daném okruhu otázek daleko blíž pravdě. Proto je nyní opusťme – nemáme jim co radit – a věnujme se sobě...

Tak třeba Stanislav Biler v textu „Jak registrované páry rozvrátily české rodiny“ (iHned.cz, 6.2.2015) soudí, že tématem referenda je de facto „v jakém století si myslíte, že zrovna žijete“. Dvě ze tří otázek pak podle něj „míří neomylně proti homosexuálům“. A pak se pouští do levné úvahy s předem jasným výsledkem: registrované partnerství se prý za dobu svého trvání na stavu rodiny (v českých zemích) nijak negativně nepodepsalo. Např. pánové Dolce a Gabbana by s ním nesouhlasili (v kterém století si vlastně ti chlapíci myslí že žijí?!)...

A taková Iva Pekárková to v textu „Postřílíme je? Rozhodněte v demokratickém referendu“ říká naplno: „Gayové na Slovensku žádnou populační politiku nastolit nemohou. Mohou jen přesvědčovat ‚heteráky‘, že i oni mají právo na normální život, manželství a děti.“. Nemají. Žádné takové právo gayové nemají. A nemáme je ani my „heteráci“. Mylná představa, že každý člověk má „právo na štěstí“, se však na stavu rodiny samozřejmě negativně podepisuje. Registrované partnerství určitě není samo, tento nebezpečný blud je podporován daleko širším spektrem myšlenek, agend, politických nástrojů a nevím čeho všeho ještě. A všechny, které jsou souladné s uvedeným omylem, zkrátka škodí. Registrované partenrství je mezi nimi. Pro jistotu: každý má samozřejmě právo na to, aby své štěstí svobodně hledal... Ďábel bývá skryt v maličkostech. No a je asi třeba ještě doplnit, že když si někdo myslí, že mu štěstí přinese hra na manželství, tak to vůbec neznamená, že společnost je povinna mu na to dávat štempl. Tím, že takový štempl nedostane, není ve svých svobodách nijak krácen.

Ondřej Neff pak dal v textu „O drsné milence“ vzpomenout na variantu, kdy registrované partnerství mohlo být přístupné nejen homosexuálním párům, ale jakýmkoli párům, trojicím, čtveřicím...: „Na celém procesu jeho nastolení, prosazení a schválení mi vadilo a dodnes vadí, že padly pod stůl návrhy, aby se zohlednily i rozšířené svazky, které existovaly, existují a existovat budou v počtu překvapivě velkém...“. Ano, to byla varianta přijatelná i pro mě. Jenže homosexuální aktivisté nestáli o rovnost s ostatními – chtěli výhradně výsady, které přináleží jen manželství potažmo rodině... Faktem však je, že tohle už je jen prakticky hříčka – povětšinou salónních liberálů (v tomto případě nic proti nim prosím). Ostatně soudím, že je třeba zrušit registrované partnerství.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.