Obsah

Jedna z pěti?

Když jsem studoval ve Spojených státech, zdál se mi univerzitní kampus tím nejbezpečnějším místem na světě. Až absurdně bezpečným, což souviselo s americkou posedlostí bezpečím v kombinaci s puritánskou tradicí, kterou sice v hollywoodských filmech neuvidíte, ale která formuje americkou povahu dosud.

Na každém patře kolejí byl tzv. rezidenční asistent, pravidelně procházely patroly univerzitní policie, nesměli jste tu mít alkohol, nůž ani sirky (samozřejmě, že všechno to jsme měli) a po setmění si děvčata při procházce touto oázou bezpečí mohla zavolat bezplatný doprovod, aby se jim něco nestalo. Návštěva opačného pohlaví přes noc byla zakázaná a pokoje se nedaly zamknout, aby tam náhodou někdo neprováděl nějaké nepřístojnosti.  I Američané jsou ale jenom lidé a tak  se nepřístojnosti samozřejmě prováděly. Takže si mého tureckého spolubydlícího jednoho dne odvedla policie, protože dívka, která ten zákaz porušila, si druhý den vzpomněla, že tu pusu (ano, šlo opravdu jen o pusu…) vlastně nechtěla. Přesto se na amerických univerzitách neustále řeší problém epidemie znásilnění.

Jedna z pěti žen na amerických univerzitách prý byla znásilněna! To by znamenalo nějakých půl milionu studentek ročně. Poslat v takovém případě svou dceru na vysokou školu, by bylo skoro zločin… Jenže statistika je věc ošidná, když do kolonky „znásilnění“ spadnete třeba i tím, že na otázku: „měla jste někdy sex pod vlivem alkoholu?“ odpovíte ANO. Nebo „měla jste někdy sex s někým, s kým jste vlastně nechtěla?“ (bez ohledu, zda jste to dotyčnému sdělila nebo ne). A to jsme jen u tradiční verze znásilnění.  Může totiž dojít taky k psychologickému znásilnění a k dalším formám sexuálního obtěžování (ten slavný „sexual harrasment“). Univerzity proto vytvářejí pro studenty pravidla chování, kde se dočtete třeba: „Psychologické znásilnění znamená verbální obtěžování, hvízdání, imitaci zvuku polibku, hluboké dýchání, nevhodné komentáře a upřené zírání.“  Zkrátka, chcete-li se seznámit s dívkou, tak raději moc nedýchejte a pro jistotu se na ní ani moc nekoukejte. Koukejte… třeba do země, to každá žena ocení.

Myslíte si, že Amerika se nás netýká? Před několika lety přišly naše genderové pracovnice a pracovníci s výzkumem, podle kterého zažily tři čtvrtiny studentek sexuální obtěžování ze strany vyučujících. Jelikož sám na vysoké škole učím, řekl jsem si, že se asi kolem sebe dostatečně pozorně nekoukám, když mi něco podobného uniklo. A nebo, že by ty tři vztahy kolegů vyučujících se svými studentkami (všechny skončily manželstvím) byly nějakou skrytou formou mužské mocenské dominance? Teprve když zjistíte, že pod sexuálním obtěžováním se myslí i pohledy, úsměvy, vtipy, „narušování osobního prostoru“, komentáře o vzhledu, sexuální pohyby a gesta či „vydávání obscénních či urážlivých zvuků“, dojde vám, že to je asi jako s tím půl milionem znásilněných amerických studentek. Ostatně, i sami autoři výzkumu přiznali, že když se ptali přímo „zažila jste sexuální obtěžování?“, odpovědělo kladně jen tři procenta studujících. 

V debatě je vždy výhodou, když můžete vystupovat z pozice morální převahy, kterou vám dává boj za vznešené cíle. A co je vznešenější, než boj proti znásilnění – jednomu z nejohavnějších zločinů, jaký si dovedeme představit.  Obávám se ale, že takhle vedený boj sice statisticky vytvoří hodně násilníků, ale žádné oběti znásilnění nepomůže. Jestli nejde spíše o to vytvořit problém, aby jej pak mohl někdo řešit. Kolik se jen v Americe živí na univerzitách a úřadech lidí, kteří mají na starosti sexual harrasment. Školí, dohlíží, vyšetřují. V hypersensitivním akademickém prostředí vám mohou zničit kariéru. A především, zničí onen jemňoučké předivo vztahů mezi muži a ženami, kde to vždycky trochu jiskří a vždycky je to trochu přetahovaná. Vtěsnat tohle předivo do nějaké politicky korektní formy by znamenalo přijít opravdu o hodně.

Pravidelný autorův sloupek Dívčí války se můžete přečíst v časopise Psychologie dnes. Se souhlasem autora převzato z www.obcinst.cz.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.