Znamení času

Podrobnosti

Zveřejněno 19. 4. 2012 17:21

Napsal David Novák

Winston Churchill kdysi napsal, že XX. století se říká věk obyčejného člověka, protože je to on, kdo nejvíce trpí. Dvacáté století zahájil v Evropě svou slavnou a pozornosti se těšící řečí na universitě v Berlíně liberální protestantský teolog Adolf von Harnack. Mluvil tehdy o konci křesťanského dogmatismu a o nástupu éry ušlechtilosti ducha a humanity jako quintesenci křesťanství. O pár let později se jeho žákům u Verdunu víra v Evropskou humanitu zhroutila. „Zhroutil se mi svět“ napsal ze zákopů u Verdunu teolog Paul Tillich a ve stejném smyslu se vyslovil i bohoslovec Karl Barth.

Toto „zhroucení světa“ se ve XX. století opakovalo mnohokrát, vždyť během tohoto století bylo v politických masakrech cílevědomě zabito více než 175 milionů lidí. Uvedená čísla nemohou vyjádřit celkový rozsah hrůz a morální degradace, zaviněné dvojím kataklysmatem minulého století, světovými válkami a totalitními revolucemi.

Když čtu tato neosobní čísla o počtech obětí, napadají mne slova Tomáše Halíka, který hovoří o naší době jako o době postoptimistické. Stejně tak hovoří Francis Fukuyama: „Lze s jistotou tvrdit, že dvacáté století z nás všech nadělalo přesvědčené historické pesimisty“.

Přemýšlející člověk může v této souvislosti namítnout, že uvedená čísla jsou sice hrozná, nicméně Evropa žije již více než 60 let v míru a životní úroveň nemá v dějinách obdoby. Neprožívá tedy „Halíkův postoptimismus“ a/nebo Fukuyamův „historický pesimismus“ jen skupina intelektuálů, citlivých na vnímání hlubších souvislostí, které většinové společnosti krmené televizí a bulvárním tiskem, naprosto unikají? Možná, že tomu tak je, nicméně většina, byť možná spokojená, nemívá vždycky pravdu!

Je sice pravda, že blahobyt, i délka míru, které prožíváme, nemá v dějinách Evropy obdoby, na druhou stranu jakoby se naplňovala Huxleyho vize z knihy Konec civilizace, popisující otupělou západní civilizaci, v níž jsou lidé pro svou zábavu ochotni obětovat i svou svobodu. Podle hesel „každý je dnes šťastný“, „neodkládej zábavu na zítřek, můžeš jí mít dnes“, se smyslem života stává pracovat a následně utrácet a konzumovat sex, zábavu či zboží, což je podporováno drogami, které pomáhají překonávat časté okamžiky prázdnoty a ztráty smyslu. Nepřátelé společnosti jsou potom samostatně myslící jedinci, kteří se nechtějí do masové zábavy zařadit. Huxley dobře vystihl nebezpečí, které hrozí tváří v tvář konzumu, s ním souvisejícímu blahobytu a ztrátě jakékoli metafyzické reality.

Zbigniew Brzezinski morální otupění popisuje v kontextu mravnosti: „Společnost, kde se uspokojování osobních potřeb stalo normou, je rovněž společností, v níž už nevládnou kritéria morálních soudů. Jednotlivec si myslí, že má právo mít všechno, co chce, bez ohledu na to, zda si to zaslouží. Morální soudy se stávají zbytečnými. Není třeba rozlišovat mezi „dobrým“ a „zlým“. Z pragmatického hlediska společenského pořádku se rozlišuje mezi tím, co je zákonné a co je nezákonné. Náboženství jako vnitřní návod jednání jednotlivce je nahrazeno právním systémem, který vymezuje vnější hranice nedovoleného, nikoli však nemorálního.“.

Všichni citovaní myslitelé velmi citlivě vnímají postupně se prohlubující krizi. Jistě, o krizi mohla právem hovořit každá společnost v každé době, každá doba byla složitá a v něčem kritická. Naše krize je však specifická v tom smyslu, že nepramení z utrpení a válek, ale z blahobytu, který vede nejen ke ztrátě hodnot, ale v posledku i ke ztrátě víry.

Když čteme biblické popisy apokalypsy v závěru světových dějin, setkáváme se většinou s popisem hrůz. Evangelista Matouš ve své 24. kapitole popisuje velké soužení, apoštol Pavel v 2. Listu Tesalonickým hovoří o vzpouře proti Bohu a o synu zatracení, který se bude vydávat za Boha. Kniha Zjevení popisuje hrůzy sedmi pečetí. Ve všech těchto textech vnímáme momenty války, útrap a utrpení jako znamení druhého příchodu Ježíše Krista. V našem evropském kontextu to zní zajímavě, ale měřeno současnou situací, moc se nás to netýká. Dovedu si představit, že uvedené texty se například v dobách válek zdály mnohem aktuálnější.

Existuje avšak ještě jeden paralelní popis téhož, a to v Lukášově evangeliu. V 17. kapitole Lukáš hovoří o tom, že před tím, než přijde Syn člověka, bude klid a lidé se budou mít dobře. Znamením času tedy bude klid. Stejný klid, který lidi v době Noeho a Lota v konečném důsledku ukolébal a odvedl od Boha. Tedy požehnání se jim nakonec stalo prokletím.

Neil Postman v knize Ubavit se k smrti se ptá, zda měl pravdu Orwell se svojí totalitní vizí, nebo Huxley. Dovolil bych si přidat ještě následující otázku: Měl pravdu Matouš, Jan a Pavel nebo Lukáš?

Možná všichni, protože „nezvládnutá pohoda“ popisovaná u Lukáše se nakonec mění do podobných obrazů, jako u Matouše, Jana a Pavla. Tedy otupělý lid nad sebou nechává vládnout demagogy, kteří si v posledku stále více dělají, co chtějí.

Jako součást Evropy se po hmotné stránce máme velmi dobře, zároveň si postupně podkopáváme základy, na kterých naše civilizace stojí. Nezbývá nám, než se ptát: Jak tohle dopadne?

Hrozit prstem a tvrdit, že svět ve zlém leží, nestačí a navíc to příliš zavání moralizováním, které nikomu nepomůže. Těžší cesta je ukazovat a zároveň žít autentické životy, které vycházejí z evangelia. Zároveň, řečeno s Guardinim, křesťanská víra bude muset nabýt nové odhodlanosti. Možná bude takováto víra uprostřed postmoderní šedi vypadat divně, nicméně její síla bude v autenticitě, opravdovosti a v naději, která nevychází z dobrého bydla.

Takováto víra obstojí jak uprostřed Orwellovských, tak i Huxleyovských světů.