Obsah

Výhrada svědomí jako základ lidské svobody

Krize autority, se kterou se Západní civilizace v postmoderní době potýká, s sebou přináší krizi samotného vědomí nezbytnosti zachovávání společenského řádu, postaveného na spravedlnosti, a sdíleného přirozeného zákona. Paralelně tak vzniká problém vymáhání takového jednání, které by udržovalo příznivé podmínky pro harmonický a svobodný vývoj člověka.

Společenský rozměr člověka a jeho potřeba vytvářet svazky s dalšími osobami je imanentní součástí lidské přirozenosti. Aby však vzájemná koexistence byla harmonická a nekonfliktní, je v lidských společenstvích nezbytná přítomnost autority, která by zajišťovala respektování nutného řádu. Tuto roli napříč lidskými dějinami plnila řada subjektů. V různých obdobích a místech jimi byli například kmenový náčelník, charismatický vůdce, aristokratický panovník, volený zástupce, náboženský představitel, či jiná autorita.

V současném historickém období plní v Západní civilizaci nezastupitelnou roli autority moderní liberálně-demokratický stát. Ten svou autoritu uplatňuje vymáháním vlády zákona, který nastavuje fyzické meze lidské volní svobodě. Takové omezení je nezbytné, neboť pokud se ho nedostává, lidský jednotlivec má sklon činit a realizovat rozhodnutí, která pro něj z dlouhodobého hlediska nejsou prospěšná, nezřídka se dostávají do konfliktu se zájmy jiných jedinců a v konečném důsledku tak ohrožují konkrétní společenství. I tato omezení však musí mít své hranice, aby nepřiměřeně neomezovala lidskou svobodu. Kde se však tyto přirozené zákonné mantinely a hranice mezi státem a jednotlivcem nacházejí, je obtížně definovatelné.

V demokratickém systému se legalita zákonných norem odvozuje z lidu. Ovšem samotná skutečnost, že něco bylo obecně uznávanou procedurou přijato jako zákonná norma, neimplikuje adekvátnost takové úpravy. A už vůbec neznamená, že se jedná o úpravu spravedlivou. To, co je legální, nemusí vůbec být legitimní. Dokonce ani případný soulad s přirozeným a spravedlivým zákonem rovněž neznamená soulad se svědomím každého jednotlivce.

Současné legislativní orgány států Západní civilizace, včetně jejich nadnárodních těles, bohužel přijímají zákony, které se příčí svědomí řady jejich subjektů. Tento jev je nejlépe pozorovatelný při přijímání normativních zákonů, které upravují oblast morální. Přestože se tato oblast pohybuje mimo legitimní rámec kompetencí států, tyto si roli mravního kodifikátora osobují, čehož důsledkem je častý konflikt právních norem se svobodou a svědomím jednotlivce.

Ač je tedy z procesního hlediska možné přijmout jako normu v podstatě jakoukoli tezi (a tím ji učinit legální), taková norma nic nevypovídá o své oprávněnosti (tedy legitimitě). Přijímání nelegitimních právních norem spíše svědčí o ztrátě vědomí role a kompetence státu a míry, do jaké může do lidského jednání a svobody legitimně zasahovat.

Stát nesmí po jednotlivci požadovat nic, co by se příčilo jeho (dané a neměnné) lidské přirozenosti. Byť je obtížné hranici státu a jednotlivce vymezit, lze v každém případě konstatovat, že mantinely, které stát nastavuje formou zákonů, musí být spravedlivé a odpovídat přirozenému zákonu. Musí jich být dost na to, aby bránily takovému jednání, které by jinému jednotlivci neumožňovalo nebo znesnadňovalo svobodné hledání štěstí. Zároveň jich ale nesmí být více, než je nezbytně nutné k tomu, aby plnily svůj účel. Stát proto nesmí přijímat zákony, které neadekvátně omezují lidskou svobodu. Tu má stát naopak rozšiřovat a chránit.

Nepochybnou rolí státu je vymáhat to, co bylo ustanoveno jako zákonné. Protože však v otázkách mravnosti dochází ke konfliktním situacím, neboť zasahují do individuálních svědomí jednotlivců, stát takové normy přijímat nesmí. I proto, aby se nestal nadlidským tyranem, ale sloužil onomu lidu, který jej tvoří. Aby plnil roli, kterou u něj rozeznal Aristoteles, a sice být vytvářen lidmi pro jejich potřeby a být přítomen pro jejich existenci.

Státu není možné činit řadu věcí, které sice jsou z hlediska objektivního řádu dobré, ale nenáleží do jeho kompetence. Tyto musí ponechávat lidem a vytvářet prostředí vhodné k jejich uskutečňování. Tedy vytvářet prostředí maximální svobody. Protože ač je stát nezbytným prvkem lidské cesty ke štěstí, sám o sobě se stává tyranem, pokud někomu na úkor jeho svobody konkrétní formu štěstí vnucuje.

K takové tyranii dochází právě tehdy, vynucuje-li stát plnění mravních norem, které nelegitimně ustanovil. Implicitně vznikající napětí mezi státem a (třeba i menšinovou) skupinou jednotlivců, kteří jej (spolu)tvoří, způsobuje, že stát již nadále není nástrojem lidí, nýbrž se blíží Hobbesovu Leviathanu.

Reakce jednotlivce na takto vynucované jednání proti svědomí je pak v zásadě dvojího druhu. (1) První možností je podrobení se, které je mravním selháním a má za následek ztrátu ctností. (2) Druhou možností je legitimní postavení svého svědomí nad zákon, vymezení se vůči státu a vytvoření opozice mající za následek narušení společenského konsensu. Takové jednání však z jednotlivce činí disidenta vystavujícího se nebezpečí represe, kdy přirozené právo neuposlechnout nařízení příčícího se svědomí a postavení se na odpor je znásilňováno hrozbou či přímým uplatněním sankcí.

Takové jednání je však pro stát a společnost nežádoucí a je v jejich zájmu mu předcházet. Cílem státu má být, aby se občan nedostával do pozic, kdy musí volit mezi svým svědomím a postihem, ať už právním, profesním, materiálním či jiným. Proto je nezbytné bránit přijímání takto konfliktních práv-ních norem. Jsou-li však takové zákony přijímány, je nezbytné vytvořit prostor pro ty, kteří se s nimi z důvodů svého svědomí neztotožňují, neboť i oni tvoří součást společnosti a jejich postavení mimo systém je (potenciálně) zničující jak pro ně, tak pro systém samotný.

Takto vznikající menšiny však především netvoří svébytnou skupinu, pro kterou by bylo možné uvažovat o vyjmutí z právní subjektivity (což by však bylo obtížně prakticky realizovatelné, pravděpodobně i kontraproduktivní). Tato množina lidských jedinců je pro každou zákonnou normu odlišná a může nabývat značné rozmanitosti. Není konfesně, etnicky, pohlavně, jazykově či jinak vymezitelná. Proto je nezbytné vytvořit institut obecného charakteru, který by zajišťoval, že jednotlivec nebude postihován za odmítnutí jednání, které se příčí jeho svědomí.

Rolí institutu „výhrady svědomí“ by mělo být zajistit člověku možnost vyhnout se splnění zákonné povinnosti ve jménu povinnosti, kterou mu ukládá jeho svědomí. Takové odmítnutí účasti na nespravedlivém konání není pouze morální povinností, ale je i základním lidským právem. Opačné jednání lidskou důstojnost a svobodu potírá.

Existence svědomí je nezbytným předpokladem svobodného počínání. Tato intimní složka lidské bytosti vede její jednání, a ačkoli nevytváří morální normy, hodnotí, zdali jednání, o jehož vykonání či nevykonání se rozhodujeme, je v souladu s normami, které považujeme za správné. Užíváme je k vy-tváření soudů, jak jednat.

A svobodnými jsme pouze tehdy, pokud se svědomím můžeme řídit. Není-li taková svoboda, je nesmyslné pojímat lidské skutky jako mravné – bez svobody není ctnosti. Pokud však není možné některé skutky označit za dobré, není stejně tak možné označit jiné za zlé a sankcionovat je. Bez možnosti jednat podle svého svědomí tak právní systém ztrácí svou legitimitu.

Příkladů možné aplikace výhrady svědomí je mnoho. Může ji uplatnit advokát, jemuž svědomí brání zastupovat stranu sporu, o níž je přesvědčen, že je v neprávu. Může ji uplatnit farmaceut, jemuž svědomí brání prodávat medicínské přípravky, o nichž je důvodně přesvědčen, že jsou škodlivé. Může ji uplatnit herec, jemuž svědomí brání vystupovat v rolích, které považuje za nevhodné. Může ji uplatnit reklamní pracovník, jemuž svědomí brání klamavě propagovat konkrétní produkt. Může ji uplatnit prodavač, jemuž svědomí brání zpeněžovat nekvalitní výrobek. To vše jsou příklady každodenní reality, která může být korigována přijetím institutu výhrady svědomí.

Smyslem „výhrady svědomí“ je pře-devším předcházet konfliktům a diskriminaci. Umožňuje lidem, aby nebyli znevýhodňováni při svém jednání, při volbě či výkonu své profese, kvůli svému morálnímu přesvědčení. Nečiní z nich komodity na trhu, které si lze najmout a libovolně s nimi nakládat za předpokladu, že jsou za to adekvátně odměněni. Takto je možné jednat se subjekty, které nedisponují ani svědomím, ani svobodou. Použití býka nebo slepice, vozu nebo počítače, je limitováno pouze naší snahou o jejich trvání a naším smyslem pro spravedlnost. Člověk je však něčím více a není možné s ním nakládat takto libovolně.

K ohrožení společnosti dochází, když je potírána důstojnost jednotlivce a je zasahováno do jeho možnosti jednat podle svého svědomí. Neboť člověk se může plně realizovat pouze ve funkční společnosti, která mu ponechává svobodu. Pokud mu to není umožňováno, není ničena pouze konkrétní osoba, ale i společnost jako celek.

Tomáš Váňa (*1987), student politologie a mediálních studií na FSV UK, člen Institutu bioetických studií

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.