Lži při slaďování rodiny a kariéry

Podrobnosti

Zveřejněno 20. 3. 2018 14:40

Napsal Jana Jochová Trlicová

Přečetla jsem si rozhorlený článek pana Kašpárka „Ne, kariéra nepočká“ uveřejněný 27. února 2018 na Neviditelném psu. Pan Kašpárek (dále jen Autor) svým textem emotivně reagoval na petici pedagogů a i samotných rodičů, kteří nesouhlasí s umisťováním dvouletých dětí do školek.

Čtyři nohy dobré, dvě špatné

Autor nabyl správného dojmu, že petentům nejde jen o to, je-li vhodné umístit takto malé, často ještě ani ne úplně soběstačné dětí do školkových kolektivů, například kvůli tomu, že prostory a program školky lze jen těžko přizpůsobit všem vývojovým potřebám dětí věkově rozptýlených od batolat po předškoláky. Správně pochopil, že petenti jdou dál. Doopravdy si myslí, že rodičovská péče je ještě i pro dvouleté děti to nejlepší, co může být, a že systém minimálně tříleté rodičovské péče (progresivně si dovolím nepoužít oficiální slovo dovolená, které i mě samotnou při tomto krásném období mého života neskutečně zlobilo a nahrazuji ho slovem péče...), který většina států sice ani nikdy neměla, je odborně opodstatněný. A že systém, který se opakovaně snaží nahnat matky malých dětí do práce, chybuje. Navíc, do jaké práce? Takové, u které většinou naprosto chybí částečné úvazky či možnosti pracovat z domova. Tak jsou i matky malých dětí nuceny pracovat 8 hodin denně mimo domov a jejich děti zatím tráví ještě více času v často nezdravých kolektivech.

Autor je ekonom, což já nejsem, takže čísla, která ve své reakci uvádí, nebudu nijak rozporovat. Ale tím, že v závěru svého článku hodil obhájce tradičních rodinných hodnot – mezi které se také počítám – do jednoho pytle s těmi, kdo bez výhrad schvalují umisťování dětí do kojeneckých ústavů či mlčí k jiným zvěrstvům na dětech (jako jsou přehmaty v sociálně právní ochraně dětí), tím už opravdu přestřelil. Tady u něj naprosto selhala snaha přidržet se odborných argumentů a zvítězily pocity či touha vidět svět černobíle. Tedy přesně to, co sám vyčítá petentům, jen přesně naopak: tradice je špatná – zahoďme ji, progrese je skvělá – která žena by dnes chtěla být zavřená doma a starat se o dítě do tří let, vždyť pro Autora je to přímo „omezení životních možností daných žen“ nebo „oběť bez odměny“, jak píše jinde.

Láska, důvěra, odpovědnost

Jenže, kde je ten zakopaný pes? Slyšel pan ekonom něco o tom, jak vypadá mladá generace třeba ve Švédsku, kde u většiny švédských dětí nahradili rodičovskou péči jeslemi už od jejich ještě ranějšího věku? Na toto téma byla v naší Poslanecké sněmovně přednesena 13. června 2013 zajímavá přednáška švédského odborníka na rodinnou politiku Jonase Himmelstranda. Panu Himmelstrandovi jen stačilo nahlédnout do veřejných švédských statistik a citovat z nich. A nebylo to veselé: v posledních letech ve Švédsku hromadně klesá úroveň péče v předškolních zařízení, zároveň dramaticky narůstá počet dospívajících dívek (přesně těch, které své ranné dětství trávily nerodičovskou péčí v jeslích) s diagnostikovanými psychickými problémy. Dále se také ví, že přes 50% dospělých Švédů dnes žije samo. Švédsko se zároveň propadá ve vzdělanostních žebříčcích PISA. Odborníci ve Švédsku si marně lámou hlavu, čím to je, a ti naši se o těchto faktech raději ani nezmiňují. Přece Skandinávie má celkově dobrou porodnost a proč bychom v politikách jednotlivých zemí hledali nějaké rozdíly. Ty jsou přitom opravdu veliké. Třeba ve srovnání s Finskem, kde stále více než polovina matek o své děti do tří let osobně pečuje.

Důležitá je totiž také kvalita péče, a to jak té rodičovské, tak i té nerodičovské. A také family frendly atmosféra společnosti, a toto vše spolu souvisí. Nespokojené pečující matky mohou někdy napáchat na dítěti větší zlo než kolektivní zařízení, na druhou stranu dítě, které má nenaplněné potřeby rodičovské lásky, často nese, a je odborně popsáno jak, svá traumata celý život a předává je pak dál. Rodina má být místem, kde se individuálně naplňují citové potřeby všech jejích členů, což je nejlepší prevence všech sociálních patologií. Ale každá taková rodina musí mít svobodu odpovědně zvolit model péče o děti, který jí vyhovuje. A to i ten dlouhodobé rodičovské péče.

Vymírajíci společnosti neprosperují

Autor – ekonom má zřejmě pravdu v tabulkách popisujícíh příjmy rodiny Mediánových. Ano, rodina s každým narozeným dítětem obětuje kus své momentální ekonomické síly. Péči o každé narozené dítě v průměrné rodině lze prý až do jeho maturity vyčíslit minimálně na dva až tři miliony Kč, což je pro každou tzv. příjmově mediánovou rodinu velké omezení. Je však opravdu jediným řešením zesílit tlak na ženy, aby se co nejdříve vrátily do práce, bez ohledu na to, zda doopravdy chtějí? Bez ohledu na to, že třeba jejich životním cílem bylo mít i více dětí, než jen symbolické jedno, dvě? A že je vlastně pro stát, resp. jeho demografický, potažmo dlouhodobý kladný ekonomický vývoj dobré, aby tyto životní cíle – mít více dětí než jen jedináčka či jen ty dvě – byly podpořeny? Proč se na to Autor nepodívá i takto – to je přece legitimní úvaha: Proč by stát měl podporovat více či dokonce výhradně ty rodiny, ve kterých rodiče umístí své děti do předškolních zařízení (např. tzv. školkovným – slevou ze základu daně pouze pro ty, jejichž děti navštěvují mateřskou školku...)?

Jenže kdo dnes dělá rodinnou politiku v České republice? Když se podíváme na složení komise, která pro minulou vládu připravila Koncepci rodinné politiky, může nás polít akorát hrůza: velké množství „soudružek z gender studies“, které nemají žádné pochopení pro vícečetné rodiny, na ženy, které dobrovolně chtějí pečovat o děti a dobrovolně se vzdávají kariéry, se dívají jako na největší třídní nepřátele, ne-li jako na zrádce (pardon – zrádkyně). A ty si přece, jako takové, žádnou podporu nezaslouží!

Ano, Autor není demograf. Právě ti však u nás už dávno bijí na poplach: naše společnost vymírá. Opravdu je tedy nejlepším řešením doporučovat ženám, aby se hnaly za kariérou a odložily své děti někam do školek? Co kdyby rodinnou politiku začali doopravdy dělat lidé, kteří umí pochopit rodičovství a do rodičů se vcítit, tedy lidé vnímající, že to nemusí být „jen“ omezení životních možností žen (nebo i mužů, otců), ale může to naopak být – a často také je naplnění a uskutečnění těch možností (a třeba i životních snů), protože ona Autorova oběť totiž vůbec není bez odměny. A to, že je bezprostředně nyní skutečně bez odměny, pokud ji chápeme čistě ekonomicky, je vina hlavně toho státu, který rodičovství neumí dostatečně ocenit.

Kdo je tady sociální inženýr

Psala jsem o závěru Autorova textu, kde se nejen nevybíravě, ale hlavně nesmyslně až manipulativně pokoušel strefit do těch, kdo se „ohánějí tradičním rodinným modelem“. V posledních dvou větách pak tento jeho atak dosáhl svého vrcholu: „Boj za tradiční rodinné hodnoty je totiž jen takový politicky korektní newspeak sociálních inženýrů Haldova střihu. Ve skutečnosti jim nejde o nic jiného než o omezení životních možností žen.“

Princip „zloděj křičí chyťte zloděje“ z toho čouhá jako sláma z bot. Naším cílem je samozřejmě životní možnosti žen naopak rozšířit: zatímco Autor myslí výhradně na ženy – matky malých dětí, které se vidí co nejdříve zpět v zaměstnání mimo domov, my máme na zřeteli také ty, které upřednostňují osobní péči o své děti, a ke kterým se dnes náš stát chová macešsky (a hovoří k nim ústy absolventek gender studies politicky korektním newspeakem, často velmi povýšeně...).

Konečně, sociálním inženýrem v praxi může být jen ten, kdo drží moc a z mocenské pozice se pokouší společnosti nadekretovat, jak se podle něj má správně chovat. A my, kteří stojíme na straně skutečných rodinných hodnot, jsme v této zemi moc a vliv bohužel v posledních letech výrazně ztratili. Je to však načase změnit. Ne proto, že bychom snad toužili komandovat jiné, ale proto, aby rodiny přestaly být popelkou, proto, aby se stát začal k rodinám s dětmi chovat adekvátně – tedy tak, jak si ti, kdo řádně vychovávají budoucí občany a plátce daní, právem zaslouží.

Autorka je předsedkyní Aliance pro rodinu.