Izrael a Jordánsko 15 – 26. 11. 2017 I.

Jednoho časně podzimního dne, nedlouho po návratu z tradiční dovolené v lůně skalnatých velikánů Vysokých Tater, jsem kontroloval stav financí na svém bankovním účtu. Ačkoliv útraty za poštovní známky nakoupené na poště v Popradu (a posléze i v Brně) byly skutečně významné, je finančním ústavem uváděná zbylá částka nezvykle sympatická. A tak jsem se rozhodl pokusit se splnit si jeden z dávných cestovatelských snů.

Vrhl jsem se tedy k počítači a zadal vyhledávání zájezdů do jedné z kolébek naší civilizace, která se rozprostírá na území Izraele, Palestinské samosprávy a Jordánska. Cena, za kterou cestovní kanceláře nabízejí putování po těchto Svatých místech, však byla dosti vysoká, až odrazující. A když už byla nižší, tak plán putování neobsahoval jordánskou Petru, či jiná zajímavá místa v této exotické téměř pouštní zemi. Okamžitě proto zaujala nabídka poutního zájezdu od slovenské cestovní kanceláře Awer travel. S touto společností bude poznávání Svaté země trvat za srovnatelnou cenu o několik dnů déle než u jiných společností, a navíc také nevynechá památky na území Jordánska, zejména starobylá města Gerasu a Petru. Zvláštním přídavkem v zajímavé nabídce bude nocování mezi ostrými skalisky v poušti Wadí Rum.

Den první

Několik minut po příjezdu na letiště ve Vídni již stojíme docela dlouhé fronty před první překážkou na naší pouti, kterou tvoří elegantní muž a překladatelka do Slovenčiny. S každým potencionálním pasažérem vede tento mladý pán krátký výslech s tím, že jsou mu pokládány z hlediska bezpečnosti významné otázky. Například: znáte někoho v cíli své cesty? Vezete nějakou zbraň? Kde pracujete? Jaký je důvod návštěvy naší země? Máte naplánováno nějaké setkání? Máte nějakou výbušninu? Kde bydlíte? Kolik máte dětí? A ten, který neumí řeči (hebrejsky, německy či anglicky) si může pokládané otázky přečíst na monitoru počítače a zvolit z nabídky jednoduchou odpověď ve svém rodném jazyku.

Když padla otázka o tom, kde jsem zaměstnán, tak jsem uvažoval, zda nemám říci jen: „Jsem v penzi.“ Ale nakonec jsem raději přiznal, že ještě stále pracuji v civilním sektoru na Ministerstvu obrany. Tazatel najednou jakoby ožil, probudil se rázně z nudné každodenní rutiny. V očích se mu zatočily obrázky semtexu, zbraní, výbušnin a roznětek. Rozhodným gestem naznačil, co se bude dál dít, a vzal mě stranou. Celý malý batůžek vysypal na připravený stolek, všechny věci překontroloval pendrekovým skenerem na zbytky výbušnin. Až po negativním výsledku dovolil odbavit jiným pracovníkům velkou a těžkou Gemu. Kvůli tomuto zdlouhavému šetření nabralo letadlo aspoň dvacet minut zpoždění. Další procedury pak následovaly rychle za sebou, a nebyly časově tak náročné a složité.

Letadlo za hřmotu mohutných proudových motorů, které bylo vidět i přes špinavé okénko, se docela měkce vzneslo nad dlouhou betonovou startovací plochu. Jen na chviličku se pod námi objevily noční světla slovutného rakouského velkoměsta, aby za několik vteřin čenich našeho stroje propíchl temné oblaky a kolem nás se rozhostila hustá tma.

Prakticky po celý čas jsme se pohybovali nad mraky, a jen zřídka se v dírách pod námi objevovaly kousky noční pevniny s vesele zářícími lidskými sídly. Zřejmě kvůli napětí panujícímu po dlouhá staletí mezi Řeky a Turky asi není možné letět optimální a nejkratší trasou přímo přes moře. Lokalitu Evropy, nad kterou se v daný okamžik nacházíme, odhadujeme jen podle velikosti bohatě osvícených ploch městských zástaveb pod námi, pokud vůbec byly vidět. 

Předpokládali jsme proto, že ta rozsáhle ozářená pobřežní lokalita bude Istanbul. Z výšky, ve které jsme letěli, bylo matně rozpoznatelné temné Marmarské moře i s průlivy, které kartografové nazvali Bospor a Dardanely. Ponuré vody totiž tam dole lemují linie veselých světel mnohamilionového velkoměsta. 

A když jsme přibližně o hodinku později začali klesat, a přitom pod námi byla další rozsáhlá část ozářeného pobřeží, domnívali jsme se, že to může být oblast města Hajfa, později také moderní metropole Tel Aviv a kouzelný přílepek k němu – město Jaffa.

Přistání na letišti Ben Guriona bylo hladké. Velké a prostorné budovy největšího vzdušného přístavu v Izraeli jsou nejen architektonicky zajímavé, ale i skvěle technicky vybavené. Všímáme si místní Moravské stopy, protože jezdící pásy vyrobila firma Otis s velkou pravděpodobností ve svém závodě v Břeclavi.

Každoročně musí obří letiště odbavit více cestujících než to pražské Václava Havla, proto je tato odpovědná práce dobře zorganizována. My jsme příletovými kontrolami prošli nečekaně rychle a bez nejmenších problémů. Před letištěm na nás již trpělivě čekal autobus, který nás poveze po krásných a všude osvětlených dálnicích do šedesát (nebo sedmdesát?) kilometrů vzdáleného Jeruzaléma. Kolem silnice se táhne od moře široký rovinatý pás úrodné půdy a krajina je podle osvětlených sídel dosti hustě zabydlena.

Po půlhodině se však objevují první polopouštní kopce. Pomalu stoupáme k předměstím Svatého města, které se rozkládá mezi několika vrchy v nadmořské výšce kolem sedmi set metrů. Pokládám za paradoxní, že země, jakou je Izrael, která nedisponuje téměř žádnými přírodními energetickými zdroji, dokáže osvětlit města do té míry, že i v noci je v ulicích vidět téměř stejně jako ve dne. Jeruzalém, i další sídla, jsou toho důkazem.

Bájné biblické město však jen projíždíme, protože našim cílem je v tuto noc snad jen dvanáct kilometrů vzdálený hotel Star v Betlémě. Naše dnešní ubytovna již leží na území Palestinské samosprávy. Proto za okny autobusu lze těsně před cílovým městem vidět vojenský kontrolní post, za kterým hned následuje mohutná asi šest metrů vysoká betonová zeď, která tyto dva vášnivě znesvářené světy odděluje. Byla postavena za účelem ochrany před oboustranným pronikáním teroru v dobách neklidu a intifád. Nyní jsou tato místa volně průjezdná. Tři nebo čtyři vojáci, kteří tam v chladu noci stojí, nikoho nestaví. Nicméně účinnost této stavby je odzkoušená a nesporná.

Na recepci hotelu, který je v držení místních křesťanů, jsme v půlnoční čas odbaveni nečekaně rychle. Pokoje jsou prostorné, dobře zařízené. Většina zájezdu je ubytována v sedmém patře, ze kterého je skvostný výhled na svítící město rozpoložené na svazích okolních prudkých kopců. I koupelna je čistá, odpovídající běžnému evropskému standardu. Hodíme věci do pokojů a spěcháme na pozdní večeři.

Jídelna je ještě o patro výše, tedy v osmičce. Tři její stěny tvoří velikánské skleněné tabule, za kterými do dálek září, jistě i ve dne nádherné, starobylé město. Na obzoru v dáli je také dobře vidět bohatě osvícená moderní zástavba Jeruzaléma. 

V nabídce jídla je kousek skopového a kousek kuřecího, s rýží, nebo brambory. Erteple jsou poněkud jiných kvalit, než známe z domova, a jsou nám nabízeny pečené, či ve formě kaše. Máme první příležitost ochutnat některé zajímavé zeleninové, nebo ovocné, přílohy.

Dobře nacpaní chutným pokrmem, unavení z dlouhé cesty, spěcháme rychle do postýlek, a máme na mysli, že je třeba nezlobit pořádáním seznamovacích večírků, protože se vstává brzy ráno, aby se s naší početnou skupinou stihl očekávaný bohatý program v nedalekém Jeruzalémě.

Den druhý, Jeruzalém poprvé

V sedm ráno nás v osmém patře opět čeká bohatě prostřený „švédský stůl“, na kterém nemůže chybět několik místních delikates. Je například obtěžkán různými druhy sýrů, oliv, dále tam najdete datle, velmi dobré džemy, zvláštně kořeněnou polévku, či máslo nezvykle tuhé konzistence. K tomu všemu je k dispozici dostatek plackovitého chleba, nebo tousty. Vedle pečiva stojí toustovač.

Na zapití je k dispozici silný čaj, káva nebo skvělé džusy z místních mandarinek. Někteří nevědí, kam koukat dřív, jestli na dobroty, nebo na úžasný Betlém za sklem. Panoráma nízkým ranním sluncem osvíceného města kol kolem se k všeobecné spokojenosti dá sledovat i při jídle. Můj nadmíru vybíravý čenich je brzy ve svých stravovacích nárocích dokonale uspokojen.

První cesta po památkách města Jeruzaléma, sídla Svatého nejen pro víru křesťanskou, ale i pro tu neobyčejně silnou židovskou, a také samozřejmě i muslimskou, právě začíná. Rozhodující část města rozděleného mezi Izraelce a Palestince jakoby ležela na temenech svažitých hor, které dosti těsně svírají hluboké údolní pánve. Z prudkých srázů tedy může v deštivých dnech voda unikat jen úzkým hrdlem někam k jihozápadu.

Jedny z nejkrásnějších panoramatických pohledů nám Jeruzalém nabídl z několika míst na strmých stráních Olivové hory. Autobus nás rychle vyklopil téměř pod jejím vrcholem, protože se za námi na úzké komunikaci při vystupování okamžitě tvořila dopravní zácpa. Stojíme bezprostředně u zdí menšího a nevýrazného křesťanského areálu. V centru prostorného dlážděného nádvoří se nachází robusní kaple Nanebevstoupení Páně. Uvnitř poutníci najdou docela nenápadný kámen, na kterém lze při troše fantazie vidět stopu bosého lidského chodidla. Traduje se, že právě z tohoto místa vystoupal Boží syn ke svému Otci, aby se usadil na věky věků po jeho pravici.

V celém Jeruzalémě je tato křesťanská stavba jednou z nejstarších dochovaných původních objektů. Stavitelé ji stvořili v polovině prvního tisíciletí a na svém místě přečkala několikanásobné úplné zničení města, jakož i mnohé jeho rozsáhlé přestavby. Jen pro představu, za své existence bylo toto nádherné město úplně zničeno třicetkrát, a přestavěno stokrát. Právě z těchto důvodů je současná zástavba vlastně založena na hromadě trosek či pozůstatků původních budov a staveb.

Ještě v horní části Olivové hory, nad mohutným pásmem rozsáhlých nekropolí, nás náš průvodce Rasťo vede do kláštera Svaté Eleony. V křižáckých časech tady stávaly kostely k uctění základní křesťanské modlitby Otče náš. Současný chrám Otčenáše v těchto místech nestojí tak dlouho. Byl postaven v polovině 19. století. Jak je tomu i v jiných případech, opět za jeho vysokými obvodovými zdmi, přímo ve vnitřním prostoru chrámu, nalézáme odkryté zbytky prastarých křesťanských památek. Dochované byzantské nápisy nás odkazují až do třetího století po Kristu. Každý kámen, který byl na jejich stavbu použit, udivuje náročností, s jakou byl zpracován, a to omezenými technikami té doby. Vysoké obvodové zdi prostorného dvora jsou vyzdobeny kamennými deskami, na kterých je v mnoha jazycích Světa (v asi 150) vytesána modlitba Otče náš. Najdeme tam také tex této modlitby v češtině a slovenštině. Objekt kláštera koupila koncem 19. století belgická šlechtična D´Auvergne a nyní jej spravují Františkáni. Restaurován byl s finanční podporou Francouzské republiky v roce 1985.

Po chvíli dalšího krátkého přesunu se pouštíme po vysokých schodech docela hluboko do podzemí, které má docela nenápadný vstup. Po několika metrech sestupu nás všechny obklopí notně zešeřelá vstupní hala kopulovitého tvaru, jejíž strop se klene do výšky asi sedmi metrů, a má u podlahy průměr téměř dvacet metrů. Sporé světlo sem vstupuje jen dírou, kterou jsme se sem dostali. Dole, dosti hluboko pod úrovní okolní krajiny, názorně poznáváme, jak se před více jak dvěma tisíci lety pohřbívalo. V holých skalnatých stěnách jsou těsně nad zemí pracně vydlabány díry, do kterých byla ukládána těla zemřelých. Po obsazení hrobu byl prostor pro mrtvého uzavřen solidním kamenem. Kvůli větší „kapacitě“ hrobky její stavitelé vybudovali několik vedlejších chodeb, které následně sloužily nějaké zámožnější rodině po dlouhý čas ke stejným účelům.

Z Olivetské hory vede od hrobky do údolí klikatý chodník, který se vine mezi rozsáhlými hřbitovními poli, chcete-li nekropolemi. Za jejich zdmi je namačkáno nesčetně mnoho pro židy typických kamenných náhrobků. Jsou zakryty masivními plochými deskami ze světle nažloutle šedého kamene. Na mnoha z nich je vidět kupičky kamínků, které na ně členové rodiny pohřbeného pokládají, aby jim odpustil příkoří, která mu za jeho života přinesli. Židé totiž věří, že jim jejich viny nemůže odpustit nikdo jiný, než ten, kterému něčím ublížili.

Asi v polovině sestupu zamířil náš průvodce, Otec Rasťo, do hrobního areálu, který jsme míjeli po pravé ruce. Asi sto padesát metrů od vstupu se ze vzácného ostrůvku zeleně vynořuje docela malý kostelík Dominus Flevit (mají jej v péči Františkáni), ve kterém proběhne naše první cestovatelská mše svatá.

Interiér novějšího svatostánku je skromný, ale velmi vkusný. Za oltářem je prosklená stěna, která nabízí úchvatný výhled na pověstné a impozantní městské zdi, které v dřívějších dobách chránily obyvatele Jeruzaléma před různými dobyvateli. Někdy úspěšně, jindy zase marně a tragicky. Mohutné opevnění zakrývá první linie staveb starého města. Všiml jsem si, že z jednoho místa se pro vnímavého pozorovatele křesťanský kříž promítá přímo na poněkud vzdálenou mohutnou zlatou kopuli muslimské mešity areálu Al Aksy. Malířská výzdoba chrámu Dominus Flevit je zaměřena především na pouť skupinky učedníků s učitelem do Jeruzaléma. Právě na tomto místě Ježíš plakal nad jím předpovězenou zkázou toho překrásného města. Chmurná vize se naplnila pár desítek let po jeho ukřižování.

Olivetská hora, po jejíž svahu kráčíme, vlastně sloužila k odpočinku pocestných před vstupem do silně opevněné židovské metropole. Ježíš z tohoto místa do blízkého města vstupuje na podřadném oslím hřbetě. Všechny významné osobnosti té doby však používají mnohem důstojnější a okázalejší dopravní prostředky, jakými jsou koni tažené vozy nebo třeba nosidla nesená otroky. Boží syn tak pokládá velmi silný důkaz své skromnosti a úctě k lidem, kteří žijí na samém okraji tehdejší společnosti, tedy k lidem, kterými ostatní pohrdají. (Zejména tím však jsou naplněna slova proroka: „Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.“, srv. Mat 21,5 – pozn. red.) Jak velmi je tedy paradoxní představa, že tento bídně vypadající mladý muž má representovat nového krále židů, a hlavní osobu hlásaného nového Nebeského království.

Když pak vyjdete na tamní vyhlídkovou terasu o třicet metrů níže, musíte být ohromeni výhledem na nejvýznamnější části Svatého města. Nejblíže za hradbami je vidět velký areál muslimské mešity Al Aksa, kterému dominuje ve slunci zářivá zlatá kopule. Samotná stará stejnojmenná mešita leží v levém rohu areálu a má šedivou kopuli. Pro věřící muslimy patří tento nádherný areál mezi tři nejposvátnější místa.

Z našeho současného pohledu tvoří zřejmě „Zeď nářků“ vzdálenější stěnu tohoto vysokými zdmi chráněného prostoru, s velkými, dobře udržovanými, zahradami. Masívní zbytek rozbořeného monumentálního Židovského chrámu, který byl postaven bezmála tisíc let před Kristem moudrým králem Šalamounem, a po jeho zničení Babylóňany v r. 586 před Kristem obnoven po asi 70 letech navrátilci ze zajetí, nyní obrazně řečeno, podpírá objekty tak důležité pro znepřátelenou víru. Takové bezprostřední sousedství významných Svatých míst dvou nesmiřitelných náboženství udivuje snad každého vnímavějšího pozorovatele.

Na levé straně kousek pod námi je nádherný křesťanský Kostel Utrpení, který vlastně stojí v koutu Getsemanských zahrad. Kousek vpravo, se téměř na úpatí svahu pod jednou z nekropolí, třpytí zlacené kopule chrámu Máří Magdalény, typické pro architekturu ruského pravoslaví. Na svahu pod námi, daleko do dáli po levé ruce, a také naproti pod hradbami města, jsou všude rozsáhlá pohřebiště.

Kousek nad Al Aksou vykukují z husté zástavby šedivé kopule Chrámu Božího hrobu a na horizontu, za Starým Jeruzalémem, je vidět prstenec moderních výškových budov, které jakoby uzavřely dávnou historii a její dramatický svět do svých silných kleští. Jen pomalu se loučíme s tímto úchvatným výhledem, který samozřejmě musí být zvěčněn na každém leporelu, které vám pouliční prodejci za jeden až dva dolary nabízejí, nebo na pohlednicových souborech.

V sousedství této nádhery u kostela Dominus Flevit jsou docela slušné toalety. Využijí je snad všichni. Následující program je totiž bohatý, a tak každé zdržení by nevyvenčenou osobu jistě trápilo, nebo nepříjemně omezilo i ostatní. Musíme také brát ohled na to, že se cílové objekty zavírají s přicházející tmou, v tuto roční dobu tedy kolem 17 hodiny.

Sestupujeme níže úzkou uličkou, kterou lemují více než dvoumetrové pevné zdi. Prudce se svažuje do údolí, není širší než sedm metrů, a tvoří ji silnička se dvěma uzoučkými chodníky po každé straně. Na úpatí kopce je po levé ruce průchod označený nenápadnou cedulkou a je chráněný solidními dveřmi. Tudy se dostaneme do Getsemanské zahrady. Vstupujeme tedy do oázy poklidu, jakoby malého ráje, který ze spodní části ohraničuje velmi rušná silnice, z horní strany rozsáhlá poklidná oblast popisovaných nekropolí, a oproti vstupní uličce mohutné zdi překrásného neorenesančního chrámu.

Zahrada je vlastně pečlivě udržovaným letitým olivovým sádkem, který vkusně spoře doplňují květinové záhonky a okrasné křoviny. Na první pohled musí v každém člověku, který sem zavítá, vyvolat zvláštní pocit úcty k těm úžasně vytrvalým rostlinám, které v těchto místech lidé zasadili snad více než před tisícem let. Polorozpadlé kmeny vzdorují extrémně suchému klimatu a stále ještě výrazně prokazují svoji životaschopnost typicky temně zelenou barvou svých listů. Některé z kmenů musí být podepřeny oporami, které brání jejich definitívnímu rozpadu. Kolem této oázy klidu jsou vybudovány dlážděné chodníky, ale mezi kmetské stromy mohou vstupovat jen vyvolené osoby, tedy Františkáni, kteří spravují i přilehlý chrám Utrpení.

Také v tamním kostele, jako ostatně téměř všude jinde, byly zachovány fragmenty mozaik z byzantských časů a sloupoví, které vzniklo v dobách rozsáhlých stavebních projektů realizovaných křižáky na počátku druhého tisíciletí.

Tento areál byl v roce 1681 vykoupen Chorvatskými věřícími a svěřen do péče Františkánů. Je vybudován na paměť Ježíšova zatčení v tomto místě římskými vojáky – Pilátovi ozbrojenci jej poznali podle polibku, který uštědřil Kristovi zrádce Jidáš na tvář. Tato událost je zvěčněna na jednom z obrazů umístěných v příšeří neorenesančního kostela.

Před nádherně zdobným průčelím hlasitě hučí živá dopravní tepna města. Z chodníku je viditelný vstup do nedalekého kostela Hrobu Panny Marie, který je samozřejmě opět hluboko pod úrovní současného terénu. Tam se podíváme až při druhé návštěvě Jeruzaléma.

Autobus nás kousek unáší po frekventované silnici blíže k monumentálním hradbám. Podél nich náš stroj unaveně stoupá vzhůru k Siónské bráně, tedy jednomu z míst, kterým se dá masívní zdí proniknout do Starého města. V její blízkosti jsou velká a solidně nacpaná parkoviště. Po krátkém „boji“ s davy turistů, kteří v těchto docela stísněných místech běhají všemi směry, přicházíme k dalšímu objektu vybudovanému na hoře Sión. Jedná se o opatství Zesnutí panny Marie, spravované Benediktiny. Dominantou areálu je Kulatá kaple a kostel, v jehož podzemních útrobách je sarkofág zakrytý deskou, na které leží „spící“ polo socha této světice. Tělo má z ebenového dřeva, hlavu a ruce umělec vytvořil z mramoru. Na čelní stěně za oltářem je vyobrazena madona s Ježíškem, a na bočních oltářích v suterénu, který je samozřejmě mnohem starší, jsou menší oltáře darované různými národy, například Rakušany nebo Maďary. Nynější budovy opatství byly vysvěceny v roce 1900.

Opět se prodíráme davy, které proudí úzkými uličkami jako živá ševelící řeka. Otec Rasťo nás vede k souboru budov, ve kterých je skryt sarkofág s tělem velkého panovníka Izraele, krále Davida. Na malém náměstíčku stojí jeho zamyšlená, velká sedící socha z bronzu.

Vstupní, taktéž bronzová, vrata jsou zdobena hezkým reliéfem. Za nimi nás okamžitě pohltí příšeří sálu, který tvoří skvostné starověké klenby. Jsou podepřeny sloupovím se zdobnými hlavicemi. Právě na tomto místě prý proběhla poslední večeře Ježíše s apoštoly.

Z malého dvora pak vcházíme do místností, ve kterých se modlí menší skupina ortodoxních židů. Někteří čtou ze Svatých knih, nebo přepisují prastaré náboženské texty. V nejzadnější malé místnosti, u stěny protilehlé vchodu, je sarkofág na tělo panovníka, který však ve skutečnosti odpočívá neznámo na jakém místě. Mezi ním a vchodem je zřejmě podstavec s tórou, která je zakryta nádherně vyšívaným koberečkem. Kolem Svatého textu stojí několik typicky oděných mužů, kteří se vroucně modlí, a občas hladí Tóru. Připadá mi, že jsou v jakési nábožné extázi, protože se plně věnují svým modlitbám, a nenechají se rušit proudícími davy turistů jiných vyznání či bezvěrců.

Na chviličku se zastavím u pouličních prodejců. Nabízejí značně předražené sušené ovoce a turecký med. Dokáži usmlouvat snad poloviční cenu, ale šikovný obchodník mi při balení nákupu do igelitové tašky nedá všechno, a tak tedy stejně prosadil své představy o ceně, a já se oprávněně cítím okraden. Takový však je Orient, musíte být v každém okamžiku ve střehu. Pokud mírně zaváháte (což se v průběhu naší pouti několikrát stalo nejen nám) nakoupíte zbytečně draho.

Dohadování s obchodníkem vzalo tolik času, že se mi v tom Babylonu ztratila celá naše více jak čtyřicetihlavá skupina. A to je velký problém, protože vůbec netuším, na kterém place nakonec zaparkoval náš autobus. Je třeba rychle reagovat, a někoho z bližních najít. Běžím tedy branou do Starého města, ale tam nikdo, jen množství cizích tváří. Běžím na místo u přeplněné silnice, na kterém nás autobus téměř před dvěma hodinami vypustil ze svých útrob, ale nikoho známého ani tady nevidím. Jsem docela neklidný, protože s chabou jazykovou výbavou budu muset shánět nějakou jinou možnost jak se dostat do hotelu v Betlémě. Najednou se objeví záchrana! Vidím Marka s jeho kamerou, kterou drží na malém speciálním podstavci, který pomocí servo motorků automaticky eliminuje otřesy způsobené chůzí. Jeho záběry pořízené za pomoci této moderní techniky jsou jistě klidnější. Míří k ostatním na pravou stranu silnice, k vyhlídce, na které pozorně poslouchají výklad průvodce. Pod námi je pole, které prý koupili velekněží za Jidášových třicet stříbrných (ačkoliv pozemky byly v té době násobně dražší).

Všichni pak společně zamíříme k zánovnímu katolickému kostelu, který v těchto místech samozřejmě stojí na pozůstatcích chrámu postaveného v časech Byzantské vlády. Na prostranství před ním roste několik vysokých stromů a stojí také sousoší s Petrem, vojáky, ženou. Dominuje mu sloup, na kterém vyzývavě stojí kokrhající kohout. Sochy nám mají připomenout rozhovor Petra a Ježíše, ve kterém Kristus upozorňuje svého, snad i nejdůležitějšího, žáka na jeho budoucí velké selhání ve víře. „Než kohout zakokrhá, Petře, tak mě třikrát zapřeš!“. Při této příležitosti si všichni asi uvědomíme, kolikrát jsme se zachovali podobně, kolikrát jsme podobně vypjatou situaci prožívali i dnes, po více jak dvou tisících letech!

Okolí kostela můžeme směle zařadit mezi vzácné oázy klidu v nesmírně rušném městě. Je odsud hezký výhled na městské hradby a oblast kolem mešity Al Aksa (tentokrát více zespod a při pohledu od Olivové hory z levé strany). Její zlatem pokrytá kopule se v měkkém světle zapadajícího slunce úžasně třpytí nad světlou šedí zdí a budov. Pod teráskou, na které stojíme, je rozsáhlé archeologické naleziště. V areálu kostela strávíme téměř hodinu. Stmívá se. Staré město dominující nad námi začínají ozařovat elektrické reflektory a nám tak nabízí jeden z mnoha dalších úžasných pohledů.

Nyní nás v tento den čeká jen návrat do postýlek v hotelu Star Bethlem. Po večeři se za pomoci nových přátel pokusíme přemluvit klimatizaci našeho pokoje, aby nám trošku přitopila, noci jsou i tady, v polopouštním prostředí, chladné.

Den třetí

Na nákupy suvenýrů, ale i cenností z drahých kovů, jsme dostali v křesťanském obchodě celé dvě hodiny, Zatím jsme měli ještě plné peněženky a tak jsem koupil pro vnučku Nell zlatý „Jeruzalémský“ křížek jako přívěsek. Nechtěl jsem zatím pořizovat běžné kýčovité suvenýry, na tento druh obchodů ještě přijde čas. Zajímavá je skutečnost, že ve stejné budově, nad obchodem, sídlí Konzulát Slovenské republiky.

Po druhé noci v Betlémě (podle Bible zvaného též Efrata) jsme se vypravili na samé počátky Ježíšovy spasitelské cesty. Nedaleko města je v polopoušti lokalita, která se příhodně nazývá „Pastýřská pole“.

Náš autobus zastavuje u zdí pečlivě udržovaného areálu, kterému uprostřed rozsáhlé zahrady dominuje kostel, který postavili v třicátých letech minulého století Italové. Stavba napodobuje beduínské obydlí a má unikátní prosklenou kopuli. Obrazová výzdoba se věnuje především Biblické události, která se tady stala. Na tomto místě navštívil anděl nejchudší z chudých, prosté pastýře, kteří před chvílí viděli padat neobvykle zářící hvězdu, a má pro ně zprávu, že v Efratě se narodil nový král Židů.

Průvodce nás také zavede k obydlí, které bylo běžné v dobách před narozením Ježíše. Vstupujeme úzkým a strmým schodištěm do jeskyně nyní v podzemí, ve které jsou patrné úpravy potřebné pro život bohatší rodiny. Jsou tady vedlejší místnosti pro služebnictvo, obřadní mikve, zásobníky na vodu či potraviny a druhý, snad únikový, východ docela dlouhým podzemním tunelem. To, že jeskyně musela být větší, prokazuje střep hrnce, který tady trčí z jedné stěny. Je to tichý důkaz, že je dříve větší obytný prostor dosud z části zasypán.

Na příhodném místě tohoto areálu je oltář pro sloužení mše svaté, tedy druhé za našeho dosavadního pobytu. Po pobožnosti sloužené pod širým nebem na Poli Pastýřů odjíždíme zpět do Betléma. Na programu je návštěva basiliky Narození Páně, která patří mezi jednu z hlavních dominant města. Očekávám ji s velkou netrpělivostí v dušičce.

První křesťanské stavby na místě Ježíšova narození postavili Byzantinci ve třetím a následujících několika stoletích. Peršané je však při své invazi v roce 614 téměř všechny zničili. Nedotčena zůstala pouze stavba nad místem, na kterém stály jesličky, do kterých bylo Mariino dítě po narození a ošetření uloženo. Povídá se, že k záchraně tohoto vskutku nádherného chrámu přispěla malba Tří králů na průčelí budovy, protože jeden z nich byl oděn v muslimský hábit, kterému tak nemilosrdní dobyvatelé projevili nebývalý respekt. Z Justiniánských dob se tedy zachovala původní hlavní loď, jejíž strop podepírá 88 šestimetrových sloupů. Jejich některé dříky jsou zkrášleny původními malbami (které byly odkryty teprve před několika lety) a jsou zakončeny úžasnými zdobnými hlavicemí. Na stěnách jsou nyní odkryty fragmenty původní překrásné byzantské bohatě zlacené malířské výzdoby. Chrám byl v minulých časech několikrát přestavěn a přistavěn. Nyní má Arménské, Řecké a Římsko-katolické křídlo. Právě tyto tři církve spravují toto posvátné místo v přísném časovém režimu.

Turisté se v hlavní lodi basiliky poslušně řadí do pětistupů a ten „štrůdl“ se pomalu pohybuje po jedné straně chrámu od oltáře směrem k východu, aby se za lešením doplněným plentou opět stočil za „arménský“ oltář. Právě pod ním se nachází vchod na to vzácné místo, ke kterému se krok za krokem pomaloučku ploužíme. Čím jsme blíže tísnivé vstupní chodbě do podzemních prostor, tím více se čekající dav mačká na trychtýřovitě upravených schodech.

V současné době je tento uctívaný, docela temný sklepní prostor, s malou „jeskyňkou“ pro jesličky, označenou „Jeruzalémskou hvězdou“, jen spoře osvícený. Musí tam být umělé světlo, protože se hvězda nachází dosti hluboko pod úrovní chrámu, kam přirozené světlo neproniká. Přístup k jeskyňce je možný jen uzoučkou a nízkou chodbou po strmých schodech, na které se vejdou maximálně dvě osoby vedle sebe. Před tou „myší dírou“ se však dlouhé hodiny nedočkavě tísní stovky lidských těl a průchodnost tohoto úzkého hrdla je tak neskutečně malá... Postup lidského „hada“ ještě na dvacet minut zastaví pravidelná pobožnost řeckého kněze zčásti sloužená přímo u jeskyňky s hvězdou.

Když mě potok lidských těl přinesl přímo před Jeruzalémskou hvězdu, položil jsem obřadně na ni (na tři vteřinky) malý zlatý křížek, který mi dcera půjčila na cestu, a křížek ze stejného kovu, který jsem ráno koupil v doporučeném betlémském obchůdku. Proud lidí, a netrpělivý správce tohoto místa, nikomu neumožní nějaké delší rozjímání. Dáváme tedy rychle příležitost dalším, kteří chtějí vidět místo, na kterém začínají dny křesťanské civilizace.

Prohlídku tohoto velkého areálu, který se prý zbaví nevzhledného lešení až těsně před Vánočními svátky, zakončíme v Římsko-katolickém kostele sv. Kateřiny Alexandrijské, který stojí těsně vedlě basiliky Narození Páně (je s ní spojen). Výzdoba tohoto velkého chrámu je velmi skromná. V první třetině jeho pravé strany je možné sestoupit do podzemí a prohlédnout si směsici velmi starých stavebních prvků a modernějších oltářů, které jsou zdobeny obrazy a soškami.

Absolvujeme další pěší (kilometrový) přesun rušnými ulicemi Betléma. Po obou stranách úzkých ulic jsou početné obchůdky, které se mnoho neliší nabízeným zbožím ani ochotou jejich agilních majitelů slevovat z úmyslně přemrštěných cen. Odrážíme jejich neustávající (pochopitelné) dotírání, protože nyní spěcháme k Mléčné jeskyni, tedy k místu, nad kterým je postaven chrám a klášter a kde se skrývala Svatá rodina a na kterém Marie kojila svého syna Ježíše, než uprchli před zlobou a záští krále Heroda Velkého. Také k jeho vznešeným uším se totiž donesla zpráva o narození nového krále Židů. Ve snaze zlikvidovat každého, kdo by usiloval o jeho trůn, nařídil panovník vyvraždění všech jednoletých (a mladších) dětí v celé své říši s planou nadějí, že mezi nimi zahyne i nově narozený židovský král. Marii a Josefovi tedy nezbylo nic jiného, než na radu anděla uprchnout po dobu šíleného řádění Herodových pacholků do bezpečí v Egyptě. Hranice tohoto státu v té době nebyly tak vzdálené od Betléma jako je tomu v současnosti. Nejcennější prostory docela velkého kláštera, který také spravují Františkáni, se i tady nachází v suterénu. Jsou tam restaurovány, a pro budoucnost zachovány, zbytky původních staveb z byzantských (IV. století) a křižáckých časů, které jsou doplněny artefakty z 19 a 20 století. Vzpomenu třeba reliéfní zobrazení, kde na prvním obraze se zasnubuje Josef s Marií, na druhém zvěstuje Archanděl Gabriel početí a narození Syna Božího, na třetím je výjev narození Krista, na čtvrtém klanění Tří králů, a na pátém obrazu souboru je kojení dítěte na útěku. 

Františkáni ve svém malém obchůdku se suvenýry mimo jiné prodávají speciální prášek vyrobený ze skály, na kterou ukáplo Mariino mléko. Struktura horniny se rázem změnila. Tento lék, ve spojení s vroucími modlitbami k Matce Boží, léčí neplodnost žen a pomáhá v boji proti zhoubným nádorům. Stejně jako předchozí místa, má i Mléčná jeskyně nezapomenutelné kouzlo zejména pro věřící a pro lidičky, kteří pochopí historickou důležitost těchto míst pro náš současný život.

Návrat k hotelu byl pěší turistikou napříč hlavním náměstím, kterému dominuje velká mešita s vysokým minaretem. Po jedné z početných obchodních ulic, která stoupá na hřeben kopce, pod nímž stojí naše ubytovna, se unaveni téměř plahočíme.

Po večeři někteří pookřejí, možná i v důsledku nakupovací horečky, a malá skupinka z naší výpravy zamíří do nočního města k ještě stále otevřeným obchůdkům. Jsme do nich zváni lámanou ruštinou, polštinou, slovenštinou i češtinou. Navíc skoro všichni prodejci obstojně mrskají angličtinu, zřídka i němčinu.

Pokračování příště.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.