Obsah

Editorial

Milí čtenáři,

sotva jsme v minulém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ opětovně nasvítili kremelskou hrozbu, použilo vojenské námořnictvo Ruské federace sílu proti třem ukrajinským plavidlům, taktéž vojenským, v Kerčském průlivu mezi Černým a Azovským mořem. Samozřejmě má Moskva po ruce vysvětlení: provokace ze strany Ukrajiny, zosnovaná snad přímo presidentem Porošenkem – za účelem zlepšení jeho šancí na znovuzvolení v nadcházejících volbách. Kdo věří, ať tam běží... Z hlediska faktů přitom není mnoho co řešit. Jak se do nich „vejde“ ona provokace, to vědí asi jen v Lubjance.

Několika texty se držíme hlavní domácí otázky, kterou je povaha moci pana Babiše. Ústředním tématem tohoto čísla je však znovu kulturní občanská válka zuřící na Západě. Konečně lze jen doporučit dva „zámořské texty“ – Diana West obrací čtenářovu pozornost k uznání SSSR Spojenými státy jako k ústřednímu selhání, J. R. Nyquist se na klasickém pozadí zamýšlí nad smíšenou vládou v USA a s příslušnou analytickou výbavou nahlíží některé závažné politické děje.

***

Vicekancléř a ministr financí Spolkové republiky Německo Olaf Scholz vyzval ve své přednášce o budoucnosti Evropy pronesené 28. listopadu 2018 na Humboldtově univerzitě v Berlíně Francii, aby postoupila své stálé členství v Radě bezpečnosti OSN s právem veta Evropské unii. V KONZERVATIVNÍCH LISTECH označil před více než šesti roky tuto otázku coby klíčovou pro možnost federalisace EU Jan Kubalčík v textu „Dvě evropské otázky“. Mimo jiné se v něm uvádí: „Ze všeho výše uvedeného plyne otázka, která není z mé vlastní hlavy, ale kterou považuji za zcela klíčovou pro rozhodnutí, zda je či není možné utvořit Spojené státy Evropské. Třebaže obtížně, dokážu si představit, že se podaří vyřešit současnou hospodářskou situaci, dokážu si představit, že EURO přežije a definitivně se etabluje jako společná evropská měna. Stejně tak si umím představit, i když je to náročné, že díky dlouhodobé spolupráci na různých úrovních, ať již akademické či průmyslové, nebo prostým dlouhodobým působením volného pohybu osob, vznikne (za celkem dlouhou dobu) zárodek skutečného evropského politického národa. Ale vzdá se Francie svého stálého členství v Radě bezpečnosti OSN s právem veta ve prospěch jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky Spojených států Evropských? To si představit věru neumím. K tomu už jen podotýkám, že nějakou dobu trvající úvahy o reformě Rady bezpečnosti směřují k rozšíření počtu stálých členů, přičemž mezi horkými kandidáty je právě Německo, takže zanedlouho může být tato otázka ještě o poznání zapeklitější... Obdobně vážně se pak lze dotázat: vzdá se Francie ve prospěch jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky Spojených států Evropských kontroly nad svým arzenálem jaderných zbraní?“ Necháme se překvapit. Zatím je ale naším odhadem, že výzva pana Scholze zůstane bez odezvy.

***

Kdyby záleželo na Senátu, byl by pan Babiš již pemiérem v demisi, resp. patrně také premiérem designovaným. Jinými slovy, Česká republika by dnes neměla vládu s důvěrou Parlamentu. To by jen odráželo skutečnost, že v čele vlády stojí zcela nedůvěryhodný premiér. Jenže na Senátu tohle nezáleží. Není to ale výzva pro všechny, kteří po léta opakovaně tvrdí, že je nutné volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny nějak přiblížit většinovému systému či rovnou změnit z poměrného na většinový? Vždyť Senát, jak známo, je volen většinově a pokud tedy má mít většinový princip vyšší váhu v politickém životě země, co je snažšího, než Senátu přiřknout větší pravomoci? Příkladně by Senát mohl participovat právě na vyslovení důvěry/nedůvěry vládě, mohl by být zapojen do hlasování o státním rozpočtu. Nebo by alespoň kvórum pro přehlasování jeho záporného stanoviska k běžným zákonům mohlo být náročnější, než dnes požadovaných 101 poslaneckých hlasů. Je zajímavé, že kdejaké zhovadilé (s odpuštěním...) nápady na další a další mrzačení Ústavy slýcháme celkem často, ale tímto směrem se nikdo, pokud je nám známo, nevydává. Škoda.

***

Jestliže si 86 procent oddaných konzervativců myslí, že je důležitější, aby se děti chovaly slušně, než aby byly tvořivé, souhlasí s tím jen 13 procent progresivistů. Podobný výsledek dostanete, když se jich zeptáte, zda je důležitější zvídavost, nebo dobré způsoby.“ Tolik krátká citace z článku Martina Weisse „Progresivisté utržení ze řetězu – v datech“ (Týdeník Echo, č. 46/2018). Celý text rozhodně stojí za přečtení. My máme dvě poznámky k právě uvedenému fragmentu.

Předně víme, že tvořivost se nijak nevylučuje se slušným chováním a zvídavost je bez potíží slučitelná s dobrými způsoby. Není nám moc jasné, proč klást takovéto otázky. Pokud se někdo ptá, zda je lépe se utopit či oběsit, odpověď přece zní, že lépe je nepáchat sebevraždu... což ovšem přísně vzato není odpověď na položenou, pitomou otázku.

Ale zobecněme tedy (byť třeba ne zcela přesně): co je u člověka důležitější – vzdělání či morálka? O vzdělaném charakterním člověku ani o bezcharakterním nedoukovi nemá smysl diskutovat. Za srovnání stojí člověk málo vzdělaný zato však čestný s amorálním vzdělancem. My z těchto dvou tedy preferujeme toho prvního – z pohledu osobního přátelství i z pohledu občanského. Připomeňme sv. Tomáše Aquinského: Corruptio optimi pessima. Zkažením toho nejlepšího obdržíme to nejhorší – v tomto případě tedy amorálního vzdělance. Dějiny jsou jimi přeplněné (příslušně zaměřené knihy jim věnovali např. Raymond Aron či Paul Johnson) a „vděčíme“ jim opravdu za mnohé.

***

George H. W. Bush, RIP

***

Co již dávní proroci lidem zvěstovali,

Duchem Svatým pohnuti viděti si přáli,

Krista Pána vtělení v život Panny čisté,

Toho jsme se dočkali v tomto čase jistě.

(Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí, 122)

Plodné zakončení Adventu, požehnané Vánoce a vše dobré v celém roce 2019!

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.