Kapitoly z dějin kulturní revoluce na Západě VI.

Předchozí části (první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá)

Hippies jako masové sociální hnutí

Počet americké mládeže, která se v šedesátých letech připojila k hnutí hippies nebo se podílela na jeho aktivitách, je známý jen přibližně, vzhledem k neformálnosti tohoto sociálního hnutí i k jeho prolínání s hnutím studentským a s množinou příznivců rockové a folkové hudby.1 Řádově šlo o stovky tisíc hippies a mnohem větší počet vyznavačů filosofie, fanoušků spřízněné hudby apod. V letech 1965-1966 se do sanfranciského Haight-Ashbury přistěhovalo asi 15 tisíc mladých lidí, podle sociologických výzkumů v roce 1968 patřilo k autentickému hnutí hippies asi 200 tisíc mladých Američanů, podle dalších odhadů sledujících rozvoj hnutí se v následujících dvou letech tento počet ještě zvýšil.2 Co se týče počtu hippies vzhledem k celkovému počtu obyvatel Spojených států, nelze hovořit – alespoň u mladých lidí s hnutím přímo spjatých – o převažující většině mladé generace, ale spíše o početné až „masové“ subkultuře.3

Sociální původ příslušníků hnutí byl podle dobových průzkumů následující: „Alespoň 70 % všech hippiů se rekrutuje z upper-middle-class, to znamená z velmi bohatých privilegovaných vrstev americké společnosti. Třetina účastníků strávila dětství v nejbohatším americkém státě, v Kalifornii. Třetina se narodila a byla vychována v New Yorku. Zbytek pochází z měst rozsetých podél západního i východního pobřeží. K raritám patří hippieové narození v centrálních státech.“ Většina hippies pocházela z prostředí, které produkovalo americkou elitu, s čímž souvisel i počátek jejich životní dráhy opouštěné po 18. roce věku (někdy později, někdy i dříve, průměrný věk hippies byl podle sociologických odhadů 20-25 let) – 80 % dokončilo (většinou elitní) střední školu a kolem 50 % začalo studovat nebo dokončilo vysokou školu.4

Jako svědkyni doby lze citovat českou exilovou lékařku a spisovatelku Nonnu Auskou, která „opoziční kulturu“, jež „začala vznikat jako protest proti ustáleným společenským normám“, popsala následovně: „Do módy přišlo šokující vzezření dlouhých vlasů, sandálů na bosých nohou a džínsů z látky denim, používané dříve výlučně pro pracovní oděvy. Hlasitá rocková hudba a halucinogenní drogy byly jejím nezbytným doprovodem. […] Proti čemu vlastně protestovali mladí rebelové zhýčkaní veškerým dostatkem? Co jim vadilo na rodičích, kteří pro ně zabezpečili bezstarostné dětství? Proč šmahem odsuzovali zbožnost a morálku, proč odmítali samotné základy americké společnosti, z jejíž práce a nadbytků žili? Mravnost byla zavržena jako přežitek starého řádu. Zámožní synáčkové a dcerušky utíkali z pohodlí rodičovského domova, aby bydleli v komunách hippies. ‚Jako pravé děti přírody jsme zrozeni k tomu, abychom žili divoce,‘ prohlašovali. V mnohých komunách byly děti společným majetkem a mnohokrát se ani nevědělo, kdo je otcem“.5

Světonázor hippies lze obecně charakterizovat jako směsici utopických představ o člověku, diletantského pojetí kultury (včetně její neznalosti i neznalosti dějin) a scestného chápání lidských a společenských potřeb. Výchozí názory odpovídají naturalisticko-romantické teorii Jeana-Jacquesa Rousseaua o člověku od přírody a z přirozenosti dobrém („ušlechtilý divoch“ kažený civilizací) propojené s neomarxistickou destruktivně-nihilistickou revoluční „kritickou teorií“ Frankfurtské školy nabádající k permanentní negaci západní křesťanské a kapitalistické postosvícenské kultury. Alternativou k „zotročující společenské realitě“ pak je beatnický kult bohémsky uchopené přítomnosti rozšířený o užívání extrémně silných halucinogenů a o obhajobu sexuální volnosti v intencích teorií Wilhelma Reicha, Alfreda Kinseyho, Herberta Marcuseho aj. (viz předchozí dvě části tohoto pojednání prezentované on-line v Konzervativních listech). To vše je zakomponováno do pseudonáboženského paradigmatu Timothyho Learyho, případně doplněno matoucími kompilacemi orientálních nauk inspirovanými Alanem Wattsem, Allenem Ginsbergem aj. či pohansko-šamanskou směsicí Carlose Castanedy.

Životní filosofii, psychické ladění a sociální vztahy hippies popisuje obšírně a i přes některé zjevné formulační a interpretační úlitby (kniha vyšla v komunistickém Polsku) výstižně polský psychiatr Kazimierz Jankowski v knize Odvrácená tvář Ameriky (1972) na základě svého výzkumného pobytu ve Spojených státech amerických v roce 1970. Z jeho poznatků lze v souhrnu vyčíst, že hippies zavrhli materiální a prestižní hodnoty, které jim nabídla americká společnost (přičemž měli na rozdíl od jiných sociálních skupin stálou možnost vrátit se k blahobytu); tíhli k životu v ghettu z filosofických pohnutek a nikoli kvůli materiální a sociální nouzi, zvolili si chudobu a pasivitu za svůj způsob života; vytvořili vlastní slang, v němž splýval slovník beatniků se specifickou oblibou obscenity, literární jazyk přenesený z domova a ze škol, výrazy převzaté z černošských ghett a od kriminální vrstvy, odborná terminologie klinické psychologie, pojmy užívané ve východním náboženství a vlastní drogový žargon.6

Filosofii hippies upřesňují názory jednoho z významných ideologů hnutí Gridleyho Wrighta: „Východiskem je hodnocení místa člověka v současném světě. Cítí se nesmělý, osamocený, ztracený v nepřátelském prostředí, plný negativních emocí k sobě i jiným. Touží milovat a být milován, ale nedokáže to. Chce se cítit s lidmi bezpečně, ale je vůči nim plný nesmělosti, podezření, nejistoty a obav. Touží po sexu, ale pociťuje zábrany a odpor“. Příčiny tohoto stavu člověka v moderním světě jsou „v kultuře, v zásadách ekonomického a sociálně společenského života“. Vykořenění začíná už ranou výchovou: „Dítě se dovídá od rodičů, že je nedokonalé a hloupé […] že ho rodiče budou mít rádi, jestliže se bude snažit plnit jejich očekávání, to znamená být stále inteligentnější a mít větší ambice, jestliže bude sklízet úspěchy […]“ A protože dítě touží po rodičovské lásce, snaží se plnit očekávání, ale v hloubi ví, že je nedokonalé, což vede k vytěsňování chyb a falšování dokonalosti, čímž u mladého člověka roste falešné ego, které se v dospělosti bude skládat z různých vytáček, lží a mýtů vedoucích ke strachu z odhalení, a nikoli ke štěstí. Dospělí pak dále posilují své ego a „zapojují do něho všechno, s čím se ztotožňují: svůj dům nebo byt nádherně vybavený a stále vylepšovaný, svůj automobil, jachtu, svůj podnik a dokonce svou ženu a děti“ – ego se rozrůstá v monstrum a soutěží s obdobnými monstry v konfliktní „ego-game“ západní společnosti.7

Zde je namístě připomenout „zdrojové“ názory představitelů „marxismu-freudismu“ (viz části této práce prezentované on-line) – Reicha, Fromma, Adorna či Marcuseho – na autoritářskou výchovu a omezování svobody člověka skrze potlačování sexuality a přenášení údajné „znásilňující společenské autority“ skrze rodiče na dítě. Kruh se zde ovšem neuzavírá. Odpověď citovaného ideologa hippies Wrighta sice souzní s naváděním „kritické teorie“ Frankfurtské školy k absolutní negaci společnosti a její dominující kultury, ale zároveň tento návod svým způsobem logicky přesahuje. Cesta ke smíření se sebou i s ostatními může podle nové kontrakulturní ideologie vést jen přes oslabení nebo zničení ega, přičemž podle citovaného gurua dobrou cestu nalezl Leary prostřednictvím zkušenosti s LSD.8 Šlo tedy o cestu „sebezáchrany“ formou sebedestrukce – viz výše.

Součástí hnutí hippies byl společný život či spíše pokusy o něj v samosprávných společenstvích, o nichž dokumentarista McCleary píše: „V době hippies se objevily komuny všech rozměrů a podob. Byly tu městské komuny, sestávající jen z domu a několika nepříbuzných lidí, i farmy se stovkami obyvatel. Komuny byly založeny ke sdílení stejných zájmů v nejrůznějších oblastech, např. náboženství, sex, hudba, ekologie, strava apod., a některé nebyly víc než útulkem na přespání. Většina komun měla nakonec problémy zvenčí nebo zevnitř a všechny až na pár se během několika let rozpadly“, a dále uvádí výčet 74 komun většinou se stručnou charakteristikou a místem usídlení.9 Nejznámější a relativně úspěšné – tedy atypické – komuny hippies byly Strawberry Fields (u Malibu v Kalifornii) a Farm (u Summertownu v Tennessee) s charismatickými předáky a ideology Gridleym Wrightem a Stephenem Gaskinem.10

Ke zmíněným vnějším problémům venkovských komun patřilo jednak jejich nepřijetí místními „starousedlíky“, až nepřátelství vůči nim jako důsledek kontrastu mezi „zahálčivým“ životem hippies a tradičním způsobem života spojeným s fyzickou prací a náboženskou vírou, a jednak nájezdy nebo okupování (usídlením v komunách) kriminálními násilníky, kteří zneužívali mírumilovný program hnutí spojeného se sexuální volností a z něho plynoucí bezbrannost mladých idealistů různými snadno představitelnými způsoby. K problémům vnitřním patřily špatná nebo žádná organizovanost, zmatené představy o rovnosti a subjektivní výklady „idejí svobody“, užívání drog a z něho plynoucí důsledky, neschopnost pravidelně pracovat a zajišťovat základní společné potřeby, neznalost základů zemědělské práce. Nesoběstačnost komun byla nahrazována podporou více i méně zámožných rodičů, sociálními dávkami od státu, z vysokoškolských stipendií, žebráním na ulici, někdy prodejem vlastnoručně vyráběných ozdob a textilií nebo příležitostnými pracovními úvazky.11

Ač v sociálních vztazích a v komunách hippies došlo k mnoha osobním tragédiím – McCleary se zmiňuje o vraždách, sebevraždách a předávkování drogami12 – nejotřesnějším případem, který se vtiskl do veřejného povědomí, byly zločiny sektářské komuny vydávající se za hippies vedené psychopatickým zločincem Charlesem Mansonem. Tato sekta nazývající se Rodina kočovala v načerno nabarveném autobusu po západním pobřeží, v říjnu 1967 se usídlila v Haight-Ashbury a napáchala mnoho násilí, které vyvrcholilo v létě 1969 nejméně sedmi brutálními vraždami. Naprostá většina autorů píšících o šedesátých letech a kontrakultuře, nehledě na to, zda zastávají stanovisko sympatizující s kontrakulturou, odmítavé nebo neutrální, se shoduje v tom, že když vyšly události o Mansonovi a jeho „rodině“ najevo, i ta část americké veřejnosti, která byla vůči kontrakultuře shovívavá, své stanovisko změnila.13

Závěrečné shrnutí knihy Odvrácená tvář Ameriky, která přináší relevantní, byť limitovaný (dobou vzniku či světonázorem autora) obraz subkultury hippies, má svá zajímavá i slabší místa vrstvená kolem osy charakteristika–diagnostika–prognostika. V prvním případě autor konstatuje, že revoltující hippies jsou radikálnější než studenti, ale příliš utopičtí – totálně odmítají kapitalistický systém, ale namísto kritiky ho pouze negují a zaměřují se (zpravidla neúspěšně) jen na změnu vlastní psychiky, převažují zde iracionální prvky nad racionálními a hnutí může být nezávisle na záměrech destruktivní pro jednotlivce i pro skupiny. V druhém případě (diagnostika) vidí příčinu v problému amerických středních vrstev, konkrétně v konfliktu mezi rodiči a dětmi: „hippieovské hnutí je ve značně vyšší míře vzpourou proti rodičům než proti společnosti.14 Co se týče prognózy, polský psychiatr měl v roce 1972 vcelku dobrý odhad: Společenský experiment hippieů je už předem odsouzen k neúspěchu pro svůj utopistický charakter. […] Domnívám se, že se většina dříve či později buď vrátí ke svým rodinám, nebo se ujme svých společenských úloh. […] Pro mnohé hippie skončí účast v hnutí zhroucením. Pro ty už nebude návratu do normálního života. Stěží lze předvídat, jak dlouho ještě bude hippieovské hnutí žít“.15

Svět umění podle hippies

Se zrozením, vzepětím i úpadkem hippies jsou spojeny také umělecké či pro někoho antiumělecké výrazové formy a prostředky, které v tomto procesu sehrály významnou roli a rozšířily vliv hnutí na miliony lidí – zejména folková a rocková hudba se stala novým náboženstvím mládeže. S hudbou byla v textech písní propojena poezie hippies odrážející zkušenosti s drogami, zmatenou či rozjařenou mysl, negaci společenského systému, utopické sny o lepším světě, ale i nadání některých autorů – byť by šlo jen o pozoruhodnou zkratku vyjadřující „volání doby“, jakou přispěl ve svém folkovém období Bob Dylan v písni Blowin in the Wind.16 Z onoho volání doby vznikla dílem entuziastická a dílem intoxikovaná „atmosféra doby“, kterou je možné v neméně zajímavé zkratce, byť s poněkud chudší poetikou zaslechnout od Davida Peela a jeho akustických Lower East Side v písni I Like Marijuana.17

Pomineme-li poezii folkařů a rockerů a jejich písňové i nepísňové texty, jakož i tvorbu inspirující starší generace beatniků, z prostředí amerických hippies nevzešel žádný významný a všeobecně uznávaný autor krásné literatury s výjimkou „postbeatnika“ Kena Keseyho a s částečnou výjimkou mezi hippies populárního Richarda Brautigana či autora knihy Jahodová proklamace novináře Jamese S. Kunena.18

Výtvarný projev kontrakultury hippies byl spojen jak s autonomním způsobem oblékání a zdobení (dlouhé vlasy, korále, talismany apod.), tak se svébytnou tvorbou plakátů, komiksů a výzdobou „undergroundových“ časopisů – v komerčnější oblasti se tento charakteristický styl objevil na obalech gramofonových desek (tzv. LP, EP a SP). Za nejvýznamnějšího výtvarníka tohoto uměleckého směru je považován Richard „Alden“ Rick Griffin.19 Holandský historik umění H. R. Rookmaaker, kritický k postmoderní výtvarné avantgardě, o výtvarném stylu hippies napsal: „Donekonečna se proměňující tvary, postavy a ornamenty se prostupují ve vířícím celku, písmena podobná plamenům nebo shlukům tvarů, asymetrie, všechny barvy ve všech odstínech, ale nikdy opravdu křiklavé – svým způsobem pastelové a tlumené. Celek působí bizarně, ale nešokuje. Pokud tyto malby někdy šokují, pak svou velice nespoutanou prezentací nahoty a sexu, nikoli svým stylem. […] V určitém smyslu tu je spíš než ošumělost pop-artu a neodadaismu hledání krásy a snaha zkrášlit prostředí“.20

Americká kontrakulturní hudební scéna by si zasloužila podrobný rozbor z hlediska uměleckého a zejména textového, což z důvodu celkového zaměření a rozsahu této studie není možné. Jak bylo uvedeno výše, levicově orientovaná umělecká avantgarda programově měnila umění v nástroj antisystémové revoluční akce – a to se v šedesátých letech podařilo s dosud nevídanou účinností hudbě americké kontrakultury. Dominantní rock (fúze zrozená z černošské hudby a britské inspirace) se přitom stal jakousi revoluční ideologií sám o sobě navazující na revoluci antikulturně-antiautoritářskou, respektive sexuální a drogovou, přičemž se současně transformoval v nové pseudonáboženství. Novou „svátostí“, jejímž prostřednictvím se lidé „zapínali, ladili a odpadali“, se stala elektrifikovaná hudba namísto LSD doporučovaného „prorokem Learym“, který tím nebyl nikterak znepokojen – jeho „svátost“ byla totiž propojena přinejmenším s rockovou hudbou hippies.21

Většina americké společnosti šedesátých let ovšem nejenže nesdílela ideály a vize hippies, ale měla také odtažitý, případně velmi distancovaný vztah k (nejen jejich) rockové hudbě, což se dnes, kdy rock duní ve dne v noci z mainstreamových soukromých i veřejnoprávních médií a hudebníci jsou zváni na politické mítinky vítězných stran, může zdát takřka neuvěřitelné. Z nadčasového hlediska lze tedy připomenout, že cítění „progresivistické“ menšiny se v průběhu desetiletí změnilo ve společenský konsenzus, zatímco postoje „konzervativní“ většiny byly vytlačeny na okraj – pro srovnání a zpřesnění lze uvést odraz těchto postojů v myšlenkovém světě dvou českých intelektuálů.

Progresivistický postoj dobře demonstrují postuláty historika Miroslava Vaňka (toho času ředitele Ústavu soudobých dějin AV ČR) prezentované v knize Byl to jen rock’n’roll? Tento autor soudí, že rocková šedesátá léta přinesla „úderné osvobození mladých obou pohlaví (včetně homosexuálů a lesbiček) od viktoriánských norem a tradic ‚vhodného‘ chování západního světa“, a že mladým Američanům, které tísnilo depresivní, až klaustrofobické klima konzervatismu neodpovídající skutečným prožitkům a zkušenostem teenagerů, kteří se v takovém prostředí doslova dusili, pomohl rock’n’roll vytvořit jejich společenskou identitu a vyvolat diskurs, s jehož pomocí se mohli vymezovat a hodnotit postoje dospělých týkající se rodiny, sexuality a rasy.32

Konzervativní postoj českého filosofa Rio Preisnera (v exilu amerického univerzitního profesora germanistiky) k rockové hudbě vyjádřený v knize Americana chápe rock šedesátých let, který ovládl americkou mládež, jako „primitivní trojtaktí: od sexuálně zmechanizované euforie přes znechucení vyvolané dávkami reflektované (intelektuální) zvrhlosti až k uvědoměle gnostické (sebe)destrukci“, kriticky připomíná otevřené vyhlašování (levicově liberálním tiskem) rocku – splývajícího s ideologií – za nové náboženství „s drzou samozřejmostí vykládané jako lepší alternativa k ‚reakčnímu křesťanství‘“ a považuje „integrální hnací sílu rocku za dionýské vytržení, které je v naprostém rozporu se střízlivostí, zdravým rozumem a přitakáním jsoucnu“.23

Rocková hudba spjatá s americkou kontrakulturou24 měla své dvě hlavní scény na západním pobřeží – v San Francisku (odkud pocházely skupiny Grateful Dead, Jefferson Airplane, Big Brothers and Holding Company s Janis Joplinovou aj.) a v Los Angeles (Doors, Love, kontrakulturní, ale „nehippieovští“ Mothers of Invention Franka Zappy aj.) a další undergroundovou scénu v New Yorku (Fugs, David Peel a jeho Lower East Side, kontrakulturní, ale „nehippieovští“ Velvet Underground aj.). Drogy jako tvůrčí inspirace a povzbuzení během koncertů byly takřka pravidlem – např. v Čechách a na Moravě proslulí Velvet Underground patřili v tomto ohledu ke „špičce“, zatímco abstinent Frank Zappa představoval výjimku.25 Hlavními kultovními skupinami amerických hippies byli lídři sanfranciské acidrockové scény Grateful Dead v čele s kytaristou Jerrym Garciou a Jefferson Airplane se zpěvačkou Grace Slickovou, mezi idoly stanuli nejvýše bluesrocková zpěvačka Janis Joplinová a virtuózní kytarista Jimmy Hendrix.26

Svéráznými průsečíky pětiletého rozmachu hnutí hippies byly tři gigantické hudební festivaly – první vydařený, druhý slavný, třetí tragický.

První z nich, známý jako Monterey Pop Festival, uspořádaný 16.-18. června 1967 v údolí Fairgrounds, proběhl za účasti nejméně 57 tisíc návštěvníků, byl nejlépe zorganizovaný a získal primát prvního rockového megafestivalu. Hudební publicista Vojtěch Lindaur o něm v knize Šance sněhových koulí v pekle píše: „A podle všech svědectví, nahrávek i filmů byl pravděpodobně i nejlepší, nebo alespoň nejlépe vyjádřil ducha všeho revolučního pnutí konce šedesátých let. Všech pět koncertů, odpoledních i večerních, bylo vyprodaných.“27 Ale také konstatuje: „Monterey byl festival dvojí revoluce. Ti pod pódiem chtěli revoluci v hudbě, ve společnosti, v sobě samých, ve svých mozcích. Ti v zákulisí potřebovali revoluci svých obchodních bilancí. A mezi tím bylo pódium, hudebníci a zpěváci, kteří se snažili vyjít vstříc oběma stranám. Obojí bylo důležité, ale zákulisní licitace manažerů a bezohledné obchodní vyjednávání naznačovaly, že s nevinností léta lásky i zamýšlenou kytkovou revolucí, tak jak kvetla ještě před půl rokem v Golden Gate parku, to nemůže dopadnout dobře.“28 Dále poukazuje na to, že místní obyvatelé si stěžovali na nadměrný hluk, nepořádek, pastviny proměněné na smetiště a zdrogované návštěvníky a že město (přes potenciální obrovský finanční zisk) nepovolilo festival po roce zopakovat.

Druhým byl legendární festival konaný 15.-18. srpna 1969 ve Woodstocku, s půl milionem návštěvníků největší a nejslavnější – symbol a vyvrcholení celého hnutí. Vzhledem k snadno dostupným informacím včetně dokumentárního filmu (Woodstock, sekvence online – www.youtube.com) je zde zmíněn nejstručněji. V citované knize Lindaur precizně shrnuje známé i méně známé skutečnosti, připomíná názor Timothyho Learyho (festival byl „hvězdným návratem nejstaršího a nejzákladnějšího náboženského rituálu, tj. pohanské oslavy života a čisté přírody“) a sám konstatuje, že i při střízlivém hodnocení festival znamenal „nepochybný přelom v dějinách populární hudby, jako konec starého, začátek nového“, ale také že když první festivalovou noc končil koncert Joan Baezové, začala akce proti gangsterům z Mansonovy Rodiny.29

O čtvrt roku později došlo na jednodenním festivalu uspořádaném v Altamontu (6. prosince 1969) skupinou Rolling Stones k hrubému násilí najatých pořadatelů z motorkářského gangu Hells Angels vůči návštěvníkům, které vyvrcholilo vraždou spáchanou nedaleko pódia při vystoupení předposlední skupiny – pořadatelských Rolling Stones. Lindaur píše: „Záběry ‚publika na tripu‘ mají daleko k woodstocké byť zmoklé atmosféře společného sdílení“. Dále uvádí, že naprostou anarchii v publiku začali řešit zdrogovaní a opilí Hells Angels „železnými tyčemi a obušky, podporováni svými psy a později začali do davu najíždět motorkami“. Už kolem šesté hodiny bylo hlášeno na 200 raněných, při jedné ze skladeb následujících po Sympathy for the Devil byl pobodán mladý černoch – zemřel během převozu do nemocnice, když koncert končil. Také o Altamontu se psalo jako o mezníku v dějinách rockové hudby a zároveň jako o definitivním konci květinového hnutí let šedesátých, na adresu Rolling Stones napsal jeden z publicistů časopisu Rolling Stone: „Nezdá se, že bychom se od nich dočkali nějakého projevu lítosti. […] Před jejich zraky zemřel člověk. Zajímá je to vůbec?“30

„Posledním hippie tripem aneb Cestou do nikam“ nazval Vojtěch Lindaur společnou cestu sanfranciských hudebníků (včetně Janis Joplinové a skupin Grateful Dead, Ten Years After aj.) uskutečněnou v létě 1970 v pronajatém vlaku napříč Kanadou z Toronta do Calgary: „Éra byla u konce, aristotelský princip maximální slasti a co nejmenší strasti se v sedmdesátých letech přenesl spíš do oblasti konzumu a následující dekády byly pro hippies jakousi dobou rozpadu a atomizace, přesně podle závěrečné části motta: Drop out“.31 Pokud byl festival v Altamontu označován jako soumrak hnutí hippies, pak v následujících dvou letech mělo dojít k „úplnému zatmění“ – v únoru 1970 byl odsouzen Timothy Leary a po svém útěku z vězení v září téhož roku byl nucen uprchnout ze země; rok po Woodstocku – v září a říjnu 1970 shodně ve 27 letech zemřeli v důsledku svého životního stylu a užívání drog Jimi Hendrix a Janis Joplinová, dva největší hudební idoly hnutí;32 v červenci 1971 je ve stejném věku a takřka ze stejných příčin na onen svět následovalo další z výrazných „dětí doby“ zpěvák skupiny Doors Jim Morrison.33

Pokračování. Autor je historik.

 

Poznámky:

1 Theodore Roszak na toto „přelévání“ a „obtékání“ počtu příslušníků kontrakultury upozorňuje v předmluvě ke Zrodu kontrakultury (s. 29-30) z roku 1995: „Nikdy se nedozvíme, kolik lidí ke kontrakultuře patřilo. Možná je špatně už jen mluvit o jakémkoli členství. Spíš se jednalo o vizi, která tak či onak přitahovala pozornost proměnlivých zástupů a fascinovala je“.

2 JANKOWSKI, Kazimierz: Odvrácená strana Ameriky, s. 40.

3 Co se týče důležitých akcí, jsou k dispozici tyto údaje o počtu účastníků: tripový festival pořádaný Keseyem a spol. v lednu 1966: 6000, setkání Human Be-In v sanfranciském Golden Gate Park v lednu 1967: 30 000, protiválečná demonstrace ve Washingtonu v květnu 1968: 50 000, festival Woodstock v srpnu 1969: 500 000 účastníků.

4 Podle amerického sociologa Lewise Yablonského, který prováděl rozsáhlé výzkumy hnutí během šedesátých let a je autorem knihy Hippie Trip vydané v roce 1968, se samotní hippies dělili na „kněze“, tj. ideology a filozofy hnutí (15 %), „novice“ (35 %) a ostatní či přidružené, kteří „buď hippie napodobovali, nebo se mezi nimi octli náhodně – většinou jako fanoušci folkové a rockové hudby“. Skupiny „přidružených“ dělí Yablonski na psychicky nemocné, kriminálníky a narkomany, sexuální hledače a nejčetnější „víkendové“ příznivce idejí a hudby. Viz JANKOWSKI, Kazimierz: Odvrácená strana Ameriky, s. 34-39. 

5 AUSKÁ, Nonna: Český lékař v Americe – II. díl. Dita, Praha 1996.

6 JANKOWSKI, Kazimierz: Odvrácená strana Ameriky – viz kapitoly Kněží a jejich ideje (s. 55-76) a Lesk a bída hippieovské společnosti (s. 77-102). Slangem hippies se obšírně v mnoha heslech zabývá Hippie encyklopedie Johna McClearyho.

7 JANKOWSKI, Kazimierz: Odvrácená strana Ameriky, s. 62-64.

8 Tamtéž, s. 64.

9 McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. 743-749. Ve výčtu komun u některých není uvedeno místo pobytu, z ostatních je pouze jedna mimoamerická – slavná humanisticko-ekologicky zaměřená komunita ze skotského Findhornu založená v roce 1962 a existující dodnes.

10 O Gridleym Wrightovi a jeho filosofii (včetně pozitivního vztahu k drogám) píší podrobně Jankowski a Yablonski, McCleary ho nezmiňuje, zatímco další autor Kamil Sipowicz mu věnuje medailon s fotografií. V něm mimo jiné uvádí, že Wright (1934-1979): „[…Byl] ústřední postavou kontrakultury šedesátých let – nejvyšším knězem hnutí hippies a zakladatelem komuny Strawberry Fields […] V roce 1968 stanul před soudem kvůli držení marihuany. Strávil dva roky ve vězení a následně, zklamaný problémy v kalifornské komuně, odjel na Východ, kde cestoval přes Indii, Nový Zéland a Austrálii a usadil se na Bali. Tam spálil svůj pas a prohlásil: ‚Už nejsem turista. Jsem doma a ve vlastním domě nepotřebuji pas.‘ Vláda Bali ho však vyhostila, a tak se vrátil do Kalifornie, kde založil sektu uctívačů LSD nazvanou Shivalila.“ Později se uchýlil na Filipíny a do Indie. Viz SIPOWICZ, Kamil: Hipisi w PRL-u, s. 55. O Stephenu Gaskinovi (1935–2014) píše uznale v hesle o jeho dlouhodobě životné ekologicky orientované komuně (Farm) McCleary, mimo jiné: „V éře, kdy mnoho lidí, zlákáno veškerou mediální pozorností, předvádělo ohavný egoismus a náboženskou aroganci nebo páchalo revoluční násilí, S. Gaskin zůstává jako učitel lidství, prostoty a míru“. (McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. 186-187.) O Gaskinově myšlení a pozitivním vztahu k užívání drog vypovídají jeho biografické zápisky (v originále Haight-Ashbury Flashbacks, 1980) vydané v češtině jako Vzpomínky na Haight-Ashbury. Podivuhodné drogové příběhy (Votobia, Olomouc 1999).

11 Život v komunách a sociální vztahy hippies popisuje se zajímavými psychologickými vhledy Jankowski v kapitolách Lesk a bída hippiesovské společnosti, Práce a děti a Free Clinic. Vychází přitom z vlastní zkušenosti komunikace s hippies, návštěv jejich komun i ze systematických výzkumů, které prováděl sociolog Yablonsky (JANKOWSKI, Kazimierz: Odvrácená strana Ameriky). O historii komun a dalších souvislostech filosofie a sociálních vztahů hippies píše též SIPOWICZ, Kamil: Hipisi w PRL-u, s. 60-87.

12 V hesle o Charlesu Mansonovi píše McCleary doslova: „Vraždy, sebevraždy a předávkování drogami zničily naši základnu kontrakultury…“ (McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. 350).

13 Případ Mansona a jeho vraždící komuny podrobně popisuje novinář a známý představitel kontrakultury (člen hudební skupiny The Fugs) Ed Sanders v průběžně doplňované (vydání 1971, 1972, 1989) reportážní knize The Family (česky Rodina. Mansonova parta a její osudy. Volvox Globator, Praha 1995).

14 JANKOWSKI, Kazimierz: Odvrácená strana Ameriky, s. 217.

15 Tamtéž, s. 220.

16 Étos kontrakultury šedesátých let vyjadřuje výstižně také další Dylanova píseň The Times They Are A-Changin (viz vynikající české přebásnění v podání písničkáře Pepy Nose). Reprezentativní soubor Dylanových věcně (tj. nikoli poeticky) přeložených písňových textů viz DYLAN, Bob: Lyrics/Texty 1962-2001. Kalich, Praha 2005. Přebásněné překlady písňové poezie Boba Dylana a dalších folkových písničkářů viz NOVOTNÝ, František – VEJVODA, Jiří: Víc než jen hlas. Paul Simon, Jacques Brel, Bulat Okudžava, Leonard Cohen, Joni Mitchellová, Donovan, Bob Dylan. Práce, Praha 1980.

17 Zmíněná píseň je součástí písňového alba Have a Marijuana z roku 1968. O písničkáři a svérázném „hippie z New Yorku“ vystupujícím akusticky s folkovými (či folk-punkovými) odrhovačkami a skupinou Lower East Side se lze dočíst např. v článku Josefa RAUVOLFA s existenciálním názvem „Kašlem na to, jestli žijem nebo chcípnem…!“ (Mašurkovské podzemné, č. 24, s. 23-25).

18 Viz BRAUTIGAN, Richard: Trout Fishing in America, 1967; In Watermelon Sugar, 1968 (česky jako Chytání pstruhů v Americe. Volvox Globator, Praha 1993; V melounovém cukru. Odeon, Praha 1986; a dále Trávník se mstí, povídky z let 1962-1970. Volvox Globator, Praha 1998 aj.); KUNEN, James: The Strawberry Statement. Notes of a College Revolutionary (1968, česky Jahodová proklamace – zápisky univerzitního rebela. Maťa, Praha 2006).

19 O Richardu Aldenovi „Ricku“ Griffinovi (1944-1991) uvádí v biografickém hesle s fotografií Sipowicz, že se na podzim 1966 vypravil do San Franciska, kde začal malovat vlastní plakáty s psychedelickou a rockovou tematikou, byl autorem propagačního plakátu na festival Human Be-In a pracoval v agentuře Berkeley Bonaparte, v 70. letech se z kontrakultury vrátil ke křesťanství a vydal například vlastní adaptaci evangelia Illustrated Book of St. John se svými ilustracemi (SIPOWICZ, Kamil: Hipisi w PRL-u, s. 95). McCleary uvádí, že Griffin ve druhé polovině šedesátých let spolupracoval s organizátorem sanfranciských akcí a koncertů Billem Grahamem a také nakreslil lebku na obalu písňového alba Grateful Dead Aoxomoxoa z roku 1969.

20 ROOKMAAKER, H. R.: Moderní umění a smrt kultury. Návrat domů, Praha 1996, s. 167.

21 Mladí lidé se k „jiné dimenzi života“ začali připojovat prostřednictvím koncertů a gramofonových desek, naladili se dle nátury na příslušnou rokovou odnož a odpadali ve více či méně „nekomerčním“ a posléze i komerčním rockovém stylu.   

22 VANĚK, Miroslav: Byl to jenom rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956-1989. Academia, Praha 2010, s. 82. K dílčím nepřesnostem a interpretacím v této knize týkajícím se českého undergroundu a zároveň k autorovým lapsům (ve stylu ahistorické radikální levicové rétoriky) v interpretaci studené války viz CHOLÍNSKÝ, Jan: České undergroundové hnutí optikou historiografie – mýty a realita. In: KUDRNA, Ladislav (ed.): Reflexe undergroundu. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2016, s. 34-76.

23 PREISNER, Rio: Americana. Zpráva o velmoci I. Atlantis, Brno 1992, s. 127-142.

24 Tématu se věnuje v souhrnném textu Sipowicz s přílohou fotografií významných představitelů hudební scény spojené s hnutím hippies. Výběr je nepochybně ovlivněn i oblibou těchto hudebníků v Polsku; figurují zde Janis Joplinová, Bob Dylan, Jimi Hendrix, Country Joe McDonald, The Moody Blues, Ten Years After, Pink Floyd, Frak Zappa, Jethro Tull, Joe Cocker, Jefferson Airplane, The Grateful Dead, John Mayall, The Doors, The Who, Joni Mitchellová, Crosby, Stills, Nash & Young a fotografie z festivalu Woodstock (SIPOWICZ, Kamil: Hipisi w PRL-u, s. 88-98). Rovněž v Hippie encyklopedii uvádí McCleary medailony s hnutím spjatých hudebníků.

25 DORŮŽKA, Petr: Šuplík plný Zappy a hrátky s Beefheartem. Paseka/Práce, Praha 1993, s. 273-274. Zappa sdílel kontrakulturní názory, ale nepatřil k hippies ani nové levici, proti americkému „establishmentu“ bojoval svým sarkasmem v hudbě, textech a na pódiu; BOCKRIS, Victor – MALANGA, Gerard: Nadoraz. Příběh The Velvet Underground. Levné knihy, Brno 2010.

26 Podrobné informace o hudební scéně hnutí hippies jsou uvedeny on-line v přehledech Petra Hrabalíka v rámci stránek Bigbít. Internetová encyklopedie rocku – Dekáda 60.–70. let (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/). Dále viz např. čtivá publikace se zasvěcenými komentáři LINDAUR, Vojtěch: Šance sněhových koulí v pekle. K významu a roli hudby se vyjádřil také teoretik kontrakultury Theodore ROSZAK v předmluvě k novému vydání Zrodu kontrakultury v roce 1995 (v českém vydání s. 37): Je-li nějaký aspekt onoho období, kterému bych dnes věnoval víc prostoru, je to hudba. Hudba inspirovala i vyjadřovala nejpronikavější vhledy – od folkových protestních balad a sociálních songů na počátku až po acid rock, který se stal jedinou možností, jak vyjádřit surrealistický obrat, kterým si měla Amerika projít na vrcholu vietnamské války.

27 LINDAUR, Vojtěch: Šance sněhových koulí v pekle, s. 46.

28 Tamtéž, s. 51-52.

29 Tamtéž, s. 64-76. Podrobnou zprávu o festivalu Woodstock sepsal jeden z hlavních pořadatelů: LANG, Michael: Woodstock. Příběh zrodu legendárního festivalu míru a hudby. Mladá fronta, Praha 2011.

30 LINDAUR, Vojtěch: Šance sněhových koulí v pekle, s. 78-87.

31 Tamtéž, s. 87.

32 K tragickým životním příběhům Jimiho Hendrixe a Janis Joplinové viz WELCH, Chris: Jimi Hendrix: život a dílo. Havran, Praha 2001; McDERMOTT, John – KRAMER, Eddie: Jimi Hendrix nadoraz: elektrický chrám. Votobia, Olomouc 1996; CROSS, Charles: Pokoj plný zrcadel. Životopis Jimiho Hendrixe. Volvox Globator, Praha 2009; COOKE, John Byrne: Na cestě s Janis Joplin. 65. pole, Praha 2016; AMBURN, Ellis: Perla Janis Joplin. Votobia, Olomouc 1995.

33 K tragickému životnímu příběhu Jima Morrisona viz HOPKINS, Jerry – SUGERMAN, Daniel: Nikdo to tu nepřežije. Maťa, Praha 2010; SEYMORE, Bob: Smrt Jima Morrisona. Votobia, Olomouc 1994.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.