Obsah

Omezená mnohotvárnost

Zdá se, jako by se současní politikové, novináři, pedagogové a vědci snažili udělat hrdinu z pohádkového kocoura v botách, který lstivě šířil řeči o zázračné proměně člověka v někoho jiného a vydával to za skutečnou událost. Jde o téma „gender“ a o nově vytvořenou ideologii, která lidem zaslepuje smysly a církev vyzývá na souboj.

Co je obsahem genderové ideologie? Genderem se rozumějí pohlavní vlastnosti, resp. pohlavní identita. Za tímto pojmem se skrývá názor, že existuje víc než dvě pohlaví a že je tudíž zcela normální, je-li obsahem pojmu „rodina“ víc, než co bylo dosud normou. Nejde jen o určitý názor nebo o nějaký osobní životní sloh, nýbrž spíš o diktátorský pokus ukotvit genderovou ideologii v zákoně jako obecně platnou a všechny, kteří to vše nepovažují za normální, pranýřovat jako štváče, homofoby, pravicové extrémisty a rasisty.

V rámci genderové sexuální výchovy mají být děti v co nejranějším věku – formou skutečné převýchovy – navnaděny na takové uvažování jako na něco příjemného. Nejenže se na ně hrne vyučování o tom, že být homosexuál není žádná hanba – kdepak, klukům a holčičkám se bisexuální způsob života doporučuje! A přitom se ještě užívá pohlavně neutrálního, resp. pohlavně mnohoznačného jazyka a pravopisu, což text vyloženě znetvořuje a z mateřštiny se dělá monstrum. Už to je nervově ubíjející, a přitom je to ještě to nejneškodnější.

Cu už ale neškodné není, je snaha vnutit tuto veškerému rozumu se příčící ideologii celé společnosti, včetně našich dětí. Například 1. března 2018 Evropský parlament rozhodl, že školy v jednotlivých členských zemích musejí uskutečňovat sexuální výchovu na genderovém základě. To znamená, že školy mají vyučovat, že existuje víc pohlaví než jenom jedno a že všechny způsoby života a lásky – ať už v rámci manželství nebo ne – jsou stejně hodnotné. Z německých poslanců hlasovali proti jen politikové AfD a jediný z představitelů frakce CDU/CSU. Taková povinná genderově sexuální výchova odporuje německé ústavě, neboť genderovou ideologii nelze opřít o vědecké poznatky antropologie (vědy o člověku a jeho vývoji). Není ničím víc než světonázorem, který navíc odporuje veškerým faktům.

Právě po zkušenostech z takzvané Třetí říše s jejím právě tak naprosto nevědeckým rasovým učením platí v německých vzdělávacích institucích přísný, dobře zdůvodněný zákaz ideologie. Avšak i zde, stejně jako v jiných oblastech – připomeňme si běžné provádění potratů a zavádění „manželství pro všechny“ – se ústava pošlapává. Je to vlastně nesmyslné, že se Německo beze slova odporu a téměř nepozorovaně tomuto diktátu podrobuje. Otcové Základního zákona by se zhrozili, kdyby museli přihlížet tomu, že na většině křesel ve Spolkovém sněmu a Spolkové radě sedí lidé, kteří se raději zříkají státní svrchovanosti a ústavy, jen aby se mohli cele upsat naprosto absurdní ideologii, a to doslova podle motta: „Stůj co stůj.“

Skandální na celé čáře je to, že v Německu stát navíc genderovou ideologii podporuje z daní. Obcím se nedostává peněz na mnoho staveb, ve dvanácti spolkových zemích však bylo 15 miliónů eur vyčleněno na projekty jako „Za akreditaci a rovnoprávnost“, „Za akreditaci sexuální plurality“, „Proti homofobii, transfobii a interfobii“, „Společně za rozmanitost“, „Za akreditaci rozmanitosti v životních programech“, „Akční program pro akreditaci leseb, gayů, bisexuálů, transgenderů, transsexuálů a mezipohlavních osob“ a „Pravá pluralita – akční plán pro akreditaci rozmanitých sexuálních identit“ – žerď toho praporu sahá až do nedohledna. Předvojem jsou v první řadě zemské vlády, které tvoří, resp. na kterých se podílejí Zelení, tu a tam v tom ale radostně a v pestré směsici figurují všechny strany: všem jde o to, doslova na útraty většiny naházet menšinové lobby do chřtánu co nejvíc peněz.

Při takové rozmanitosti a vynucené akreditaci je, zdá se, už jen krůček k normalizaci polygamie a pedofilie. Sodoma a Gomora vás srdečně pozdravují! Pochopitelné to všecko není ani trochu. Na jedné straně je tu snaha ozlomkrk odstraňovat přehrady mezi pohlavími, takže místo dvou toalet má být jedna pro všechny (což už opravdu existuje), na druhé straně už máme pohlavních vztahů víc, než má Bundeswehr funkčních vrtulníků. Na Facebooku si lze vybrat ze šedesáti možností, jak definovat své pohlaví. Muž nebo žena – to už je včerejšek. Dnes se na výběr nabízí i „androgyn“, „bigender“, „transfeminin“, „mezi“, „ani-ani“, „hermafrodit“, „genderqueer“ a mnoho, mnoho dalších nic neříkajících pojmů.

Děsivé na tom vývoji je, že na tutéž trumpetu vytrubují i představitelé církví: i oni, když homosexuálové oslavují výročí svého proniknutí na veřejnost, jsou se svými pestrobarevnými kamiony u toho. Občas jsou dokonce nejen v zemské (evangelické) církvi, nýbrž už i ve svobodných církvích v nabídce semináře a bohoslužby s tématy jako „Křížem krážem“ a „Proč je biblické dát zapravdu lidem s různou sexuální orientací“ (příklady z Evangelické církve metodistické). A když se již dokonce i při bohoslužbách objevila výzdoba v podobě duhové vlajky coby poznávacího znamení LGBT atd. atd., zavedou už zřejmě církve a sbory brzy chrámovou prostituci. Co si o tom všem myslí Bůh, nehraje už podle všeho žádnou roli (srov. Ř 1,22–27).

Dalším skandálem je, že se během festivalů na památku vystoupení gayů na veřejnost stále více vyvěšuje duhová vlajka i na spolkových úřadech, což rovněž odporuje platnému právnímu řádu. Ve státě jako je Německo, kde prostě neexistuje nic, pro co by neexistovala nějaká pravidla, je ve výnosu o vyvěšování vlajek a v „Nařízení o německých vlajkách“ jasně stanoveno a předepsáno, kdy, v jakém pořadí a které vlajky se smějí vyvěšovat. O duhové vlajce se nikde nemluví a jednání odporující těmto předpisům je jasným porušením těchto předpisů a výnosů. To, že němečtí politikové toto porušování nejen trpí, nýbrž se ho dokonce aktivně účastní, ukazuje, že takzvaní představitelé národa se očividně zákony neřídí: zákaz používání vozidel na dieselový pohon nebo předpis, kolik stupňů má mít správné zakřivení okurky, jsou pro ně, jak se zdá, důležitější, než dodržování ústavy.

To, že převládne nezákonnost, je snad známo každému čtenáři Bible. Nejde přitom přece pouze o vloupání a nejdrobnější zločiny, nýbrž i o takovou – státem tolerovanou a dokonce uplatňovanou – nezákonnost, při níž je dobro označováno jako zlé a zlo jako dobré. To, co nyní prožíváme, je důsledkem stavu, kdy se už Boží slovo nebere vážně a dokonce se zcela zavrhuje. Za myšlenkou genderu se skrývá nezákonná nemravnost (srov. 1 K 6,9–10).

Při tomto duchovním zaslepování je v Německu politickou vůlí všech stran s výjimkou AfD nahradit konkrétní pojmy týkající se pohlaví neutrálními slovy. Nemá již například existovat manžel a otec, manželka a matka, nýbrž už pouze manželský partner (jímž by mohl být třeba také králík), člen rodičovské dvojice, rodič č. 1 a rodič č. 2 … a kdo ví, co ještě koho napadne.

Znám jednu vesnici, kde nedávno obecní úřad vyvěsil nabídku pracovních míst. A za názvem zaměstnání bylo zbytečně uvedeno nejen m/w [německy Mann/Weib = muž/žena], nýbrž m/w/i. Nejdříve jsem myslel, že hledají někoho s odvahou, pevnou vůlí [německy Mut, Willenskraft] a inteligencí; velice rychle mi ale došlo, že „i“ nemusí znamenat „inteligence“, nýbrž „intersexuál“. Asi už není daleko doba, kdy i na to budou zavedeny kvóty. V zájmu stále hlubšího zakořeňování genderového mainstreamu do společenského vědomí šíří nyní v Německu asi tisíc devět set obecních „Úřadů pro rovné příležitosti“ – samozřejmě na náklady daňových poplatníků – příslušnou propagandu ve vzdělávacích a správních institucích. Univerzitní katedry pro takzvaná genderová (sexuální) studia raší jako houby po dešti. Zde vědci vytvářejí krom jiného ony koncepce, které se při studiu pedagogiky vštěpují budoucím učitelům a vychovatelům. V nich se přirozená příslušnost k pohlaví (chlapec, děvče) nejen zpochybňuje, nýbrž dokonce se démonizuje jako nebezpečný „biologismus“. Jinými slovy: „Moje dítě se má samo rozhodnout, zda chce vyrůstat jako chlapec nebo jako děvče.“ To má, upřímně řečeno, s vědou málo společného a „normální“ to zrovna není: jinak by k zavedení těchto opatření (pro totalitní převýchovu) do společnosti sotva bylo třeba tolik úsilí a peněz. Je to naopak pokus zrušit Boží řád stvoření. Za tímto účelem jsou naše děti podrobovány tak dalekosáhlé drezuře, že se přirozená rodina tvořená mužem a ženou – natož dokonce v závazném manželském svazku – představuje jako překonaný způsob života. Místo toho se za „novou rodinu“ prohlašují homosexuální partnerství – a ještě další rozmanitosti. Mělo by nám být ostatně jasné, oč se jedná, když naši politikové hovoří o „rodinné politice“. Rodinou totiž elita rozumí něco úplně jiného než to, o čem ve skutečnosti mluví Boží přikázání.

Německá spolková ministryně pro rodinu propaguje a podporuje brožuru krajně levicové nadace Amadeu-Antonio-Stiftung; doporučuje ji jako pomůcku pro denní dětské stacionáře. Brožura obsahuje varování před „masově se vyskytujícími rodiči“, od nichž zaznívá kritika genderového mainstreamu. To podle brožury krom jiného znamená, že děti vychovávané dosud podle tradičních pohlavních rolí jsou brzděny v rozvoji, jaký ve svém věku potřebují. Dále se tam mluví o „zaostalých výchovných metodách“ a o tom, že by se takoví rodiče mohli dokonce stát případem pro Úřad pro mládež. Brožura vychovatelům a vychovatelkám mimo jiné ukazuje, jak je třeba takové „zaostalé rodiče“ – ovšem i s dětmi – odhalovat a stavět do latě. Tato nadace je ostatně státem dotována milióny z daní; stát ji nejen podporuje, nýbrž už téměř vykrmuje. Zato otevřené i kryté plovárny se z finančních důvodů zavírají.

A přitom přece právě jen tradiční rodina je základem, díky němuž naše společnost přetrvává. Veškeré ostatní formy mohou být třeba zábavné, nepřinášejí však společnosti žádný užitek. A jedině to, co slouží celku, by stát měl podporovat a především chránit. Právě to měli otcové našeho Základního zákona na zřeteli, když vybavili rodinu a manželství odpovídajícími výsadami. Bez tradiční rodiny nakonec nebude žádná budoucnost, potomstvo, zabezpečené důchody, odborné síly, sociální zabezpečení atd. atd. A na cestě do záhuby jsou všichni, kteří tak vehementně volají po pestré, rozmanité a pohlavně netradiční společnosti a praktikují ji; jsou to vlastně příživníci, kteří si užívají na úkor rodin. To nemá nic společného s láskou, nýbrž s ryzím sobectvím. Jistě, svět toho spoustu namluví o lásce, ale myslí tím chtíč. Mluví o rozmanitosti a má na mysli svévoli. Řeční o svobodě, avšak jde mu o nezávaznost a nevázanost.

Je příznačné, že ti, kteří se tak radikálně zasazují o domnělá práva všech forem života, zároveň ze všech sil prosazují ničení bezbranného života potratem – a dokonce to ještě řadí pod „práva žen“. Jsou to ti, kteří by rádi vypověděli kříž ze všech veřejných budov – a ještě to jalově zdůvodňují „náboženskou svobodou“. A jsou to titíž, kteří zpochybňují právo Izraele na Jeruzalém, a jsou to ti, kteří zaníceně šíří evoluční teorii a kaceřují každého, kdo ještě věří v Boží stvořitelské dílo. Zkrátka jsou to ti, kteří chtějí zničit vše, coukazuje na jediného pravého Boha Stvořitele; a k tomu právě patří i manželství a rodina.

Bůh zkrátka stvořil člověka jako muže a ženu, a to z velice dobrého důvodu (Gn 1,27). Když Základní zákon staví toto spojení mezi mužem a ženou pod zvláštní ochranu, je toto opatření založeno na biblickém příkazu ochrany manželství. V 6. článku Základního zákona Spolkové republiky Německo je proto mimo jiné řečeno:

1) „Manželství a rodina stojí pod zvláštní ochranou státního pořádku.“

(Že tím bylo míněno jedině a výhradně spojení mezi mužem a ženou, nevyplývalo z nedostatku předvídavosti, nýbrž ze samozřejmosti manželství a rodiny.)

2) „Péče o děti a jejich výchova je přirozeným právem rodičů...“

(Toto právo je rodičům stále více upíráno.)

3) „Každá matka má právo na ochranu a péči ze strany společnosti.“

(I od toho jsme se odchýlili dále než kdy dříve, neboť matky vychovávající děti, které považují za svůj úkol starat se doma o rodinu, jsou hodnoceny jako méněcenné, jako nositelky zastaralých názorů a jako zaostalé.)

Manželství zaujímá z hlediska hodnoty v Božím stvořitelském řádu vysoké postavení. Například jedno z přikázání Božího desatera zní: „Nebudeš cizoložit!“, a v jeho dodatku se praví: „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního...“ (Gn 20,14.17). V době bezmezného sobectví, sebelásky a odmítání Boha a skutečných hodnot ovšem závazné spojení mezi mužem a ženou, které odpovídá Boží vůli, působí jako něco rušivého (srov. Gn 2,24 a Mt 19,4–6).

Jak to kdysi řekl britský spisovatel George Orwell? „Čím více se určitá společnost vzdálí od pravdy, tím více bude nenávidět ty, kteří ji vyslovují.“ A v Příslovích 14,2 se praví: „Ten, kdo žije ve své přímosti, bojí se Hospodina, ale kdo bloudí po svých cestách, opovrhuje jím.“ I sám Pán Ježíš už své učedníky jasně upozorňoval: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás … Proto vás svět nenávidí … Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat; jestliže zachoval i mé slovo, i vaše zachovají. Ale to všechno vám učiní kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal.“ (J 15,18–21)

Co naše společnost potřebuje, není rozmanitost, nýbrž odpuštění. A právě to by mělo být naší modlitbou – za všechny naše politiky a představitele našich církví, ano, za celou naši společnost. A při tom všem nezapomínejme: Pán navzdory tomu všemu dosáhne svého cíle.

Se souhlasem převzato z časopisu Volání uprostřed noci (česká mutace švýcarského časopisu Mitternachtsruf). Přeložila Ivana Kultová.

 

Poznámka překladatelky

Ráda bych jako překladatelka článku k té řadě špatností, které do společnosti vnesl genderismus, připojila jednu specificky českou.

V posledních letech české ženy – v rozporu s pravidly českého jazyka a to (kupodivu s úředním souhlasem) i v oficiálních dokumentech – stále větší měrou nepřechylují svá příjmení. Není to jen kruté násilí na českém jazyce, jeho charakteru, svébytnosti a mnohotvárnosti, které oproti jazykům s omezeným ohýbáním substantiv působí někdy přímo směšně: jak to bude asi vypadat v kontextu? „Slečna Anička Králík mi řekla … Šel jsem tam se slečnou Aničkou Králík…“ Nebo dokonce: „…se slečnou Aničkou Králíkem...“

Na první pohled jde jen o módní výstřelek, o opičení se po angličtině s cílem vypadat světově a vznešeně, tedy o jev podobný někdejšímu nechvalně známému němčení (nebo později do jisté míry i ruštění). Obávám se však, že jde o závažnější jev: o pronikání genderismu do podvědomí. Jako by tím žena chtěla říci: „Cože –ová? To je jako přivlastňovací –ova – já nechci být vlastněna nějakým mužem!“ Etymologie je sice správná – patriarchální – ale hledat v tom dávno přežilý význam je jako vyhrabávat mrtvoly, a to uvažování je nebezpečně posunuté. Ve snaze bourat tradici se žena zbavuje své ženské identity: „ne, už nechci být žena, manželka, matka. Jsem totožná s mužem. Bezpohlavní člověk, manželský (případně, a možná raději, nemanželský) partner, rodič č. (pořadí podle stupně mého sebevědomí)...“

České ženy, prosím, vzpamatujte se!

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.