Obsah

Šíře českého nihilismu

Fraškovité nakupení podivných, řekněme bez-morálních, událostí v naší domácí politice, a to nejen těsně okolo nedávných voleb, vede k zamyšlení o zvláštnostech převažujících v našem národním charakteru. Ačkoli je dnes postižena nihilismem celá západní společnost, lze v tom našem českém pozorovat jakousi větší šířku záběru. Sociologie o tom podává různá svědectví, ale neposkytuje vysvětlení. Mnozí to vysvětlují dočasným vlivem prožitého komunistického režimu, který prý pomine. Pokusme se dopátrat pronikavějšího osvětlení našeho kulturního charakteru raději s pomocí literatury. Umění dokáže často ozřejmit pravdu nejlépe.

Neřestní Češi? Ale to přeci ne!

Nedávno jsme slavně zvítězili v jednom světovém mistrovství, ale nějak se to neslaví, ani se o tom radši moc nemluví. Známá americká obchodní agentura Bloomberg vyhodnotila to, jak který národ propadá civilizačním zlozvykům, z nichž vybrala nadužívání alkoholu, kouření, spotřebu drog a gamblerství. V celkovém indexu neřesti, což je název průměru uvedených statistických přehledů, jsme tedy s náskokem obsadili první místo. Možná, že bychom se nad tím zarazili a zapřemýšleli o příčinách, kdybychom nebyli zrovna trvale zaměstnáni přetřásáním našich zdánlivě důležitějších korupčních a souvisejících kriminálních afér. To je ovšem také oblast, ve které jsme obsadili zajímavou pozici. V opačně počítaném hodnocení vnímání korupce jsme se podle Transparency International propadli až na 54. místo ve světě, hned za Rwandu. A ještě jsme také dobří v krádežích v obchodech, kde jsme podle Centre for Retail Research na prvním místě v Evropě.

Je to zarážející. Nad tím vším je opravdu třeba zauvažovat. Asi na tom všem něco důležitého bude. Zdá se, že pod množstvím těch podobných projevů může existovat cosi společného. Nějaký podstatný problém, který zřejmě ovlivňuje vzorec chování většiny naší společnosti. Ten problém bude mít cosi společného právě s nihilismem, což je naprostá ztráta hodnot, kterým se dá věřit a o něž se rozhodování jednotlivce, ale i společnosti opírá. Při ztrátě hodnot, ztrátě víry v něco vyššího, nastává rozpad morálky, rozklad společenských vztahů. Je však třeba nalézt vysvětlení, proč je nihilismus tak rozšířen právě v naší společnosti. Jsme snad jen cosi jako vzorek průměrně inteligentního národního genu, který byl namočen v předstihu do koncentrovaného roztoku toho, kam teprve ostatní svět směřuje? Či je to spíše něco hlubšího v nás, v charakteristice naší národní kultury, co předurčuje naší reakci na podněty okolí a přenáší se na mladší generaci? Anebo je to kombinace obojího, původní národní slabosti, převálcované navíc zločinností bolševismu?

Faktem je, že o tom většina lidí ani nechce přemýšlet. Ve vlastních očích se vidíme a hlavně chceme vidět nějak podstatně lépe, než jak zmíněné statistiky uvádějí. Poměřujeme se svými občasnými národními úspěchy ve sportu či v kultuře a nepříjemné pravdy dnes módně optimisticky vytěsňujeme. Skutečnost se však nedá obalamutit takovým odfiltrovaným úhlem pohledu, z kterého na ní nazíráme, jakkoli nám to panující relativismus tak rád podbízí. Možná, že pravda, která kamufláží optimismu proráží na povrch, je snesitelná jen některým jedincům, kteří se nebojí pohlédnout jí přímo do očí. Přirovnejme je snad ke středověkým milosrdným dobrovolníkům, kteří neprchli před morovou nákazou a poskytovali službu svým nemocným bližním. V naší situaci může mít trocha kritického přemítání také ozdravující účinek.

Přiznejme v našem uvažování, že určitá národní specifika se obecně nedají upřít. Ukažme si to na velmi názorném příkladu jiného národa, který je ovšem také úzce navázán na náš traumatický národní prožitek z nedávné doby, pod nadvládou sovětského komunismu. Totalitní systém měl totiž svůj hluboký kořen v tradičním ruském nihilismu a dále jej rozvíjel jako svou hlavní oporu.

Ruský nihilismus je pojmem

V 19. století je v ruské literatuře nihilismus tak palčivým tématem, že je ho všude plno. A patrně vrcholným dílem je v tomto směru povídka A. P. Čechova, Pavilon č. 6. Je tak dokonalým obrazem depresivní situace v předrevolučním Rusku, že jím byl vůdce bolševické revoluce, V. I. Lenin, navždy fascinován. Čechov popisuje ubíjející bezvýchodnost provinčního života, rozežíraného korupcí a drobnými zlodějnami. Hlavní postavou povídky je typický čechovský inteligent doktor Ragin, který lhostejně nedbá na svěřenou nemocnici a věnuje se četbě filosofických knih. Nachází však pro své oblíbené teorie o nicotnosti existence a naprosté bezcennosti lidského života jen jediného vhodného diskutéra v pacientovi psychiatrického pavilonu. A to se mu stává osudným. Intrikami okolí je nakonec zavřen jako pacient tohoto pavilonu a po zbití tupým dozorcem – alkoholikem umírá. Lenin se svěřil, že byl po přečtení této povídky naprosto vyděšen, nemohl spát, měl pocit, že on sám je pacientem v pavilonu č. 6. Z této historky se zdá, že naplno pochopil, čím bylo Rusko té doby charakteristické – hluboce bezmorální nevolnickou kulturou, podléhající všednodennímu násilí. A pochopil zřejmě také, že společnost zachvácená nihilismem není schopna násilí odporovat, tedy že cestou ke svržení a převzetí carského režimu je revoluční teror. A podle toho na cestě k získání moci jednal.

Osvětluje to, jak se stal Lenin fanatickým visionářem změny světa s pomocí marxistické víry. Ta totiž v té době poskytovala nejvhodnější ideologii, na níž se daly nespokojené davy k násilné revoluci nalákat. Bolševici se pak prodrali brutálně a bezohledně k vládě, s využitím všech nástrojů, které na oslabenou společnost platily. Morální nihilismus se stal hnací silou Leninových nejdivočejších rozhodnutí. Příznačně to dokládá jiná zaznamenaná typická epizoda z Leninova života. Je z prvních dnů revoluce, kdy rudí komisaři psali své dekrety společně v jedné místnosti. Lenin se tehdy obořil na Trockého s Kameněvem, když zaslechl, že chtějí dekretem zrušit trest smrti v armádě. „Co je to za nesmysl!“ vyštěkl, „Jak by mohla být revoluce bez střílení lidí?“.

Krutosti revoluce, stalinské gulagy a sedmdesátiletí každodenních tupostí života v komunistickém režimu směřovaly k záměrnému upevňování nihilismu v národní charakteristice Ruska, čímž bylo usnadňováno trvalé ovládání země. Nihilismus, spolu s předstíráním víry v komunismus, se stal v tomto režimu pevnou součástí vzorce chování. Je proto pochopitelné, že byl úmyslně šířen i do dalších oblastí, kam bolševismus pronikl, a kde se vláda tohoto režimu uplatnila. Byl jejich modelovým programem metod ovládání lidí v totalitním systému.

Historické zdroje českého nihilismu

Mnoho autorů popsalo erozi ducha našeho národa v dějinách, od husitismu, přes Bílou horu, až k mnichovské krizi a nacistické okupaci. Filosof Jan Patočka to výstižně shrnul ve svých známých myšlenkách, že češství je snad největší tragédií příkladu společností budovaných zdola, při neexistenci silné horní vrstvy. Říká, že tato společnost sluhů osvobozených shora propásla svou šanci dodatečně si vybojovat svobodu svým rozhodnutím nevzepřít se proti mnichovskému diktátu. Tehdy, podle něj, došlo ke zlomení morální páteře společnosti a ta se začala rozkládat. Zpětně dnes vidíme, že nastala ideální chvíle pro vyklíčení semínka pohozeného do takovéhoto prostředí v meziválečném období.

V té době se spontánně vynořil adaptační vzorec chování, odpovídající nové situaci ochromené společnosti a stal se nosným kulturním mýtem části českého národa – švejkovství. Původní mnohovrstevná a nevyzpytatelná literární postava Josefa Švejka byla od počátku nesčetněkrát vykládána a interpretována. Ať již ve velmi výrazných ilustracích Josefa Lady či ve všelijak odlišných hereckých projevech. Takže došlo k tomu, že začala žít samostatným životem v různých odvozených verzích. Nejvíce se nakonec rozšířila ve formě lidového švejkovství. Velcí kritici původní literární postavy Švejka, jako byli profesor Václav Černý nebo Jindřich Chalupecký, jí vytýkali, že je v ní příliš negativismu, převažuje rezignace k lidskému osudu, cynický přístup k životu i morální nihilismus. To jsou bohužel právě ty výrazné znaky našeho novodobého mýtu.

K prohloubení těchto typických znaků švejkovství a k jeho ještě většímu rozšíření došlo za komunistického režimu. Haškova postava dobrého vojáka Švejka je sice tak výrazně jiná od literární postavy Čechovova doktora Ragina, ale obě spolu přesto na struně nihilismu a rezignace rezonují. V průběhu čtyřiceti let velká část našeho obyvatelstva podlehla útlaku prosovětské moci a dokonce se nechala korumpovat za úsluhy partajní despocii. Zbytek národa žil v jakémsi nevolnictví. Došlo tak k analogii onoho provinčního malosvěta z carismu, který popisuje A. P. Čechov. Jak přiléhavě tomu odpovídalo i příšeří doby normalizace, v níž jen k některým doléhaly výstražné zprávy z vysílání zahraničních rozhlasů o ubíjení Pavla Wonky ve vězení! Podobně se asi šířila po carském městečku šeptanda o surových kopancích sluhy Nikity v pavilonu č. 6. Spousta našich lidí propadla podobné lhostejnosti, nedbalosti a drobné zlodějně, jak ji Čechov v jeho alegorii carismu vykresluje. Kruh programového šíření nihilismu se uzavřel. Švejkovství se stalo jeho českou verzí.

Švejk svedený a zneužitý

U nás široce oblíbený, ale povrchní Švejkův nadhled nad stavem společnosti, spojený s náchylností ke štamprličce, pokouřeníčku a kartičkám, vyrůstá tedy v dějinných souvislostech z hlubšího podloží závislosti na technologii moci. Stal se na mnohá desetiletí rozsáhle přijatým lidovým projevem a kniha sama se stala jakousi jeho podpůrnou biblí, z níž byly podobně vybírány citáty pro danou chvíli. Našimi kulturními činiteli byla tudíž hojně doporučována a vydávána. Tento vzor chování byl vládnoucí vrstvou systematicky upevňován, protože jeho podstatným rysem je rezignace ovládaných na běh společnosti. Stále je ve všech sférách života včetně politiky vidět a je velkou otázkou, zda je to jen setrvačností.

Ve světle těchto úvah se mýtická postava Josefa Švejka ještě podivněji problematizuje, když si uvědomíme málo známé, zamlčované a všelijak zamlouvané okolnosti, za kterých byla autorem stvořena. Nynější znalosti přinášejí pochopení, co vše ho mohlo vést v jeho posledním poselství k takové míře cynismu a nihilismu. Karel Hašek byl jistě inspirovaný autor, ale také byl po dlouhou dobu několika let vysokým bolševickým politrukem v ruské občanské válce na Sibiři. Nebyl jen jakýmsi oficírkem chvíli někde u Bugulmy, jak nám namlouvali. V té válce hojně tekla krev nevinných obětí a Hašek byl při tom a úspěšný. Dokonce tak dalece, že byl na sklonku roku 1920 vyslán Kominternou zpět do Československa, do dělnického ústředí na Kladně, s jakýmsi tajným politickým úkolem. Můžeme se jen dohadovat, co bylo tímto úkolem právě v letech, kdy se Kominterna snažila vyprovokovat další evropské revoluce. Údajně úkol nesplnil. Rychle pak propadl hlubokému alkoholismu, v němž během dvou let stvořil svou slavnou knihu. Než předčasně, na počátku roku 1923, zemřel. Je pravděpodobné, že prožitky posledních let měly na jeho dílo nemalý vliv. Určitě však netušil, jak bude ironií dějin dokonale zpracováno.

Otázka mýtotvornosti vyvstane nad Haškovým dílem ostřeji, když porovnáme jeho knihu s jiným pozdním vrcholem díla, původně obdobně levicového autora, angličana George Orwella. Ten zažil jen o patnáct let později něco podobného: setkání s bolševickým systémem u interbrigadistů, v občanské válce ve Španělsku. Ovšem jeho vyhodnocení situace a jeho hledání pravdy vedlo k vytvoření děl, v nichž ostře varuje před příchodem totalitní moci, jež chce zásadně změnit naše životy. Vůdčí postava jeho románu „1984“, Winston Smith, je hrdinou s pozitivním étosem, který proti totalitnímu systému bojuje, i když nakonec prohraje. Orwell vykresluje systém, jehož vůdci si jsou dobře vědomi, že mají-li zůstat u moci, musí udržovat ovládané v kolektivistickém řízeném šílenství, bez jakýchkoli opěrných bodů. Používají k tomu manipulační metodu neustálého převracení hodnot, nazývanou „doublethink“. To je vlastně náš diskutovaný nihilismus. Orwellův hrdinský mýtus každopádně podává svědectví o zásadně jiném kulturním východisku anglického národa.

Zastánci a vykladači Švejka, zvláště ti marxističtí, se nás snaží přesvědčit, že jde o rafinovanou grotesku, která prý předvádí, jak přivést dokonale nesvobodným, poslušným jednáním absurdní systém ke kolapsu. Švejka oslavují. Nihilismus se přeci stal uznávanou součástí teorie postmodernismu. Švejkovství se podvědomě odráží i na generaci mladých hipsterů. Zaujměme však praktické hledisko. Dnes, více než dvacet let po změně režimu, to u nás vypadá tak, že dlouhodobě rozšířený nihilismus logicky ztěžuje zavádění jakéhokoli systému, snad kromě nové totalitní moci. Zdá se, že hodnoty spravedlnosti, zodpovědnosti a svobody mají proti momentálně široce přijatému morálnímu nihilismu sníženou šanci na úspěch.

Čeká nás ještě dlouhá cesta, než se s tímto deformovaným kulturním dědictvím nějak lépe vyrovnáme. Naší nadějí je, že švejkovství se sice stalo široce populárním, ale snad jen mělkým zlozvykem určité vrstvy národa, hlásící se k plebejství. Naštěstí stále existuje část lidí, z které se může zbytek národa obrodit, kultivovat. Doufejme, že delší působení času to přeci jen vyřeší. Je však třeba o tomto komplexu jevů mluvit, odkrývat možné souvislosti a diskutovat. Jak tu cestu dál nalézt? Zakrývání problémů ničemu nepomůže. Optimismus může být založen jen na pravdivém pochopení situace.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.