Milníky a limity českého konzervatismu
- Podrobnosti
- Zveřejněno 21. 10. 2013 14:38
- Napsal Igor Volný
Odejmeš-li právo, čím jiným pak bude stát, než velkou loupežnou horou?
Sv. Augustin
Co znamená konzervatismus ve střední Evropě a zejména pro nás? Půvabem a úspěchem středoevropského konzervatismu byl zvolený organický růst, který uplatňovali Habsburkové. Tajemství úspěchu spočívalo totiž v tom, že se ponechávalo to, co se osvědčilo a usadilo, a šlo se později s vylepšením dál. Odstraňovalo se to, co vyloženě škodilo. Metoda organického růstu byla ještě podpořena požadavkem Marie Terezie, aby byly zákony psány jasným, jednoduchým a srozumitelným způsobem, který by měl pochopit kdokoliv. To silně ovlivnilo budování státu a zákonnosti ve střední Evropě. Touto cestou se vybudovala moderní forma státu, pochopitelně včetně konceptu právního státu. V nástupnických státech vznikly ovšem určité problémy. Například úskalím českého konzervatismu byl a je střet organického růstu a kontinuity s jistým českým revolucionářstvím. Není třeba dodávat, že husité rozvrátili stát. Středoevropský konzervativec proto musí být nutně i reakcionářem. Líbivé heslo o „volnosti-rovnosti-bratrství“ se stalo bořitelem Evropy, které trvá dosud a v různých formách ničí tradiční řád okcidentu. Stejně tak byl reakcionářem ministerský předseda Metternich, který v mládí tíhnul k osvícenství, avšak poté co zjistil, že jeho soukromí učitelé zmizelí (nejspíše byli popraveni) ve víru Velké francouzské revoluce beze stopy a jeho rodina přišla o část majetku, začal stát důrazně na straně, stability, řádu, zákonnosti a práva, obrany tradičního. Pro Mladočeskou prvorepublikovou politickou „avantgardu“ byl autentický český konzervativec Karel VI. Schwarzenberg také spíše reakcionář (to slovo je dnes skoro vyznamenání), ale stál na okraji hlavního proudu. Přesto začal formulovat myšlenky autentického českého konzervatismu a nelze než souhlasit s hlavní myšlenkou Karla VI., že celkový vývoj by měl být kontinuální a měl by se chápat v celém kontextu od 10. stol. přes stavovský stát až do moderní doby. Za další neorganický zásah do kulturní a politické kontinuity můžeme považovat rok 1945, který opět vyrval České země ze západní kultury v důsledku totální sovětizace a komunizace, která začala hned po válce. A právě na těchto základech a residuích sovětského systému bylo zahájené budování „pravice“ po roce 1989. Ovšem obnova autentického konzervatismu a řízený ústup komunismu, ke kterému u nás došlo, se vzájemně vylučují. Byla totiž zvolena cesta gradualismu zbytků sovětského systému, zejména pokud jde o fungování státu, což nevedlo k úspěchu, ale k rozkladu státu a tím i ke kolabování konceptu právního státu.
Přejděme nyní k dnešnímu viditelnému a zjevnému rozkladu státu, který již mnohdy ztrácí schopnost vynucovat dodržování vlastních zákonů a zvládat vlastní procedury. Slyšíme dennodenní nářky nad nedokonalou demokracií. Dokonce se objevují racionální výzvy k obnově činnosti státu. To ovšem nebrání tomu, aby nejrůznější teoretici neokonzervatismu a neoliberalismu hovořili o potřebě vlády zákona a právního státu a současně snili o jakémsi „malém“ utopickém státu. Aby mohl fungovat právní stát a budovala se vláda práva, musí existovat funkční stát, který musí být umístěn do určitého kulturního rámce. Koncept konvergence komunismu a kapitalismu, připravovaný někdy od počátku 70. let, narazil na svoje politicko-technické možnosti a právě nefunkčnost státu je toho důkazem. Marxisté totiž ve svých teoriích konvergence zcela ignorovali kulturní předpoklady a kulturní rozdíly mezi jednotlivými státy a národy. Český stát jako jediná postkomunistická země byl tisíc let součástí jádra Svaté říše římské, kdy zažil dokonce epochu korunovace českého krále císařem římským. To určilo ukotvení v západní kultuře státu, který později prošel modernizací na území tehdejšího Předlitavska a ve druhé polovině 19. stol již na jeho území platil dokončený moderní systém práva a správy státu, který se potom dál organicky vyvíjel. V případě české politiky ovšem došlo v důsledku sovětizace po roce 1945 k vytržení z civilizačně – právně kulturní oblasti Předlitavska, na kterou předtím navázala Předmnichovská republika. Na těchto základech měla údajně proběhnout konvergence západního a východního systému, aniž by se ovšem uvažovalo o kulturním návratu před rok 1945 a tedy i do systému západního pojetí správy státu. Těžko potom mohlo být úspěšné sloučení neevropské asiatické formy státu s volným trhem, zejména ve státě, kde došlo k dokončení moderního systému správy státu a právního systému již ve druhé polovině 19. stol.
Připomeňme si v této souvislosti, že oporou státní správy v Předlitavsku a během Předmnichovské republiky byli především právníci, kteří tvořili páteř státní správy v systému okresních úřadů a zemských úřadů. Strukturu státní správy probereme podrobně v další kapitole. Komunistický režim proto dopadl tvrdě především na právníky. Například rektor UK, prof. Karel Engliš byl komunistickým Ústředním Akčním výborem Národní fronty vyloučen koncem února 1948 z univerzity a později odkázán do vyhnanství, do nedůstojného domku bez elektřiny v Hrabyni u Ostravy. Již 25.2.1948 se spouští mohutné vylučování z vysokých škol, které je zvláště citelné právě mezi studenty práv. Ovšem už 23.2.1948 vydala StB pokyn k zatčení několika hlavních představitelů vysokoškolského hnutí. Vylučování probíhalo v několika vlnách. Na kolejích a v ulicích Prahy hlídkují členové Kostufry (Komunistická studentská frakce) a rozpoznávají své spolužáky, kteří se účastní protestních protikomunistických pochodů, které organizoval předseda Svazu vysokoškoláků a poslední starosta Všehrdu, Emil Ransdorf. Ztotožnění účastníci protestních pochodů jsou okamžitě nahlášení Kostufrou Akčnímu výboru vysokých škol, který rozhoduje o doživotním vyloučení ze studia ze všech vysokých škol na území republiky. Na právnických fakultách zůstalo po čistkách v každém ročníku toliko 10-15% studentů. Starosta Všehrdu Emil Ransdorf utíká před zatčením oknem přímo z kanceláře Všehrdu na Právnické fakultě. Složitou cestou uprchl do Německa, kde v Ludwigsburgu organizoval pomoc uprchlíkům z řad českých vysokoškoláků, a nakonec se usadil v Kanadě.
V našem kulturním prostoru, který fungoval na právním softwaru Předlitavska a později První republiky nemůže fungovat západní koncept v poměrech, které byly nastoleny po roce 1945. Proběhla syntéza státu sovětského typu s tržním hospodářstvím a jako taková se ukazuje nefunkční. Nejde tedy o krizi demokracie, kterou chtějí politici léčit či napravit, ale o konec možností systému, který byl nastaven v podmínkách při předání moci a vybudován po předání moci v roce 1989. Nebudování státu mělo opět personální východiska. Jak již bylo uvedeno, krátce po roce 1948 byla zlikvidována prakticky celá generace vysokoškoláků a především právníků. V důsledku přijetí ideologie neoliberalismu a zejména těch proudů, které chtějí zlikvidovat stát, je naše postkomunistická pravice doslova fascinovaná zničením státu. Bývalí členové KSČ v dnešní postkomunistické pravici totiž milují neoliberalismus a tu část neokonzervativních proudů, které předpokládají co největší omezení státu a nahrazení jeho činností soukromým sektorem, protože je jim tato doktrina ideově blízká. Ovšem je třeba upřesnit, že mnozí komunisté si odbyli revoluční radikalismus v letech 1945-1953 a později už zůstávali, pokud jde o zánik státu, oportunističtí.
Vznik a vývoj státní správy v českých zemích
Likvidace státu je pochopitelně určitá forma utopie, která se zatím nepodařila nikde uskutečnit. Že těmto úchylkám propadají i ekonomové má též své vysvětlení. Zakladateli české národohospodářské vědy byli především právnici na pražské právnické fakultě. Tím je dáno, že právníci měli jasno o postavení státu a právního rámce ve vztahu k hospodářství a podnikání. Kombinace národohospodářského myšlení a práva vylučovala dnešní neoliberální bludařství. Prof. Albín Bráf přiblížil odbornému publiku vynikající rozbor díla Adama Smithe a to vyčerpávajícím pojednáním v Ottově slovníku naučném, kde prováděl redakci hesla Smith Adam. K dalším osobnostem národohospodářského života patřil Josef Kaizl, od roku 1897 řádný profesor na pražské univerzitě. Kromě právnického vzdělání vystudoval ekonomii ve Strasbourgu. Napsal spis „O nápravě rakouské měny“, nebo učebnici s názvem „Národní hospodářství“. V letech 1898-1899 zastával funkci ministra financí v Předlitavsku ve vládě hr. Fr. Thuna. Nemohu vynechat prof. Cyrila Horáčka, teoretika agrarismu, pochopitelně též Karla Engliše, nebo praktického národohospodáře a pozdějšího kapitána průmyslu Jaroslava Preisse či Aloise Rašína. Spojení národohospodářského vzdělání a právnického vzdělání patřilo ke středoevropské tradici a v Čechách se tak na přelomu 19. a 20. století držel krok s okolními středoevropskými státy.
Především bychom ale měli začít událostí, o které se u nás příliš nemluví, avšak na formulování postavení úřednictva a nezávislé justice ve střední Evropě měla nepochybně značný vliv. V letech 1745-1747 plánoval král Fridrich II. Veliký rozšíření zámku Sancoussi, ovšem projektu rozšíření bránil starý dřevěný mlýn, který nevyhovoval estetickému vnímání krále a nadto ho rušil klapot mlýna. Vlastník mlýna odmítal mlýn odstranit, ale ani ho nechtěl prodat. Král se nakonec pokoušel mlýn vyvlastnit, až odbojný mlynář přivedl spor o vyvlastnění mlýna před Komorní soud v Berlíně, který rozhodl v mlynářův prospěch, čímž zůstal mlýn na svém původním místě. Soud rozhodl podle práva, neboť pro vyvlastnění neshledal důvod. Král rozhodnutí soudu respektoval a o úřednících příslušného soudu se říkalo, že než by porušili zákon, raději by soudní funkci opustili. Proto se ve svém rozhodnutí postavili vůli a zájmu krále, který rozhodnutí Komorního soudu soudu respektoval a vyslovil se uznale o službě státu ve jménu práva a zákonnosti. Pod vlivem událostí v Prusku začala organizovat novodobou státní správu a službu také Marie Terezie, která tím zahájila modernizaci státu. Až do roku 1848 byla státní správa organizovaná na tzv. vrchnostenském principu, což znamená, že správa byla organizována podle příslušného panství. Nemůžeme nejmenovat především vznik Tereziánského katastru nemovitostí, který nahradil předchozí evidenci nemovitostí zvanou berní rula, dále celou řadu reforem (školství, sčítání obyvatel, reformu gymnazií, poštovnictví, atd.) Po roce 1989 se u nás úspěšně navázalo na několik století budovanou evidenci nemovitostí, přerušenou komunisty a katastr nemovitostí nyní u nás funguje na stejných principech a totožných pravidlech jako v ostatních zemích bývalého Předlitavska.
Státní správa v Prusku byla založena na základě kolegiátního rozhodování, zatímco Josef II., syn Marie Terezie, preferoval monokratický způsob rozhodování. Již za něj se preferovalo pro nástup do státní služby především právnické vzdělání. Josef II. během svého panování vydal joseifnskou Pragmatiku, která formulovala ve čtrnácti bodech jakýsi vysněný profil a ideál c.k. úředníka. Již tehdy např. zakazovala přijímání úplatku, vedlejší zaměstnání atd. Státní úředníci museli žít spořádaným životem a mohli si přivydělávat např. kondicemi nebo literární činností, nikoliv však glosováním politických událostí. Josef II. zavedl podle pruského vzoru tajné hodnocení úředníků – Konduitní listy, což byly výkazy o chování úředníků, do nichž se zapisovaly i další služební údaje.
Po roce 1848 došlo k zásadní změně a tehdejší tzv. vrchnostenská správa se mění na neutrální státní správu. Za reformátora státní správy a služby se musí v prvé řadě označit císař Ferdinand V., který o změnách rozhodl politicky. Ministr vnitra Franz Seraph Stadion předložil v březnu 1849 návrh tzv. oktrojované ústavy, nazývanou Stadionova ústava, která však nevešla v platnost. Především se ale zasloužil o správní reformu, kde se základní samosprávnou jednotkou stává obec a to na základě Stadionova prozatímního obecního zřízení ze 17.3.1849, s heslem, „že základem svobodného státu je svobodná obec“. Silvestrovskými patenty však byla platnost obecního zákona odložena a obecní zákon byl přijat až po skončení vlády Alexandra Bacha v roce 1859. Byly tedy vyhlášeny samostatné a rovnoprávné místní obce, které rozhodovaly ve věcech vlastní samosprávy. Rakousko zavedlo dvojkolejnost státní správy, čímž se odlišovalo od tehdejších správních soustav. Obce disponovaly přenesenou působností, kdy nahrazovaly svými akty některé činnosti státní správy. Změnami z roku 1848 centrální vláda administrativně plně ovládla správu celého území a, jak jsem již uvedl, zánikem vrchnostenské soustavy byly zřízeny okresy jakožto politicko-správní obvody. Okresy měly zpočátku jak výkonnou tak i soudní moc, přičemž soudy se od okresních úřadů oddělily až v roce 1868. Císařské nařízení z 26.6.1849 rozdělilo Habsburskou říši na korunní země (Kronland) v čele s místodržitelem, dále byly zřízeny kraje s krajskými vládami a politické okresy s úřadem, který se nazýval okresní hejtmanství, s okresním hejtmanem v čele, jmenovaným ministrem vnitra. Krajské úřady zanikly v polovině 60. let 19. stol. Politické okresy se staly základním pilířem státní správy a soustava okresních úřadů tvořila páteř státní správy na celém území státu. Podél hranic s Bavorskem a Saskem byly zřízeny celní úřady, které podléhaly okresnímu finančnímu ředitelství. Naproti tomu berní úřady podléhaly okresním úřadům.
V roce 1868 je dotvořena a dokončena definitivní podoba státní správy, která se v následujících letech pouze organicky vyvíjí bez nějakých dalších škodlivých změn a zásahů. Habsburkové při budování státu totiž vyznávali zásadu organického růstu, což by se dalo vysvětlit tak, že se ponechávalo vše, co se osvědčilo a usadilo, s další změnou se nespěchalo, pokud nebyla zjevně lepší a nutná. Státní správa byla trojinstanční: okres-země-stát. Od okresních úřadů se odděluje soudnictví, které se vydává cestou nezávislé soudní moci. Bylo zřízeno 208 soudních okresů jakožto prvoinstančních soudů. Základem státní správy na území státu zůstavají nadále okresy. Čechy jsou rozdělené na 89 okresů, Morava na 30 okresů a Slezsko na sedm okresů. Dále bylo zřízeno 28 stavebních okresů (zahrnovaly 2-4 politické okresy), které prováděly dozor nad stavbami realizovanými státem. V čele úřadu stál okresní inženýr. Prosincová ústava z roku 1867 předpokládala dále dualismus, tedy rozdělení veřejné správy mezi samosprávu a veřejnou správu, současně rozdělila monarchii na Předlitavsko a Zalitavsko. Právní předpis sb. z. 44 z 19.5.1868 dotvořil tedy správní agendu a moderní státní správu tehdejšího Předlitavska, které je i nadále rozděleno na správní okresy, které jsou po vzoru civilizované Evropy základní politicko-správní jednotkou. Okresní úřady s okresními hejtmany v čele tvořily páteřní síť státní správy. (Existovalo však v Čechách několik měst, která měla postavení okresního města, ač nebyla okresním městem.) Okresní hejtmani byli jmenování c.k ministrem vnitra. Vyšší správní jednotkou byly země, v jejichž čele stál místodržitel, jmenovaný samotným císařem. Úřednická Magna charta č.47 z 1873 byl další klíčový předpis pro formování státní služby. Pro formování a růst českého úřednictva mělo velký vliv osamostatnění Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882, která každoročně chrlila množství právníků, kteří nastupovali do úřednických služeb. Nástup do státní služby vznikal služební přísahou věrnosti císaři a státu a protokol o přísaze se posílal na místodržitelství. Vyšší, tzv. konceptní úřednictvo tvořilo páteř úřednického aparátu Předlitavska, přičemž bylo i nadále preferováno především právnické vzdělání. Bez vysokoškolského vzdělání nebylo možné zastávat konceptní místo. Ustálil se systém XI hodnostních tříd a to na základě zákona č.52 z 15.4.1873. Státní úředníci měli právo a povinnost nosit úřednickou uniformu a to na základě rozhodnutí císaře Josefa I., které učinil kabinetním listem z 25.4.1814. V roce 1889 byla upravena pravidla pro nošení úřednického stejnokroje a to pro slavnostní příležitosti a pro nošení uniformy během vlastního výkonu služby. Hodnostní odlišení úředníka bylo dáno výšivkou na klopě fraku. K uniformě patřil také kord s císařským orlem.Úředníka provázela také celý život kvalifikační tabulka, do které se zaznamenávaly různé skutečnosti a odevzdála se nadřízeným úřadům při povýšení nebo při přeložení.
Posledním důležitým předpisem, který se podílel na tvorbě státní služby, byla tzv. Služební pragmatika (Dientspragmatik), tedy zákon z 15. dubna 1914. Služební pragmatika vnesla určitý řád do karierního a profesního postupu. Do přijetí Pragmatiky nebyl karierní postup automatický, povyšování totiž probíhalo bez jasně daných pravidel. Vnáší jasná pravidla pro povyšování do hodnostních tříd, přesto na povýšení nevznikne nárok automaticky, musí vždy dojít ke jmenování. Kvalifikační hodnocení úředníka už není tajné, ale hodnocení ostatních kolegů, úředníků je i nadále pro ostatní úředníky nedostupné. Současně je umožněn postup do platu vyšší třídy bez postupu do vyšší hodnostní třídy. Služební pragmatikou z roku 1914 bylo dokončeno dlouhé budování moderní státní služby a státní správy. V dvoukolejném systému, kde část kompetencí státu vykonávaly orgány samosprávy, hrál klíčovou úlohu páteřní sítě státní správy na území Předlitavska systém okresních úřadů s okresními hejtmany v čele, kteří byli jmenováni do funkce ministrem vnitra a se svým úřadem představovali a zajišťovali průběh státní správy v daném okrese. Systémem okresních úřadů byl zajištěn jednotný rozsah a výkon státní správy na celém území státu. Odpovědnost za státní správu a tedy i nejvyšší instancí veřejné správy neslo ministerstvo vnitra.
Vyhlášením samostatného státu ze dne 28.10.1918 převzal veškerou ústřední moc na území českých korunních zemí Národní výbor revoluční. Rozhodností Rašína byla učiněna přítrž bolševickým vystoupením, protože byl veškerý státní aparát na území státu podřízen ústřednímu Revolučnímu Národnímu výboru, který posléze ukončil svoji činnost. Podařilo se zabránit rozkladu státu, neboť nejrůznější rudé sověty nedostaly příležitost přebírat moc jako v Maďarsku a Bavorsku. Je velmi smutné, že není stále doceněna Rašínova recepce právního řádu Předlitavska vč. judikatury Předlitavska do nového právního řádu Československa. Recepční normou se ponechaly veškeré předpisy a judikatura Předlitavska v platnosti a na těchto základech se mohl organicky vyvíjet právní systém Československa. (Mám na mysli spíše historických zemí, tj.Čech, Moravy a Slezska.) Velikost Rašína a jeho počáteční vizi budování státu musíme ocenit zejména proto, že tehdy vládla národovecká husitorevoluční ideologie „odrakouštění“, založená na nenávisti ke katolicismu (anarchisté v čele s Miladou Horákovou např. strhli v Praze Mariánský sloup) a Alois Rašín, ač protestant, se nenechal se v otázce recepce právního řádu katolického Předlitavska spory mezi českými protestanty a katolíky zvyklat. Proto recepcí Předlitavského právního řádu učinil z technického a právního pohledu to nejlepší co udělat mohl. Tím se mohla státní správa Československa a právní řád organicky vyvíjet na skutečně kvalitních základech. Rašínův postup v otázce recepce právního řádu Předlitavska by konvenoval i myšlenkovému náhledu otce českého autentického konzervatismu Karla VI. Schwarzenberga, který chápal rok 1918 jako završení státoprávního úsilí, když se nám nepodařilo to, co Maďarům v roce 1866. Avšak další vývoj by podle Karla VI. Schwarzenberga měl probíhat zásadně organicky v našem původním kulturním prostředí a měl by zachovávat dějinnou kulturní a společenskou kontinuitu. Ovšem s ideologickým nastavením Předmnichovské republiky se již neztotožnil ani prof. Pekař, ani Karel VI. Schwarzenberg.
Zásluhou Aloise Rašína byla tedy zachována struktura státní správy a veškerý právní řád Předlitavska. Tím se historické země, tj. Čechy, Morava a Slezsko, které tvořily Království české, jakožto západní země dost zásadním způsobem odlišovaly od dalších celků, které byly uměle vtěleny do nového státu z kulturní oblasti bývalého Zalitavska. Především na Slovensku vládl zcela odlišný správní a právní systém, platilo zde uherské zvykové právo. Proto bylo zřízeno Ministerstvo pro unifikaci, kterému se nikdy nepodařilo sjednotit, či spíše zavést plně české „západní“ právo na území Slovenska. To se podařilo až po roce 1945 nastolením první fáze komunizace skrze plnění Košického vládního programu a plně totalitnímu režimu po roce 1948. Český stát byl tedy schopen díky recipovanému a fungujícímu systému správy bývalého Předlitavska budovat na Slovensku a Zakarpatské ukrajině infrastrukturu státní správy, sítě škol, atd. tak jak fungovala v Předlitavsku v českých zemích. Habsburkové přenechali státní správu a vyškolené české úřednictvo v takovém stavu, že česká politika byla schopna budovat státní správu i v dalších zemích, což zní nyní po devastaci státu neoliberalismem a neokonservatismem, které především ničí stát, naprosto neuvěřitelně.
Ovšem v konceptu státu zřízeném v roce 1918 byly zakódované problémy, které později vyhřezly o to větší silou. Svatovláclavský kult byl potlačován, neboť společnosti byla vnucena ideologie, která stavěla historický pohled na Čechy úplně vzhůru nohama. Stačí uvést např. koncept československého národa, který nikdy neexistoval a byl vytvořen pouze účelově. Pittsburská deklarace zaručovala Slovákům autonomii, skončila však v Benešově trezoru na Ministerstvu zahraničí a málokdo znal její skutečný obsah a to vč. slibu učiněného zahraničním Slovákům v Americe. Způsob provedení pozemkové reformy nebyl rozhodně dokonalý. Nepodařilo se plně zapojit do politiky české Němce, což vyústilo později nakonec do krize česko-německých vztahů.
Pozoruhodným faktem, který souvisí s ideologickým nastavením režimu po roce 1918 souvisí i fakt, že autor tohoto textu byl překvapen, že odborné práce ohledně vývoje státní správy a postavení úřednictva od roku 1848 do roku 1918 v období 1. republiky téměř vůbec nevznikaly! Z dnešního pohledu byl naprosto šílený postoj velkého spisovatele Karla Čapka, který vyjádřil u příležitosti přijetí nové sovětské ústavy v roce 1936 toto: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí, je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích ... Hned teď po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboce na mne působí, že v návrhu nové sovětské ústavy nejsou dělány žádné rozdíly mezi různými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí ji i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem rozvíjení evropské kultury.“ Jestli byl ideálem osvícenský ateismus a z něj vzešlý teror Velké francouzské revoluce, pak je plíživá komunizace První republiky naprosto logickým důsledkem. Naivita intelektuálů, zaslepenost a plnění „Benešovy Hradní linie“ vedla společnost na slepou kolej. Přitom je zjevné, že pokud by se Karel Čapek dožil konce války, nejspíše by skončil po roce 1948 v uranových dolech, nebo ve vězení na základě nějakého vykonstruovaného procesu. Právě postoj Karla Čapka je tím vysvětlením, jak silně extrémně byla společnosti vnucována levicová ideologie a současně jak těžké postavení měl autentický konzervatismus, který představoval myšlenkově Pekařův žák, Karel VI. Schwarzenberg.
Kulturní erozí Předmnichovské republiky byl především odklon od recipovaného konceptu státní služby. Nová republika zavedla zanedlouho systém, který rozvrátil přísně hierarchický systém a řád státní služby tím, že se o důležitých státních úřednících rozhodovalo podle politického klíče. Odpor proti zděděnému systému státní služby Předlitavska byl jistou formou kulturního boje proti katolicismu. Přísně hierarchicky strukturovaný koncept státní služby vycházel mentálně z katolické hierarchie a v duchu hesla „ruce pryč od Říma“ bylo rozrušení konceptu státní služby právě oním kulturním bojem proti katolicismu. Rozleptávání konceptu státní služby bývalého Předlitavska bylo zhoubným razicím štítem bolševismu, protože nastavilo cestu k procedurálnímu snížení kvality úřednictva, které se pochopitelně neprojevovalo hned. Rozostřilo se vnímání konceptu státní služby. Leninské a trockistické heslo o přiblížení státní správy lidu se povlovně začalo naplňovat právě oním rozleptáváním profesionálního nadstranického a též apolitického aparátu pod vlajkou protikatolického kulturního boje.
Vraťme se tedy ještě jednou k sovětizaci státu po roce 1945 a z toho vyplývajícího leninského pojetí státu založeném na činnosti lidových výborů ad hoc nebo stálých Národních výborů (sovětů), které by měly uskutečňovat permanentní revoluci soustavnou výměnou úředníků jako protiklad k tradičnímu pojetí státní služby, založené na činnosti profesionálních úředníků pod slibem. Ideologickým východiskem sovětizace země byl Košický vládní program a výsledek jednání Beneše v Moskvě v roce 1943. Strukturovaná státní služba a státní správa je nepřítelem sovětiszace státu a proto se Lenin nenávistně a pohrdavě stavěl k „tradičnímu“ pojetí státní služby. Pithartova vláda prolomila ideologické východiska Košického vládního programu tím, že zrušila sovětský vynález: národní výbor (revoluční sovět), a to včetně Krajských národních výborů (krajské sověty) a zřídila profesionální Okresní úřady, což byl velice rozumný krok, kterým se Petr Pithart zachoval jako konzervativec a přiblížil fungování státu tradici střední Evropy. Tímto činem bylo zjevné, že pochopil fakt, že bez funkčního státu středoevropského typu se nedá dlouhodobě budovat koncept právního státu ani tzv. vláda práva. Za připomínku rovněž stojí prosazení skutečně nezávislého postavení soudce Pithartovou vládou.
Ovšem systém okresních úřadů nevydržel příliš dlouho. V roce 2000 byla provedena reforma státní správy, přičemž její tvůrci vycházeli z ideových východisek Košického vládního programu z roku 1945 a pozdějšího projektu rozbití státu Rudolfa Slánského a ministra Noska z roku 1948. Sociálně demokratická vláda v roce 2000 provedla „reformu“ veřejné správy zřízením vyšších územně-správních celků, což sice vyžadovala EU, ovšem není pravda, že by výsledný samosprávný stát leninsko–guberniálního typu byl požadavkem EU. Právě okresy, které jsou dosud zachovány v celé střední Evropě, jsou tím prvkem, který udržuje vliv státního aparátu a odlišuje moderní západní stát od samosprávného státu, který se nakonec stává krmelcem domácí korupce a někdy i organizovaného zločinu. Současná postkomunistická pravice se urputně brání konsolidaci státu a tak se téměř chilialisticky spoléhá, že digitalizace, elektronizace, e-komunikace, e-podpisy, e-kontrola, datové schránky a nevím co ještě, nahradí klasickou státní správu, jak jsme ji znali a zná ji dosud vyspělý západní svět. Vzhledem k tomu, že tato degradace tradičního státu proběhla během trvání opoziční smlouvy a pomohla ji prohlasovat i postkomunistická pravice, můžeme nadhodit provokativní otázku, zda to není finální zakončení onoho projektu konvergence, sloučení východní správy státu s „tržním“ systémem.
Zavedl se systém, ve kterém byly zrušeny okresy a okresní úřady, jakožto páteřní úřady státní správy na území státu, které byly a jsou páteřní sítí na území státu v okolních státech střední Evropy. Veškerá agenda státu byla rozdělena mezi obce a krajské úřady, ovšem pouze na samosprávné orgány. Přestože jsou i v sousedních zemích zavedeny vyšší územně správní celky (např. v Rakousku jsou to země), okresy zůstávají základním správním opěrným bodem státu. Přes okresy proudil např. státní rozpočet a také se kontrolovalo nakládání se státním rozpočtem, což je významná agenda, kterou ovšem občan neviděl. Zrušením páteřní soustavy okresních úřadů a přenesením agendy na kraje se dovršilo zničení státu a vybudování krajských gubernií carského typu s prakticky neomezenou mocí. Z uvedeného je tedy zřejmé, že problémem je rozvrat státu.
Svatý Otec Benedikt XVI. při své přednášce v Bundestagu v září 2011 hovořil o následcích zpustošení práva. Hovořil o situaci, kdy došlo k odtržení moci od práva, nakonec se stal stát nástrojem zpustošení práva, organizovanou loupežnickou hordou. K brilantní přednášce lze jenom doplnit dotaz. Může se stát postkomunistický stát loupeživou bandou, když postaví svůj koncept na gradualismu sovětského systému? Mimochodem koncept zničení státu naplňují i nejrůznější „protikorupční fondy a iniciativy“. Protikorupční iniciativy nenabízí systémové řešení a zlepšení fungování státu, nastavení standardních procedur, ale předpokládají řešení na lidových sovětech (tisková konference, kavárny, mítinky). Tedy opět pokračuje permanentní trockististická revoluce. Ovšem proti organizovanému zločinu a vysávání státu nemůže bojovat občanská společnost a lidová shromáždění, nýbrž profesionální struktury státu. A právě selhávání funkcí státu a jeho zmrzačení či oslabení v duchu ideologie neoliberalismu, ale i též doktríny přednosti budování občanské společnosti před budováním státu západního typu, způsobuje nespokojenost občanů a pak není divu, že se objevují nejrůznější šarlatáni, kteří plní velké sály a v podstatě vybízí k další destrukci státu.
Hodnotové rámce českého konzervatismu
Milníkem české konzervativní pravice by měla být především tisíciletá tradice české státnosti. Bezesporu sem patří i křest čtrnácti českých knížat v Řezně a následné oddělení českého biskupství od biskupství řezenského. Hranice biskupství tak přirozenou cestou utvořila státní hranici Českého království s Bavorskem. Pro konzervativce by měla být ideovou kotvou našeho ukotvení na Západě postavy Svatého Václava, Karla IV., krále českého a císaře římského, stejně tak sem patří Zlatá Bulla Sicilská a Zlatá Bulla Karla IV., které definitivně upravují postavení českého státu. To jsou velké milníky naší státnosti, které jsou nadčasové a právě z kulturního odkazu těchto osobností by měla autentická konzervativní česká pravice čerpat. Karel IV. završil dlouhou práci na ukotvení českého státu ve střední Evropě, na které pracovaly generace předchozích panovníků. Autentický český konzervativec je v podstatě reakcionář, protože musí odmítat neorganický zásah do vývoje české společnosti po roce 1945. Jak již bylo uvedeno, na našem uzemí byla vybudována správa a právní řád, který převzala i Předmnichovská republika. To potom ale znamená, že pokud se ztotožnuji s pozitivním dopadem tereziánských reforem na náš národ, je potom nutně Marie Theresie i naší velkou císařovnou, reformátorkou. Tereziánské reformy jsou i naše reformy, protože zanechaly hlubokou pozitivní stopu.
Pokud se tedy ztotožníme s ideí, že tereziánské reformy byly i naše reformy a pro nás a císařovna byla i naše císařovna, potom bychom měli dojít k myšlence, že režim nastolený po roce 1945 byl neorganickým zásahem do našeho kontinuálního vývoje práva a státu započatého právě tereziánskými reformami. Tím se stane autentický konzervativec automaticky reakcionářem, neboť vládne představa, že rok 1945 je počátek naší nové kultury, kterou bychom měli dále gradualisticky rozvíjet. A pokud tedy uznáme režim po roce 1945 jako neorganický zásah, pak by neměl být takový režim dál rozvíjen, ale mělo by se právě navázat na kulturní oblast do které patříme. Mimochodem proč ještě nemá Marie Theresie v Praze sochu? Proč ještě nebyla v Praze vrácena na své místo socha maršála Radeckého? Kdy bude vztyčen Mariánský sloup, povalený anarchohusity? Stejně tak je přirozené vnímat obranu Vídně před Saracény v 16. a 17. století jako naši věc, jako obranu naší kultury. Kdo zná Zdeňka Kašpara Kaplíře, který velel českým plukům při obraně Vídně před nájezdem Osmanů? Proč nemá v Praze nebo Brně svoji sochu?
Bylo by dobré ukončit tradici rozbíječské politiky Mladočechů a mít ve střední Evropě stabilního partnera. Takovým partnerem by mělo být Maďarsko. Měl by to být klíčový postkomunistickým partner českých konzervativců a prvním krokem ke sblížení s Maďary by mohla být omluva za odsun Maďarů ze Slovenska, bez ohledu na postoj a stanovisko Slovenské vlády. Česko-maďarská spolupráce by měla být jednou z kotev stability ve střední Evropě. Spolupráce Svatováclavské koruny a Svatoštěpánské koruny! Nakonec Češi a Maďaři prolili společně krev pod společným králem v bitvě u Moháče v roce 1526 při pokusu zastavit pochod Osmanů na Evropu. Proč se antikomunisté z Čech a Maďarska ještě nezačali scházet v Moháči? Maďaři by mohli podporovat obnovu českého průmyslu, naproti tomu česká politika by měla podporovat maďarské zemědělství v komoditách, kde nikdy nemůže konkurovat. Společným zájmem pak může být politický lobbing proti dovozu podřadných potravin a proměny postkomunistických zemí střední Evropy v potravinářský odpadkový koš a společný postup v dalších společných otázkách. Česko-maďarská spolupráce by pak mohla lobovat přes Bavorsko a Rakousko v otázkách, které jsou pro Svatováclavskou a Svatoštěpánskou korunu společné. Společným tématem střední Evropy může být určitě odpor proti dovozu GMO potravin nebo dovozu hormonálně upravených potravin. Praha–Mnichov-Vídeň-Budapest, by se stala stabilním jádrem střední Evropy. Z uvedeného je tedy patrné, že neokonzervatismus a nefungující neoliberalismus by se měl nahradit skutečným národohospodářským pohledem na stát spojený s diskuzí o konceptu sociálně-tržního hospodářství. V několikaleté diskuzi by se měla zahájit diskuze o vlivu křesťansko sociálního učení na koncept sociálně tržního hospodářství.
Se souhlasem autora převzato z Revue Střední Evropa.
Literatura:
1) August František-Beneš Jan, Ve spárech temna
2) Adam Smith Semper vivus, kolektiv autorů, in – ohlas A.Smithe v díle Albína Bráfa, sepsal Fr. Vencovský
3) Benešovy dekrety, nejvýznamnější dokumenty v plném znění, Filip trend Publishing 2002
4) Bahník Petr, Svatý Václav a idea české státnosti, In Euportal 28.9.2011
5) Bahník Petr, Narozeniny Zlaté Bully Sicilské a české státní právo osmset let poté, In Euportal, 1.1.2013
6) Bojna (Karel VI.Schwarzenberg): o Sněmu, in Vlajka 1934
7) Brod Toman, Osudový omyl Edvarda Beneše 1939-1948, Academia,2002
8) Buchar Robert, Revoluce 1989, utajené informace ze zákulisí, Nakladatelství Brána,2009
9) Čechák Vladimír, Vývoj veřejné správy v ČSSR a ČR ( 1945-2004)
10) Československá Vlastivěda, Díl V.-Stát, Masarykova Akademie práce,
11) Dolejší Miloslav, Analýza událostí změn ve východní Evropě v listopadu 1989, (samizdat)
12) Feirabend Ladislav, Soumrak československé demokracie, Rozmluvy 1990
13) Fejto Francois, Rekviem za mrtvou říši, Nakladatelství Academia, 1999
14) Hácha, Weyr a kol., Slovník veřejného práva
15) Kalvoda Josef, Role Československa v sovětské strategii, Dílo,1999
16) Kalvoda Josef, Geneze Československa, Panevropa,1998
17) Klimek Antonín, Vítejte v První republice, Nakladatelství Havran, 2003
18) Klimek Antonín, Boj o Hrad, Nakladatelství Panevropa, 1996
19) Klimek Antonín, Velké dějiny zemí Koruny české – svazek XIV., Nakladatelství Paseka, 2002
20) Kapras Jan, Kníže Svatý Václav
21) Kolektiv autorů, 1000 let české německých vztahů, I.S.E ,1991
22) Kosatík Pavel, Bankéř První republiky, životopis Jaroslava Preisse, Vydal Motto, 1996
23) Košický Vládní program, Nakladatelství Svoboda,1984
24) Kučera Eduard, Teorie státu a práva (marxistická), Ústav státní správy 1986
25) Kukla L, K diskuzi o stavovském zřízení, in Vlajka č.3,1934
27) Kocourek L, Správa v českých zemích v Československu v letech 1848-2005, Vysoká škola finanční a správní, 2007
28) Landowski, Rakowského protokoly, záznam výslechu šéfa Kominterny na NKVD (samizdat)
29) Lenin V.I, Stát a revoluce, Nakladatelství Svoboda, 1984
30) Mandler Emanuel, Benešovy dekrety, proč vznikly a co jsou, Libri, s.r.o. 2002
31) Mandler Emanuel, Češi i Němci, legendy, spory, realita, Libri, s.r.o. 2001
32) Masarykův slovník naučný
33) Marx Karel, Komunistický manifest, Nakladatelství Svoboda, 1984
34) Pacner Karel, Československo v tajných službách, díl I-IV
35) Pekař Josef, Dějiny Československé,1921
36) Ratzinger J., Pozitivistická koncepce skutečnosti je jako budova bez oken, Projev papeže v Bundestagu dne 22.9.2011, zdroj: Radio Vaticana
37) Semín Michal, Průvodce sociální naukou ve světle víry, 2CD, Vydal: MONOS
38) Semín Michal, Isten, áldd meg a mygyart (Bůh žehnej Maďarům), In: Hospodářské noviny 6.1.2012
39) Schelle K, Vývoj české veřejné správy, Key Publishing 2008
40) Scruton R, Obnovení práva, samizdat
41) Schwarzenberg Karel VI, Torzo díla, Torst, 2007
42) Vyskočil Aleš, C.k. úředník ve zlatém věku jistoty, Historický ústav AV, 2009
43) Zahradníček Tomáš, Než začalo kádrování, Dějiny a současnost
44) Časopis Všehrd 1/91, in Fr. Vencovský: Na právnickou fakultu se vrací myšlenky Karla Engliše
45) Časopis Všehrd 5/92, in Jiří Přibáň: Právo, zákonodárství a svoboda
46) Časopis Všehrd 7/93, in JUDr. Milan Hulík: Kontinuita
