Václav Klaus, aneb své prezidenty si zasloužíme

Podrobnosti

Zveřejněno 21. 9. 2013 17:48

Napsal Čestmír Hofhanzl

Galerie postav, které v novodobé historii našeho státu zastávaly úřad prezidenta republiky, není nic povznášejícího. Novorozená Československá republika byla počata ve válečné vřavě, v podmínkách, které obyčejně nesvětí nejčistší prostředky. Ta válka sama byla projevem krize hodnot a soudnosti evropské civilizace. Elity Rakousko-Uherské monarchie namísto toho, aby udělaly i nemožné a válečnému konfliktu zabránily, samy konflikt začaly. Vítězové té krvavé války se její příčiny nepokusili řešit ani náhodou. Původce nesmyslného vraždění, Vilémovské Německo, důsledně neporazili. Navíc se nesoudnými reparacemi pokusili Německo zbídačit. Dezintegrace Rakousko-Uherské monarchie, ve jménu práva národů na sebeurčení, vytvořila uprostřed Evropy oblast nejistoty, mocenské vakuum. Novodobí obnovitelé českého státu tak založili národní Československý stát s velkou menšinou německou, s menšinami polskou, maďarskou a rusínskou. To, co česká politická reprezentace vyčítala Rakousko-Uhersku, nazývajíc jej „žalářem národů“, sama vytvořila.

Předchůdci ve zkratce

Zkušeností mého života je, že od nejvyšších ideálů vede nejkratší cesta ke zneužití. Politické vůdce, které jsem měl v politice příležitost vidět, jsem poznal jako demagogy, podvodníky a hlupáky. Jejich úmysly byly zcela jiné, nežli to, co hlásali.

Tomáš Masaryk, president „osvoboditel“, byl ještě muž. Jeho rozhodnutí podílet se na zničení Rakousko-Uherské monarchie ale nebylo moudré. Nebylo dobré pro budoucnost celé Střední Evropy. Neprospělo budoucnosti státu, jehož se stal presidentem.

Edvard Beneš byl pracovitý úředník, ale malý člověk. Beneš mohl vést úřad. Nikdy se však neměl stát presidentem státu uprostřed běsnících živlů lidské blbosti, v období ze řetězu urvaného sobectví. Beneš svým jednáním položil za světové války i v letech těsně po ní základy pro naši cestu ke komunismu.

Emil Hácha byl nešťastná postava. Snažil se zabránit nejhoršímu v době, kdy to ani nešlo.

Komunističtí prezidenti doby ideologického komunismu, gubernátorští sluhové cizí mocnosti, plnili úkoly uložené jim „Velkým bratrem“ v Moskvě. Udělali z nás nesvéprávný dobytek použitelný pro hospodářské práce a k prosazování mocenských zájmů parazita z Východu.

Generál Ludvík Svoboda byl smutnou postavou českého vojáka. Ukázal, co vše lze pod cizím velením konat na domácí půdě.

„Těsně“ před Listopadem

Gustáv Husák byl prototypem organizačního pracovníka, inženýrem – modernizátorem obrovské šatlavy. Husák byl monstrum. Do detailů pochopil principy fungování komunistické mechaniky. Je příkladem, jak většinově funguje komunismem upravená lidská mysl a co si vybírá ze zkušenosti, kterou prošla. Husákova pokřivená mysl usoudila, že nebyl dostatečně předvídavý, nestal se tím, kdo bude určovat oběti, a proto se jí stal sám. Byl poraženým a vězněm revolučního období, z doby, ve které se budovatelé komunismu drali nahoru. Po pacifikaci komunistů „s lidskou tváří“ si modernizátoři říše Velkého bratra vybrali do role reformního gubernátora československé satrapie právě Husáka. Dostal příležitost proto, že dokonale pochopil, jak světová říše proletariátu funguje na důsledném zneužití lidských slabostí, na lži dovedené k dokonalosti.

Dvacetiletí Husákova presidentství, v prvém desetiletí nazvaného normalizací, bylo dobou destrukce lidské individuality, systémově řízenou demoralizací. Na kariéru, společenský vzestup, růst v úřední i odborné hierarchii měli za Husáka nárok lidé, kteří přijali zvrácená kritéria hodnot. Byla to i doba, ve které se uskutečnila výměna kádrů za pákami obludného stroje světové říše socialismu. Politruky nahradili v této době specialisté vyškolení ve školách a v praxi u zvláštních služeb režimu. Nejlépe to bylo možno pozorovat v socialistickém městě Gottwaldově. Tam se po čistkách v počátku sedmdesátých let stali řediteli místních podniků a úřadů kmenoví zaměstnanci Státní bezpečnosti.

Období, ve kterém Husák zastával úřad prezidenta Československé socialistické republiky, bylo dobou přípravy „Sametová revoluce“. Husák byl starý otec Pravdy a Lásky. Na konci osmdesátých let jsme všichni v různé míře byli svou lidskou podstatou sovětskými lidmi. Společností vykloubenou z tradice a hodnot. Nová sovětská společnost pojem „pravda“ neznala. Základní pojmy mezilidského stýkání, hodnot a koexistence znamenaly pro každého něco jiného. Většině už byl jejich obsah neznámý, často byla jejich interpretace i zcela opačná.

Přerod

Nebyl problém, aby se nomenklatura předvoje pracujícího lidu přeonačila a nazvala se předvojem demokratů podnikatelů, kapitalistů. Stačilo trochu pudru a úsměv. Společenská vrstva natvarovaná, vyprojektovaná komunismem vyhlásila revoluci Pravdy a Lásky, lidských práv. Znali „svůj lid“ a věděli, co si mohou dovolit, neboť to oni svému lidu jeho vnímání a pojetí světa vtiskli. Věděli, jak za desítky let „péče a výchovy“ dialektické pojetí všeho vezdejšího společností prostoupilo. Věděli, že když rozšíří své řady, dají příležitost „schopným“ si také trochu trhnout, líznout, nakrást, bude většina z nebývalé svobody rázem nadšena. A dlouho nebude vidět, slyšet, co se ve skutečnosti děje, nebude vnímat, o co jde. Pár jednotlivců, kteří ještě zcela nezblbli, umlčí jako kazisvěty, neschopné lásky a souznění duší.

Revolučního prezidenta Václava Havla, symbol revoluce, vnímám jako slastný pšouk, který v tvůrčím úsilí do té nádherné atmosféry počínajícího souznění duší rozdychtění reformátoři vypustili. Cílem té neobyčejné reformy byl inovovaný model lásky všeobjímajícího zla. Historie, bude-li ještě nějaká, proto naši dobu odsoudí jako čas ztráty rozumu a soudnosti. Poslouží jako doklad o tom, co se stane s lidmi a s jejich myšlením, prožijí-li delší čas v prostředí totalitní technologické společnosti. Naše doba je varováním, kam spěje civilizace, která život, jeho smysl, obsah i směrování redukuje na uspokojování materiálních potřeb a na zajišťování živočišných funkcí.

Potlačení svobody, tedy pestrosti směrování milionů lidských bytostí i s jejich uvažováním, znamená ztrátu zpětných vazeb a potlačení sebekontroly toho, co činíme. Organizovaně, systematicky, v zájmu vysokých ideálů jsme cvičeni stát se (znovu) dobytkem. Naše doba si zvykla, myslíme si, že dobré věci jdou samy od sebe. Osvícenci, humanisté, populární „nablblíci“ již po několik generací přesvědčují lidskou protoplasmu, kterou se stala moderní společnost, že blaho a věčný mír se rodí z ničeho, samoplozením. Tak, jako na počátku světového Sovětského řádu tvrdila sovětská vědkyně Lepešinskaja, že se živá hmota rodí se ze špíny.

Takovéto epochální ideje a moudrosti byly vloženy do základů sametové revoluce. Více než dvě generace naši společnost ovládalo, cvičilo a vychovávalo centralizované zlo. Ideologický systém ze samé své podstaty hloupý, nelidský, popírající smysl a obsah lidství, směrování civilizace. Statisíce, miliony mrtvých, které ten nový, vyšší lidský řád po sobě zanechal, nebylo to nejhorší. Horší a zločinnější bylo popření, potlačení hodnotového řádu, ke kterému přes tisíciletí lidské společenství směřovalo. Zločinnější je zmatení pojmů, to jak z lidské mysli z lidských hlav vymyli, co který pojem znamená, co je zlo, co nesmí člověk udělat, jak nesmí žít.

Sametová revoluce, její ideje, významní aktéři i její důsledky byly plodem komunismu. Pravda a Láska nemůže zvítězit nad zlem, když většina již neví, co ty pojmy znamenají. Liberalismus a lež v peleši lotrovské znamenají vítězství těch nejhorších lotrů. Tak se i stalo. Václav Havel byl intelektuálním výplodem prostředí, ve kterém šel jeho život. Intelekt a hodnoty jeho mysli natvaroval komunismus. Svými lidskými kvalitami se stal ideální krycí figurou, značkou, za kterou jako za veřejným symbolem byla uskutečněna reforma legálního komunismu.

Předvoj

Václav Klaus byl na presidentském křesle logickým pokračovatelem Václava Havla v nastaveném běhu „humanizace“ komunistické mocenské technologie. Halvova éra byla přípravnou fází reformy ovládání společenského mocenského stroje.

Koncept revoluční reformy postkomunistické společnosti vymysleli inženýři technologové zvláštních služeb komunistického režimu, tedy kasta, jejíž základy položil Vladimír Iljič Lenin s Felixem Edmundovičem Dzeržinským při založení ČEKY. Potvrzením tohoto mého názoru je legendární projev Valtra Komárka, ředitele Prognostického ústavu ČSAV, před Ústředním výborem KSČ. Ten projev byl autentickým vyhlášením jejich reformy. Prognostický ústav byl přitom vytvořen a sestrojen pod přímou patronací zvláštních služeb Moskvy. Frekventanti a zaměstnanci tohoto ústavu vytvořili základní kádr porevolučních vlád.

Vnější rámec „revolučního procesu“ by1 nastaven na „humanizaci“ úkonů ovládání a směrování totalitního mechanisnu. Schválili jsme „Listinu práv a svobod“, vyhlásili demokracii, pluralitu, dělbu a vzájemnou nezávislost mocenských orgánů státu. Sloganem „nejsme jako oni“, jsme to všechno popřeli. Skutečným obsahem sloganu bylo, že zločiny, zneužití totalitní éry, ani jejich původci nebudou potrestáni. Nebudou vyřazeni z procesu uskutečňování ideálů demokracie, fungování orgánů státu, společenských institucí. Naopak,  budou to oni kdo ty ideály bude uvádět v život.

Celou pluralitní politickou scénu si sestavili oni sami. Před listopadem 1989 existoval v naší zemi jediný autentický politický subjekt: jen komunistická strana. (Pomiňme krátkou historii Demokratické iniciativy...) Politickým národem byla pouze vládnoucí elita komunistické strany. Nediferencovaná masa plebsu již třetí generaci cvičená nemít ideje, ničemu nevěřit a starat se jen o sebe, nebyla společností, neměla znaky a povahu politického národa. Jen sem tam se vyskytoval osamělý jedinec, který rozkladu ještě nepodlehl. Ten však neměl naději oslovit větší množství, neměl možnost a prostředky k zorganizování svébytného politického subjektu s ideovým, organizačním, ekonomicky zajištěným společenským zázemím.

Byl jsem prvním venkovským členem Občanské demokratické aliance, tu dobu jsem zažil a pochopil. Tvrdím, že i zmíněný malý politický subjekt, tedy stranu ODA, založili řídící kádry, duchovní otcové procesu humanizace řízení totalitního komunistického superstátu. Byli jsme použiti k vykonání prvních kroků v přechodné decentralizaci „státního vlastnictví“ ÚV KSČ. Viděl a poznal jsem „otce zakladatele“ ODA a jejich jednání v průběhu politické „přestavby“, znám jejich dnešní angažmá. Část z nás se vymkla projektu, do kterého jsme nebyli ani zasvěceni, a proto nás „po zásluze“ architekti projektu vyřadili. Kdybych neviděl, nezažil a nepoznal tu dobu „revolučního kvasu“ z přímého pohledu, nikdy bych si nedovolil říkat a psát co říkám a píšu, tedy děla to, co roky považuji za svou povinnost: podat svědectví.

Prostředky, kontakty na média, do úřadů, na organizační struktury státu měli jenom lidé spojení s podstatou komunistického státu. Neuskutečnil se žádný velký otřes, který by to zájmové společenství dezintegroval. Mohli jsme si na scéně hrát na politiku, dohadovat se, usnášet se, hlasovat. Na základní směrování „reformního procesu“, jsme ale neměli ani ideje ani sílu, tedy ani podstatný vliv. „Pluralitní“ scéna by1a od počátku sestrojena a nastavena. I při dodržování formálních demokratických pravidel prošlo jen to, co si organizátoři přáli.

Role Václava Klause

Václav Klaus byl nástrojem – výrobním náměstkem, kterého technologové mechanismu totalitního státu nasadili do vedení opravárenské čety. Táhla a převody přestávaly fungovat, stroj potřeboval generální opravu. Klaus byl vybrán a nasazen jako tvář reprezentující rekonstrukci navenek. Vlastní myšlenky neměl žádné, nemohl se tedy mýlit. Podle potřeby i libovůle mohl měnit svá prohlášení i své pravdy. Při konfrontaci s dříve presentovanými názory se mohl tvářit pohoršeně nad tím, co je mu přičítáno. Klausův předchůdce v úřadě prezidenta Václav Havel absurdním dramatem „Pravdy a Lásky“ pro takové jednání upravil, umetl scénu.

Přináležitost ke svým vzorům, k řídícímu týmu vyjádřil Václav Klaus již svým vnějším zjevem, tváří. Najděte si v záznamech z devadesátých let fotku Karla Köchera, špičkového agenta KGB, kterého v osmdesátých letech Američané vyměnili se Sověty za Nathana Ščaranského. Köcher po návratu do „vlasti“ v Prognostickém ústavu frekventanty tohoto ústavu budoucnosti školil. Köcher přivedl v listopadu 1989 Václava Klause i do Občanského fóra. Klausova tvář je podobou mladšího dvojníka tohoto sovětského superšpiona.

Byli si svou revolucí modernizace komunistické technologie jistí, ani se nepokusili nic příliš skrývat. Pěkným příkladem je Dušan Tříska, agent Státní bezpečnosti, Klausův náměstek na Federálním ministerstvu financí, spoluautor kuponové privatizace, s rozhodujícím podílem na převedení majetku státu – strany do jejich rukou, který v samém počátku privatizace založil privatizační fond s názvem Zlatý klíč. Sebejistě se nám vysmáli.

Komunismus zničil strukturovanou kulturní společnost, vyhladil společenské rozvrstvení – to svou podstatou tvořilo základní prvek pluralitní politické společnosti. Komunismus vybudoval z pospolitosti lidí jednobarevný útvar individuí, které již klasik George Orwell nazval plebs. Plebs neměl ideje, neměl práva, nebyl politickým národem. Nechali mu právo jíst, pít, rozmnožovat se, ve válce bojovat za své organizátory a pohaněče. Výsostným právem bylo pracovat, udržovat celý ten nesmyslný stroj v pohybu. Přesně to by1 skutečný stav české společnosti na konci osmdesátých let. Byla to společnost bez osobností, bez vůdců, kteří by vyrostli v jiném hodnotovém prostředí. Neměla originální odpovědné osobnosti, které by mohly začít pokládat základy k budoucí demokratické, pluralitní společnosti. Jedinci, kteří si ještě byli schopni uvědomovat svou odpovědnost, neměli šanci oslovit masu plebsu, kterou komunismus za skoro tři generace vychoval, neměli už totiž ani společný jazyk. V plebejské komunistické společnosti tak na konci osmdesátých let neexistovaly základní prvky organizačních struktur schopné začít systematicky pracovat na změně. Pravda a Láska garantovala, aby nikoho a nikde ani nenapadlo začít takové struktury vytvářet. Kdo neztratil paměť, mohl by si vzpomenout, jak se Václav Klaus posmíval vytváření struktur občanské společnosti. Pravda a Láska zajišťovala klidné pracovní prostředí pro opravárenskou četu, reformátory vyšlé z lůna zločinecké organisace Prognostického ústavu.

Nebyl problém postavit do čela vznikající Občanské demokratické strany Václava Klause, prostě mu vyrobit mediální tvář, organizačně to zajistit. Pozoroval jsem proces revoluce-reformy z přímého poh1edu. Podobnost s tím, co jsem vidět a zažil o patnáct let dříve na regionální úrovni v Gottwaldovské a Slušovické přípravce, byla očividná a nezpochybnitelná. V počátku devadesátých let mi stačilo čtrnáct dnů, možná měsíc, a nikdo mne nemusel přesvědčovat, o co jde, kdo je Václav Klaus. Ta schémata byla identická.

Prvním úkolem Václava Klause byla konsolidace politického subjektu, tedy Občanské demokratické strany, do které byl vložen. Měl na to školeného kádra Josefa Zieleniece, narozeného a vnitřně vytvarovaného v Moskvě. Jeho rodiče byli kádrovými pracovníky, zaměstnanci Kominterny. Poslanci, kteří byli v září 1990 u zakládání Meziparlamentního klubu demokratické pravice (zárodku následně ustavené ODS), měli na jaře 1992 velkou potíž dostat se v ODS na volitelná místa do Poslanecké sněmovny.

Ústava

Václav Klaus, co mu síly stačily, bránil kodifikaci ústavního soudu a senátu v Ústavě a později jejich naplnění. To se mu nepodařilo i díky politické chybě vedení České národní rady v prosinci 1990. Předsednictvo České národní rady si v prosinci rozdělilo odměny, na které byly v pokladně peníze. Byla to hloupá politická chyba, rozdávat si v té době a v tehdejší atmosféře peníze. Chyby jsme využili a žádali nové volby předsednictva ČNR. Po nové volbě vedení ČNR v lednu 1991 jsme získali na asi rok a půl (zkrátka do voleb v červnu 1992) významný vliv na směrování politické činnosti ČNR, na tvorbu zákonů a následně, byť přeneseně, i na návrh a obsah České Ústavy (i díky předchozím aktivitám byla řada z nás opět do ČNR zvolena...).

Ústavu se senátem, ústavním soudem s jejich funkcemi, mechanismy bránícími náhlé změně mocenských poměrů napsali naši lidé. Předložený návrh Ústavy byl v prosinci 1992 schválen Sněmovnou jen díky tomu, že se dělil stát. Poslanci zasedající v české národní radě svým hlasem pro Ústavu stvrzovali, že oni zasedající v české zákonodárné komoře se stávají první politickou garniturou ve svých stranách. V tom historickém okamžiku hlasování nešlo o obsah Ústavy. Kdyby se nedělil stát, návrh české Ústavy by již tehdy hlasováním neprošel. Neprošel by proto, že tak byla „reformátory“ v samém počátku pluralitní scéna v naší zemi nastavena.
Právě díky schválenému znění Ústavy se zásadní zvrat politických poměrů, tedy viditelný návrat postkomunistů, odehrál až v letech na přelomu tisíciletí. Rozdělení státu využil Václav Klaus k odstranění federálních poslanců z politiky. Z politických pozic a vlivu tím byli odstraněni lidé, které na scénu vynesla energie převratu.

Privatizace

Základním úkolem privatizace nebylo nastavit férová pravidla pro svobodnou soutěž. Úkolem Klausovy privatizace bylo převést strategický majetek a většinový objem ostatního majetku do fiktivních rukou právnických osob, s.r.o., družstev a miliardářů – bílých koňů. Jejich skutečný majitel není dodnes většinou znám. Václav Klaus ten způsob privatizace zaštiťoval na veřejnosti. Faktická neexistence právního rámce, neexistence kontroly mocí výkonnou, soudní a zákonodárnou, byla úmyslná. Navazovala na poměry a způsoby, jak se podle potřeby podobné procesy prováděly za legálního komunismu. Krádeže a „tunely“ byly integrální součástí projektu sametové privatizace. Každý, kdo se připojil, zneužil příležitosti, nakradl si, stával se politickým podílníkem na politickém zločinu Pravdy a Lásky. Účelová technologie privatizace bez jasných pravidel byla základním stavebním kamenem komunistické demokracie a podnikání.

Při všech velkých přesunech majetků v historii, při jejích zvratech, se krade – je to spontánní proces. Při komunistické privatizaci zaštítěné Pravdou a Láskou to bylo připravené účelové zneužití – byl to projekt. Projekt organisovaný zločineckou vrstvou, která vyrostla uvnitř legálního komunismu. To společenství bylo plodem komunistické technologie a jejích hodnot. Václav Klaus byl manažerem a stavbyvedoucím toho procesu.

Proces privatizace se uskutečnil v době Klausova premiérování v letech 1992 – 1996. Proběhl podle projektu komunistických reformistů. Na konci tohoto období měli (post)komunisté zpět ve svých rukách ekonomickou moc – již jako „soukromí“ vlastníci.

Jen zdánlivá příležitost

Úkolem voleb 1996 bylo dokončení procesu obnovy moci, její stabilizace na scéně politické, parlamentní. Pokusili se o to ještě podle formálně platných demokratických pravidel – volbami. Z politické parlamentní scény měla být „rukou voliče“ vyřazena Občanská demokratická aliance, což se tehdy ještě nepodařilo.

Ve volebním období 1996 – 2000 bylo úkolem Václava Klause dokončit prognostickou reformu i na veřejné politické scéně. Po volbách 1996 měla „pravicová“ vláda jedinečnou možnost opravit zneužití a pochybení při privatizaci, měla na to čtyři roky. Dost dlouhou dobu, za kterou by nepopulární opatření i prosazené zákony prokázaly své oprávnění. „Pravicový“ po1itik Václav Klaus všechny snahy v tomto směru blokoval.

Divadelní „Sarajevský atentát“ oficiálně pokus o svržení Václava Klause z pozice předsedy ODS, byla sehraná politická šaráda. Účelem té šarády bylo odstranění ideologicky nepevných, nedostatečně věrných straníků z ODS. Byl to uměle vyvolaný proces „bolševizace“ strany. Divadélko, které sehráli vůdcové puče Ivan Pilip a Jan Ruml. Ivan Pilip, potomek ruských emigrantů, po splnění úkolů v porevoluční politice obdržel lukrativní post a další úkol v evropském bankovnictví. Jan Ruml se neodtrhl od svých rodinných kořenů – otec Jiří Ruml byl radikální komunista počátku padesátých let.

Dvouhlavá saň

Vítězem předčasných voleb 1998 byla modernizovaná řídící síla, duo strana Sociální demokracie – ODS. V modernizované technologii, v „demokratických volbách“ zvítězili ti, kteří měli peníze na volební kampaň a dostali prostor v médiích. Rozdíl mezi těmito dvěma nejsilnějšími postkomunistickými stranami byl od samého počátku pouze v tom, že ODS a její aktivisté přišli k lizu včas. Aktivisté, kteří se stali sociální demokracií, přišli k lizu pozdě. Vnitřně se svými hodnotami tyto politické strany a jejich členové nelišili, základ sociálního cítění byl dán příležitostí.

Úkolem vítězů předčasných voleb, jednovaječných dvojčat Václava Klause a Miloše Zemana, bylo uzavřít cyklus reformy započatý Pravdou a Láskou. Řídící kádry reformy se o to tehdy ještě pokusily pod1e formálně platných demokratických pravidel. Úkolem obou politických leadrů bylo odhlasovat v Parlamentu většinový volební systém – tedy taková volební pravidla, která by zaručila, že při svobodné volbě si plebs vybere toho, koho mu řídící kádry předloží. Pokus nevyšel díky Ústavnímu soudu a Senátu, kde zákon již schválený v Poslanecké sněmovně v obou pokusech zablokovali. Koncem roku 2000 tímto pokusem končí snaha „reformátorů“ zakonzervovat svůj modernizovaný totalitní politický systém formálně demokratickými postupy. Taktika technologie cesty k ovládnutí všech scén politiky, podnikání i scény kulturně společenské se mění.

Funkce korupce a klientelismu

Od té doby se veškeré snahy soustřeďují na to obsadit vedoucí pozice v důležitých institucích a úřadech svými zavázanými lidmi. Kdyby se fiktivní boj s korupcí, který na veřejné scéně již roky předvádějí média, konal na divadelní scéně, byl by to úsměvný kus. Výkonům herců by bylo možno i zatleskat. To černé divadlo je bohužel úděsná realita, kterou reformátoři dále rozkládají možnost a schopnost společenské koexistence. Reformovaný komunismus Pravdy a Lásky je v samé své podstatě na korupci a demoralizaci založen a sestrojen. Zákazy, příkazy, hrozby, tresty, vězení, kterými stroj společnosti a státu řídili za legálního komunismu tajemníci, nahradili reformátoři humánnějším mechanismem korupce.

Legální komunismus hlásal své „ideály“ a na veřejnosti na nich ortodoxně trval, vymáhal je násilím. Reformovaný postkomunismus Pravdy a Lásky rozšířil své podvodné jednání do všech sfér společenského života. Hovoří o demokracii, pluralitě, o lidských právech a dělá si své.

Václav Klaus měl v roli prezidenta úkol – poslání dosazovat, stvrzovat v důležitých úřadech zavázané a použitelné figury. Činil tak z plných sil. V mezinárodních vztazích a stycích diskreditoval věrohodnost české politiky, přináležitost české republiky k Evropské unii a jejímu směřování. Svůj úkol po obě volební období plnil s entuziasmem sobě vlastním. Česká repub1ika a její politika se často díky jeho jednání chovala jako Trojský kůň vyslaný za brány Evropské unie.

Poslední dějství

Absurdní dramatik Václav Havel svou životní rolí v dramatu Pravdy a Lásky připravil scénu pro druhé dějství tragikomedie nereformovatelného. Václav Klaus v druhém dějství úspěšně reformoval pravidla svobodné soutěže na výlučné právo zlodějů, kteří ho vyslali na scénu. Přiřkli mu, ješitovi, roli tragéda. V logice revolučního eposu absurdní tragikomedie byla v závěrečném dějství svěřena role prvního milovníka talentovanému komikovi Miloši Zemanovi. A aby inscenace byla dokonalá a nepřišli jsme o tragickou mediální pointu, neváhal dramaturg inscenace změnit nepřímou volbu prezidenta na volbu přímou. Hrozilo, že zastupitelská elita, kterou bezmravná reforma vytřídila do zákonodárných sborů, při plnění svého úkolu selže a nevybere toho pravého – toho, který byl pro závěrečné dějství vybrán v samém počátku. Šéf dramaturg přímou volbou neomylně svěřil „výběr“ do rukou hluboké pokladnice obecného bezvědomí. Náš sovětský lid již sedmdesát let neví, co se v jeho zemi děje. Smyslem přímé volby bylo i to abychom si revoluční reformní epos všichni vychutnali i se závěrečnou pointou.

Jsme smutná bezmravná země. Takoví jsou i naši presidenti.