Chléb a hry více než svoboda?

Podrobnosti

Zveřejněno 25. 1. 2014 21:30

Napsal Roman Joch

Fanfán tulipán naši levice Jakub Patočka, toho čase šéfredaktor internetového Deníku referendum, se nechal opakovaně slyšet, že považuje Adamcovu komunistickou vládu (v letech 1988-89) za lepší, než byla demokratickou vládu Nečasovu (v letech 2010-13). Proč? Protože za Adamce bylo zřejmé, že to bude už jen lepší, zatímco za Nečase zřejmé nebylo, jak moc budou sociální práva ještě osekána.

Fakt, že Nečasova vláda byla demokraticky zvolena a respektovala svobodu kritiky vůči sobě i svá ústavní omezení, zatímco za Adamce byla diktatura, opozice trčela ve vězení a ti, kdo se snažili svobodně promluvit to schytali pendrekem, je Patočkovi lhostejný, neboť on sociální práva považuje za stejně důležitá jako práva občanská. Ne-li důležitější.

Proč ale nejde ještě dál, proč svoji úvahu nedovedl do jejího logického konce? Přece pro sociální programy pro české dělníky, kteří drželi hubu a krok a vyráběli pro Třetí říši zbraně i munici, měl velké, převeliké pochopení i Reinhard Heydrich; tudíž vláda Heydricha coby „sociálnější“ byla lepší než Nečasova… Toť implikace Patočkovy úvahy.

Jak smutný to pohled na člověka, který sociální dávky, „chléb a hry“, považuje za důležitější než svobodu a občanská práva. Jak nízké a animální! Přitom celá naše západní civilizace je založena na přesvědčení, že život v dostatku a otroctví u plných hrnců egyptských je méně hoden žití než život se strádáním (např. na poušti), leč ve svobodě (pod Bohem).

Patočka velebením chleba a her na úkor svobody dláždí cestu novým césarům, kteří lidem chléb a hry slíbí a svobodu vezmou. V dějinách se to už opakovalo nesčetněkrát.

Přitom jeho premisa je mylná. Tzv. sociální práva nejsou stejně důležitá jako občanské svobody. Právo na život, svobodu slova, náboženství, legitimně nabytý majetek jsou práva přirozená, daná volní, racionální lidskou přirozeností, schopností člověka hodnotit a posuzovat dobro a zlo, pravdu a omyl, krásu a ošklivost, šlechetnost i hanebnost. Jsou přitom snadno realizovatelná; od ostatních vyžadují jediné: nechat nás žít svůj život dle svých představ.

Tzv. práva sociální jsou však statky, které nám stát má dát. Ale může dát jen z toho, co má, a to se v čase může měnit. Tedy tato práva nejsou objektivní, nýbrž sociálním konstruktem, společenskou dohodou o tom, kolik komu ze společného majetku získaného z daní dáme. Závisí to na schopnosti společnosti tvořit bohatství a na dohodě nás občanů. Mají být sociální dávky vysoké tak, nebo jinak? Mají být čtyři nebo tři týdny placené dovolené? To vše jsou legitimní otázky a žádná odpověď na ně není předem špatná.

Patočkův omyl je navíc dvounásobný: preferuje-li sociální dávky a sociální „jistoty“ před svobodou, nakonec přijde o svobody i ty jistoty. Svobodná společnost je dlouhodobě produktivnější než nesvobodná, tedy lidé, kteří obětují svobodu ve prospěch krátkodobého blahobytu, nakonec přijdou o svobodu i blahobyt.

A snad mi bude dovoleno otázat se: Když holé lebky řvou „Nic než národ!“, jsou postihovány. Když Patočka preferuje „sociální“ diktaturu před svobodně zvolenou demokratickou vládou, co se stane jemu? Nic. Aha. Aspoň že nás poučil o skutečném vztahu radikální levice ke svobodě a demokracii…

Pod názvem „Chléb a hry podle Patočky předčí svobodu“ vyšlo ve zkrácené verzi v MF DNES.