Jen ne „Maginotova linie“!
- Podrobnosti
- Zveřejněno 12. 2. 2013 3:42
- Napsal Jan Kubalčík
Pavel Dufek (dále jen Autor) polemizuje svým textem „K debatě o právu, politice, spravedlnosti a Evropské unii“ na stránkách Revue Politika (listopad 2012) s Bronisławem Wildsteinem. Tato polemika má své jádro a já se jej v této poznámce nehodlám dotýkat (u obou stran debaty identifikuji myšlenky, se kterými souhlasím, a stejně tak takové, které považuji za mylné) – jde z mé strany prvoplánově o okrajovou poznámku, okrajovou vzhledem ke zmíněnému jádru. Jsem ale přesvědčen, že obecně, nikoli jen v onom „prvním plánu“, se však o nic okrajového nejedná. Ostatně i Autor svoji úvahu metodologickou poznámkou zahajuje – a právě tento aspekt je předmětem mé reakce.
V úvodu Autor Wildsteinovi vyčítá zakopání se v „Maginotově linii“ názorů, z nichž se za žádných okolností neustupuje a dovozuje, že takový přístup a priori vylučuje konverzaci. Není však naopak právě takový přístup nutnou podmínkou skutečné konverzace? Tedy nikoli konvezace jako pouhé intelektuální kratochvíle, ale jako vážného střetu vážně míněných argumentů. Ostatně, Autor svojí kritikou také vyjadřuje jistý názor – názor, že se nemáme v „Maginotových liniích“ zakopávat. Myslí to Autor vážně? Pokud ne, není co řešit, můžeme nad tím mávnout rukou a jít si nalít kávu. Pokud ano, nezakopává se sám, byť zjevně nevědomky, do své vlastní „Maginotovy linie“?
Dále, Autor není důsledný. Na jedné straně tedy Wildsteina kritizuje za „zakopání se...“, které téměř znemožňuje konverzaci a v zápětí s ním dialog na dané téma bez větších znatelných obtíží vede. Jaká je tedy cena jeho úvodní metodologické poznámky?
V jistém okamžiku se uprostřed argumentace metodologické téma vrací: „V prvé řadě je namístě zopakování metodologické poznámky k otevřenosti diskuse. Prezentovat svoji vlastní pozici jako standardní nebo v nějakém smyslu „evidentní" při současném označení ostatních pojetí jako „ideologií" (zejména těch „levicově-liberálních") není než rétorickou figurou, která případné partnery v diskusi dopředu delegitimizuje. Tím ovšem Wildstein prokazuje vlastnímu přesvědčení medvědí službu, protože klasický liberalismus ani morálka vyvozená z přirozeného práva jednoduše nejsou samozřejmými „tvrdými fakty sociální reality" v porovnání s údajnými ideologickými bludy oponentů.“ Jak chápat Autorovo poslední tvrzení, když ne jako presentaci vlastní posice jako v nějakém smyslu „evidentní“? Nejde tedy, dle Autora samotného, o dopřednou delegitimisaci partnera v diskusi? Neprokazuje tímto Autor svému vlastnímu přesvědčení medvědí službu?
A Autor pokračuje s tím, že pokud má nějaké přesvědčení být programem politického jednání, stává se politickou ideologií, jako všechny ostatní –ismy, a že by bylo „velkou až nebezpečnou chybou žít v přesvědčení, že zrovna moje/naše pozice je evidentní pravdou, jež přinese věk „konce všech ideologií", v němž bude politika buď fungovat na základě nezpochybnitelných principů (morálních či vědeckých), nebo v nám známé podobě zanikne.“. Vztáhněme toto tvrzení na pluralismus. Z mého pohledu Autorův text totiž vrcholí v závěru touto pasáží: „Poněkud v ústraní ovšem zůstává jeho (Berlinův, pozn. J.K.) druhý klíčový argument z tohoto eseje, který se týká neodstranitelného (protože ontologicky zakotveného) sociálního a hodnotového pluralismu ve společnosti. Berlinovým „řešením", které považuji za rozumné, nebylo prosazování jedné neochvějné Pravdy o společnosti, nýbrž smíření se se skutečností, že v politickém jednání se nelze vyhnout kompromisům a „obchodům", či dokonce tragickým existenciálním rozhodnutím“. Předně tedy, nesporně se i v případě takto pojatého pluralismu jedná o program politického jednání, byť ve formě „smíření se“ s jeho nevyhnutelností – a podle Autora samotného by tedy bylo velkou až nebezpečnou chybou žít v přesvědčení, že zrovna tato jeho (resp. Berlinova) posice je evidentní pravdou. Zejména si však povšiměme uvedené „ontologické zakotvenosti“ a poznámky o „neochvějné Pravdě“. Není ale toto celé tvrzení na téma „ontologicky zakotveného, neodstranitelného, sociálního a hodnotového pluralismu“ snad také deklarací „neochvějné Pravdy o společnosti“?
Uzavřu tento text tvrzením: Autor by svoji posici hájil daleko věrohodněji, kdyby upustil od vnitřně rozporuplných – a tedy nutně mylných, irelevantních – metodologických poznámek na téma „Maginotovy linie“ názorů a obecného odmítání „neochvějných Pravd o společnosti“.
