Možnost nesocialistické Evropy?

Podrobnosti

Zveřejněno 19. 4. 2012 16:23

Napsal Zdeněk Havelka

Mojmír Hampl ve svém článku Unii schází společný „veřejný prostor“ klade otázku, zda omezení státního zadlužování a omezení role státu v ekonomice na území naší země bude snazší v evropské federaci, než v rámci systému vícerychlostně kooperující Unie demokratických národních států. Nemyslím si ani jedno ani druhé.

Evropa je zvláštním prostorem. Nejedná se jen o území vymezené pouze geograficky, jde též kulturně spirituální prostor, z kterého se zrodila současná globální technologická civilizace. Nezpochybnitelným východiskem pro artikulaci tohoto prostoru je křesťanství, přesněji západní křesťanství. Zde v pátém století papež Gelasius ve svém dopise byzantskému císaři jasně formuloval doktrínu dvou mečů, dvou mocí, jimiž je ovládán svět. Gelasius prohlásil, že císařský úřad je z Božího úradku a že kněží poslouchají císařovy zákony týkající se veřejného řádu, avšak i císař je podřízen kněžím, kteří vysluhují svátosti a odpovídají i za vládce při posledním soudu. Papežská korunovace franckého krále Karla Velikého v roce 800 n. l. císařem znamenala rekonstituci Římské říše z milosti Boží a položila základy pro fenomén Evropy, jak jej můžeme chápat i nyní.

Sacrum Romanum Imperium bylo zvláštním politickou jednotkou – nebylo ani královstvím, ani pouhým znovuobnovením římské říše. O státním celku v dnešním smyslu můžeme snad hovořit až od vlády východofranckého krále Oty I. Zde byl král jako král římský volen, takže trůn nebyl dědičný; na císaře byl pak korunován papežem. Základním specifikem této Svaté říše římské bylo právě napětí mezi světskou mocí a církví – v roce 1077 papež Řehoř VII. dal dokonce císaře Jindřicha IV. do církevní klatby a tím jej de facto sesadil. Jindřich pak putoval pěšky jako kajícník ze Špýru přes Alpy do severoitalského hradu Canossa, aby zde u papeže vyprosil zrušení své klatby. Gregoriánská církevní reforma, jež byla reakcí na státní útoky proti církvi, postupně proměnila celou evropskou středověkou společnost. Res publica Christiana byla univerzálním prostorem sdílení a rozvíjení vědění, kde světská moc měla důležité, nicméně omezené místo a měřítka jejího chování byla dána z transcendentální úrovně. Jejich plnění či porušování bylo sankciováno církví – svébytnou korporací řízenou vlastním, kanonickým, právem a na světské moci de facto nezávislou. Tato středověká Evropa vytvořila základ našich dnešních ekonomických a politických svobod – svobodná města (s vlastními městskými právy), svobodný obchod (Hanzovní liga), na vládci nezávislé university (podléhající pouze papeži), městské žebravé mnišské řády a filosofická syntéza svatého Tomáše Akvinského konstituovali pestrý a rychle se rozvíjející volně propojený celek, jež by mohl být inspirací současným pravicovým eurooptimistům.

Nicméně tenze mezi univerzálními pravdami křesťanství a jejich nedokonalou pozemskou reprezentací vyvolávaly odpor, který vedl k postupné erozi křesťanského politického řádu. Prvním z protivníků byla světská moc, která pochopitelně nechtěla být ničím omezována. Císař Fridrich II. nechal formulovat doktrínu, v které byl prezentován jako vrchol stvoření a tím vyřadil limitaci politické moci prostřednictvím transcendentních pravd. Francouzský král Filip IV. Sličný se nerozpakoval svého protivníka, papeže Bonifáce VII. zatknout a následně převést papežskou rezidenci do Avignonu a tím získat politickou kontrolu nad církevní mocí. Filipa IV. Sličného můžeme považovat za zakladatele prvního „moderního“ státu v dnešním smyslu – byl „suverénním“ vládcem nezávislým na jiné moci, svolal v roce 1302 poprvé generální stavy, tedy opřel se o „moc lidu“, vládu opíral o úřednictvo bez stavovského vymezení (byrokracie), realizoval justiční zločin dříve neznámých rozměrů (očernění, popravy a vyvlastnění templářů), vyvlastnil a vyhnal židy, zlikvidoval trhy v Champagne a zavedl kvůli financování svých válečných výprav natrvalo daně, které máme v nezměněné podobě dodnes a falšoval měnu. Jím položený základ likvidace volného trhu v Evropě nebyl již nikdy odčiněn.

Druhým protivníkem „kompromisu“ církve se světem byla různá sektářská hnutí, která při propojení světa s transcendentními pravdami vnímala „korupci“ církve světem jako zradu těchto pravd a ve jménu nápravy vstupovala do akce. Prostřednictvím symbolu „Třetí říše“ (Jáchym z Fiore) dochází k promítnutí nejdůležitějšího křesťanského symbolu „Království božího“, jež není z tohoto světa, do nitrosvětské budoucnosti a tím se dává do pohybu destruktivní hnutí „čistých“, kteří nepotřebují ani říši ani církev a jsou ochotni si „království boží na zemi“ vymoci násilím. Symboly politické sebeartikulace a praxe křesťanského společenství vycházející z radostné zvěsti jsou nahrazovány symboly „kosmické války“ čistých proti Antikristovi – nastává věk ideologií.

Eric Voegelin mluví o „imanentizaci eschatonu“ a moderní období charakterizuje jako období gnosticismu. Zde jsou dějiny, a nikoliv stvoření, chápány jako inteligibilní – disponující cílem, nosnou ideou, kterou musí každý, kdo zná, uskutečňovat – pervertované „království boží na zemi“, které v různých podobách mobilizuje své přívržence k politické akci. Novodobí gnostici se cítí se svou situací principiálně nespokojeni a svoji nespokojenost kladou za vinu světu, který je v jejich vnímání od základu špatně organizován. Vykoupení ze zlého světa je dle jejich názoru možné, řád bytí lze historickým procesem změnit. Tento proces emancipace, na rozdíl od křesťanského pojetí – kde svět zůstává, tím čím je, dobrým stvořením a kde k individuální spáse člověka dojde cestou milosti v jeho smrti; je cílem sám o sobě. Jakékoliv limity stojící mu v cestě musí být odstraněny jako zbytky starého světa, z nějž se zrodí lepší nový svět, za užití všech možných prostředků. Zde má své kořeny revoluční „morálka“ a „mýtus sociálního“.

Ve skutečnosti je „smysl dějin“ pouhá iluze. Imanentizace křesťanského eschatonu generuje falešný obraz reality, který má ovšem konsekvence pro politickou praxi. Svět nepřestává být světem a člověk člověkem, byť prohlásí „království boží na zemi“ za uskutečněné. Díky odříznutí transcendentního pólu skutečnosti napětí mezi skutečným já a imaginární realitou narůstá; lpění na imaginárním já s sebou nutně nese popírání těch dimenzí skutečnosti, které nesouhlasí s vysněným obrazem zpřítomňované budoucnosti. Rozpory mezi vysněnou realitou a nedokonalostí aktuální situace vedou k protiskutečnostním aktivitám, jako jsou odmýšlení, lži a revolučním akce.

Domnívám se, že to platí o většině politického establishmentu EU. Z původního projektu Společenství uhlí a oceli se stalo něco docela jiného. Současná agenda je prvotně emancipační agendou evropské levice (ať již levého či „pravého“ odstínu), které jde nikoliv především o volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, nýbrž o sekulární „vykoupení“ politickým procesem neustálé integrace, kde největšími nepřáteli jsou ti, kteří otravně přicházejí s absolutními hodnotami vycházejícími z transcendentního základu.

Nemyslím si, že demokratický stát je tou absolutní hodnotou. A to ne ani v jeho české relativně homogenní podobě. Česká státnost je totiž emancipačním mýtem přímo legitimizována. Co jiného je Hanákovo „Palackého“ dilema než vulgární vymezení bojových linií, kde „dobří“ Češi se musí emancipovat od „zlé“ EU (Němci a Moravec)?

Palackého a Masarykovo tázání po smyslu českých dějin je neadekvátní právě tím, že ten smysl klade do dějin a že implicitně alespoň trochu „královstvíčka božího“ chce mezi věrné Čechy prostřednictvím politické emancipace od Rakouska přinést. Romantický koncept české identity, založený na pokračování husitských „demokratických a pokrokových“ tradic, mohl být úspěšný jako program národní. Destruktivním se stal po transformaci do podoby české státní ideje, ideologie českého národního státu. Výsledkem bylo vyvlastňování šlechty jako odplata za „Bílou horu“, odcizení českých Němců, Slováků a českých katolíků a nakonec okupace německými národními socialisty a posléze tvrdý socialismus komunistického ražení pod patronací Moskvy – třetího Říma. Tudy cesta také nevede…

Mojmír Hampl tvrdí, že Evropské unii schází společný politický veřejný prostor. Otázkou je, zda jej máme postrádat. Středověká Christianitas jím také nebyla – šlo o prostor, kde si politické celky konkurovaly navzájem a kde byly politické vztahy značně dynamické, kde byly ekonomické a kulturní styky realizovány téměř nezávisle na lokálních politických představách.

Spolu s Konrádem Adenauerem můžeme chtít, aby „tato vskutku nová Evropa, onen společný a rodný dům všech Evropanů, by měla být strážcem západní a křesťanské tradice, zdrojem duchovní síly a místem mírové spolupráce“. A to třeba v podobě volné konfederace s možností secese formou odhlášení od takzvaných služeb státu až na úroveň obce či jednotlivce; se svobodným bankovnictvím, tedy s privátně emitovanými penězi; s maximální povolenou hranicí možného zdanění na celém území EU – např. do 15% (nejlépe do 9%) daně z přidané hodnoty a daně z příjmu; kde si jednotlivé celky volně konkurují o kapitál a nejlepší pracovní sílu a kde se o sociálních státech dvacátého století moc neví – asi tak jak my toho velmi málo víme o středověké Res Publica Christiana…

Najde se politik, který vystoupí s podobným programem?