Pravice po 20 letech (vzpomínky a realita)

Podrobnosti

Zveřejněno 10. 4. 2011 11:32

Napsal Karel Ledvinka

Podhoubí disentu a pestré začátky

Tlak normalizace způsobil na jedné straně deformaci reality a občanských hodnot, na druhé straně byl příčinou obranných mechanismů proti totalitě – tedy vzniků různých občanských seskupení. Nejznámější jistě byla Charta 77. Pod dohledem vynikajícího myslitele Jana Patočky se začaly formovat různé občanské skupiny. Jednou z nich byla skupina, která vycházela z české masarykovské tradice, ale přikláněla se k ryzí moderní anglosaské demokratické pravici, jejímž filosofickým rozměrem byl konzervatismus.

15.10.1988 se zastřešujícím orgánem stalo Hnutí za občanskou společnost se skvělým programem Cesta ke svobodné společnosti. V politických otázkách byl vůdčí osobností fyzik Pavel Bratinka, organizačně filosof Daniel Kroupa a jejich nejbližším spolupracovníkem byl filosof Václav Benda. Ten následně založil typicky křesťanskou Křesťansko –demokratickou stranu (KDS).

Občanská demokratická aliance

Pánové Bratinka a Kroupa považovali křesťanské hodnoty za natolik posvátné, že odmítali jejich zatahování do politických her. Vycházejíc z občan-ských principů politiky a myšlenek rakouského geniálního myslitele a liberálního ekonoma Fridricha Augusta von Hayeka, založili spolu s několika liberálními ekonomy novou politickou stranu – ODA. Svým způsobem tedy Občanskou demokratickou alianci zrodila komunistická totalita.

Ta se zařadila k dalším novým stranám, vznikajícím po listopadu 1989, jako byla Liberálně-demokratická strana (LDS), v čele s Emanuelem Mandlerem (později fúzující do ODA), či KDS, v čele s Václavem Bendou (následně spolupracující s Lidovou stranou a ještě později fúzující s větší části do ODS), v dalších letech potom Demokratická unie (DEU), nebo ke stranám a hnutím, které po Listopadu ´89 obnovily svoji činnost, jako např. Klub angažovaných nestraníků (KAN).

Když bylo 19. listopadu 1989 založeno široce pojaté a proti KSČ nátlakové Občanské forum (OF), stala se většina nových politických stran jeho součástí. Naštěstí se představitelé těchto stran realisticky rozhodli, že jejich členové nebudou před volbami demokratický tábor štěpit a budou na kandidátce OF.

Rozdělení Občanského fóra

Skutečným vítězstvím OF bylo jednak to, že přesvědčilo občany Československa o nutnosti zásadní politické změny, jednak vítězství ve svobodných parlamentních volbách 1990 a, paradoxně, především jeho zánik.

13. října 1990 se v Praze Hostivaři sešel sněm OF a po Václavu Havlovi se předsedou stal Václav Klaus. Člověk, který měl jasnou vizi, jak přeměnit OF na politickou stranu. Člověk, který nebyl nijak spojen s disentem, ale o to víc uměl pragmaticky naslouchat hlasu lidu. Navíc postupující diferenciace po volbách (především zcela rozdílné pohledy na postup ekonomické transformace a vyrovnání se s komunis-tickou minulostí) totiž vedla k tomu, že se posléze OF rozštěpilo do dvou politických stran: Občanské demokratické strany (ODS) a Občanského hnutí (OH), které se také podělily o majetek OF. Ostatní politické strany, které dosud byly součástí OF, zůstaly sice bez prostředků, ale zachovaly si svoji subjektivitu. OH se po neúspěchu ve volbách 1992 rozpadlo a její čelní představitelé zakotvili v různých politických stranách.

Strany prvních pravostředových koalic

ODA byla založena na ochotě jejích členů sdílet zájem o věci veřejné, založené na principu, že mandát získaný ve všeobecných volbách má vyšší závaznost, než mandát stranický. Šlo o stranu volebního, nemasového typu, v čemž se odráželo také to, že její tvůrci přebírali americkou koncepci strany. I to byl důvod, proč si ODA svoji subjektivitu zachovala. Od samého vzniku byla problémem strany především malá členská základna, nedostatečná vnitřní organizovanost a nedostatek prostředků.

Ve straně se vytvořily dva názorové proudy: konzervativní a liberálně prag-matický. Jejich pohledy na zaměření strany a na další otázky (jako např. morálka), s výjimkou ekonomické politiky, byly velice odlišné. Velikou výhodou ODA byla naopak silná volební podpora těch občanů, kteří podporují pevný řád, svobodu spojenou s odpovědností a důraz na vládu práva.

V prvních sedmi letech byla ODA pro občany velmi užitečná. Byla hlavním nositelem vzniku a prosazování nové Ústavy. Za její další úspěch lze považovat přijetí principu restitucí a malé privatizace a prosazení vstupu do Severoantlantické aliance (NATO). Postupně však do ODA vstoupilo mnoho nových ambiciózních a pragmaticky uvažujících členů, díky nimž postupně převládly liberální, pragmatické tendence, strana ustoupila od svého původního konzervativního programu (přes mnoho pokusů se nepodařilo např. nastolit novou politickou kulturu, prosadit vyrovnání se s mi-nulostí, apod), což, spolu s tlakem ODS na ovládnutí celé pravé části politického spektra, a přehnaných ambicí nových členů ODA, vedlo logicky k zániku strany.

Občanská demokratická strana

ODS byla na rozdíl od ODA založena na zcela jiných principech. Od svého vzniku je nejdynamičtějším prvkem na české politické scéně, stranou s masivní členskou základnou. V počátcích byl její strategickou linií důraz na ekonomickou transformaci a urychlenou proměnu hospodářského prostředí. V prak-tické politice byl však ekonomický rozměr vládnutí doprovázen nedůrazným přístupem k nutné přeměně právního rámce transformace. V té době byla pro ODS výhodná existence sesterské ODA, která souzněla s ODS v liberálním přístupu k ekonomii, ale přinášela důraz na pevný řád, svobodu spojenou se zodpovědností a důraz na vládu práva.

Krach vládní koalice na podzim roku 1997, způsobený jednak odklonem od reformního kurzu, doprovázeným rostoucími hospodářskými problémy, jednak provalením skandálů s financováním vládních stran, způsobil mnoha lidem prozření, neboť jasně odhalil, na jak chatrných základech stálo mnohé z toho, co se do té doby vydávalo za reformní demokratickou a konzervativní pravici.

Od roku 1998 tak zůstala ODS osamocena, bez korektivu konzervativního smýšlení. Od té chvíle se soustřeďovala přednostně na úspěch ve volbách a využívání těchto úspěchů k přednostnímu prospěchu strany a často i k osobnímu prospěchu jejích představitelů. Buďme rádi, že ODS existuje. Ale jednoznačně musíme vyloučit, že by šlo o stranu prosazující moderní konzervatizmus. Jde nepochybně o pravicovou liberální stranu, která konzervativní myšlenky prosazuje pouze tehdy, pokud to straně, jejím funkcionářům a jejímu aparátu vyhovuje. Právě to je ale zcela konzervativní!

KDU-ČSL

KDU-ČSL po listopadu 1989 vědomě navázala na svoji křesťanskou tradici. Tato strana kolísala mezi dvěma tendencemi: na jedné straně křesťansko-demokratickou, která více odpovídala zájmům polistopadové koalice a jejíž zachování ji k ní více poutalo a na druhé straně na křesťansko-sociální, která více odpovídá zaměření členské základny a více ji poutá k sociální demokracii, neboť společně mohou podporovat tvz. sociální stát. KDU-ČSL hrála, hraje a chce hrát i v budoucnu roli středového subjektu, který je přijatelný jako koaliční partner jak pro levici, tak pro pravici, který u voličů libovolného zaměření nevyvolává animozitu a naopak je pro ně přijatelnou alternativou. KDU-ČSL se však dobře nepřipravila na stále se zvyšující tlak ODS a ČSSD, jejímž společným cílem bylo vytlačit ji z vrcholné politiky a převzít její voliče. Nedokázala se rozhodnout, které tendenci dá přednost, a tím „vytvořila“ podmínky pro štěpení strany. I u KDU-ČSL, stejně jako u TOP09, však musíme jednoznačně vyloučit, že jde o strany prosazující moderní konzervatizmus.

Tady a teď

V souvislosti s 20. výročím vzniku ODS je třeba položit si otázku: Co by České republice a jejím občanům pomohlo na pravé straně politického spektra?

ODS by se měla veřejně přihlásit k typické liberální pravici i s liberálním programem. Měla by konečně zapomenout na nesmyslné ambice o ovládnutí celého pravicového spektra. Měla by se také rozejít se všemi straníky, kteří se opět tlačí k opozičně smluvnímu jednání, jež jim sice usnadňuje vládnutí, ale kteří nemají žádný program – jen chuť vládnout bez opozice.

KDU-ČSL by měla přestat oscilovat mezi křesťansko-demokratickou a křesťansko-sociální tendencí, a s TOP O9 by měla začít kooperovat s cílem oslovit tradiční voliče.

Je nesporné, že současná politická scéna se nachází ve stavu degenerace. Je to tím, že se žádné politické straně nepodařilo prosadit novou politickou kulturu, nepodařilo se opustit v ekonomice nesmyslné třetí cesty, plné korupce. Přestaly se střetávat různé politické názory, hodnoty a ideje, setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály, socialisty, Desatero se stalo neznámým. Každý se dokáže spojit s každým, jen aby dlouhodobě mohly přežívat politické elity, které se pro uchování vlastní moci spojily s eli-tami ekonomickými a morálku ze svého slovníku raději vynechaly. Díky nástupu neoliberalismu a neosocialismu dochází k degradaci života do podoby pouhého přežívání a užívání si, na úkor pravdy, otevřenosti a jí odpovídajícímu svobodnému jednání.

Jsem přesvědčen, že moderní demokracii dává legitimitu a trvalost pouze vyhlídka na ekonomiku, kde se bude dařit slušně všem – nikoliv však všem stejně, ani všem najednou. Jsem přesvědčen, že jako reakce na dnes populistickou kontrakulturu, na doktrinářský sekularismus a na kroky vlád, které zvyšují daně a zadlužení našich dětí a vnuků, a z veřejného života odstraňují každou stopu morálky, musí být návrat k vládě zákona, slušnosti, morálky, úcty k lidskému společenství, majetku a legitimním zájmům.

Samozřejmě, že se mnohé za posledních 20 let nepodařilo. Ale lidé se v listopadu 1989 rozhodli žít ve svobodě. Ať si kdo chce, co chce říká, pro mne to je zázrak.

Karel Ledvinka, ekonom a politik, v 90. letech poslanec (ODA), místopředseda Poslanecké sněmovny