Obsah

Bojujte do posledního dechu

„K vítězství zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic.“ (Edmund Burke)

Mnohokrát jsem přemýšlel, jak se člověk může vyrovnat s tím, že ve vysoké politice vítězí zlo. Když Petr Nečas uvolnil ruce policii, smetla v „kauze Nagyová“ jako jednoho z prvních právě jeho namísto mnohých politiků prolhanějších a méně poctivých. Levice slavila úspěch populistickými hesly „ODS mínus: okamžitě zvýšíme nájemné“; na pravicové strany se provaluje více skandálů, takže si většina voličů neuvědomuje, oč horší je politika levice. Podobných příkladů všichni známe mnoho; o tom, jak vítězí bezpráví, lze číst např. na blogu pana Tomáše Peciny.

Má tedy vůbec cenu se snažit? Má smysl věnovat čas a úsilí přesvědčováním veřejnosti? Nebo investovat osobní úspory do voleb, v nichž se stejně do parlamentu či zastupitelstva  nedostaneme?

Slaboši nebo hrdinové

Chci se podělit o to, jak jsem si tyto otázky po dlouhém hledání odpověděl pro sebe. Inspiraci jsem nalezl ve dvou filmových scénách:

Ve třetím díle Pána prstenů ohrožené hlavní město Gondoru marně vyhlíží příjezd spřátelených vojsk Rohanu. Místo toho je obleženo a těsně před prolomením brány Gandalf zvolá: „Jste gondorští vojáci: Ať branou přijde cokoli, neustoupíte!“ Vzápětí je město zaplaveno přesilou skřetů a obrů, kteří zabíjejí obránce po tuctech. Vše je ztraceno a je těžké pochopit, proč Gandalf křičí: „Bijte je! Bojujte do posledního muže! Bojujte za svoje životy!“ Právě v ten okamžik ale za hradbami ke Gandalfovu překvapení zatroubí rohanská jízda a skřety po dlouhé bitvě rozpráší.

V seriálu podle slavného románu Julese Vernea „Dva roky prázdnin“ je loď plná nedospělých kluků bezmocně unášena oceánem a někdo z těch mladších si stěžuje, že nemá cenu se dále snažit, odčerpávat vodu a pracovat na záchraně, protože již nemají naději. Co bych mu asi odpověděl, být jedním z těch starších?

Na těchto příbězích jsem si zřetelně uvědomil, že v situaci, kdy je vše ztraceno, velmi záleží na zápase o dobro do posledního dechu. Ti muži mohli zemřít jako slaboši nebo jako hrdinové. A podobně my s velkou pravděpodobností nezabráníme, aby po nástupu ČSSD stihl naši zemi osud Řecka a lidé přišli o úspory včetně těch penzijních. Možná ani nezabráníme tomu, že křesťanští lékaři budou v nedaleké budoucnosti trestáni, když odmítnou provádět potraty. Ale přesto záleží na tom, zda budeme neúnavně mluvit pravdu.

Moc spravedlnosti, úcty a pravdy

Jak tento zápas vést účelně? Člověk v nejrůznějších konfliktech – ať reklamuje boty, nebo se účastní politické debaty v televizi – získá velkou přesvědčivost, když se řídí třemi zásadami, které jsem si pro sebe pojmenoval „hranice spravedlnosti, pravdy a úcty“. Dobrá zpráva je, že nemusí být dokonalý; dle mé zkušenosti zcela stačí se o jejich zachovávání upřímně snažit. Sám v tom například chybuji velmi často.

Dodržováním hranice spravedlnosti myslím postoj, kdy poctivě zvažuji, zda skutečně mám právo na to, co požaduji (např. při reklamaci). Že mně více záleží na tom, abych nezvítězil, pokud v právu nejsem, než na tom, abych vyhrál, jestliže v právu jsem. Ať můj soupeř řekne cokoli, měl bych být ochoten opustit postoj „já jsem si svým názorem jistý a nepotřebuji jej znovu zkoumat“. Měl bych naopak vzít jeho stanovisko vážně a znovu prozkoumat, proč věřím tomu svému, a na tomto základě mu odpovědět. Myslím, že někdy tato taktika může být dost odzbrojující, pokud druhá strana čeká výpady a manipulaci, na kterou je běžně zvyklá.

Existuje velmi mnoho způsobů, jak zvítězit. Mezi ně patří manipulativní finty, překrucování pravdy, zneužívání slabostí a nejistot druhého apod. Ale člověk by se měl všeho toho zříci a snažit se o vítězství výhradně tím, že nepřestane zkoumat, zda a proč věří ve svoji pravdu, a omezí se na argumenty z toho vycházející. Opakem je postoj, kdy člověk není k takovému zkoumání ochoten a proto potřebuje zvítězit za každou cenu.

Respektem k hranici úcty rozumím přijetí skutečnosti, že do každé lidské bytosti je vložena důstojnost, o kterou nemůže žádným způsobem přijít. Jinými slovy: ať udělá člověk sebehorší věc, je mravně špatné jej za to ponižovat. Je velmi důležité odlišovat hřích a hříšníka. Dokonce bych zašel tak daleko, že nikdo neměl právo říci norimbergským zločincům (ani Hitlerovi, kdyby byl mezi nimi) „ty jsi zrůda“ nebo „zasluhuješ pohrdání“; právem ale mohl říci „dopustil jste se zrůdného zla, které zasluhuje pohrdání a nejpřísnější trest“. Věřím, že křesťané, kteří žijí z bezpodmínečné lásky od Boha, si tuto lásku uvědomí více, budou-li tuto hranici dodržovat vůči ostatním, resp. budou-li se o to poctivě snažit, ačkoli často je to nesmírně obtížné.

Člověk získá obrovskou přesvědčivost a autoritu pojmenovávat lež, pokud si sám hlídá, aby byl pravdivý, tedy pokud dodržuje hranici pravdy. Pomáhám si drobnými lžemi v každodenních situacích? Pak se mně asi nepodaří výstižně upozornit ani na lži politiků. Pokud po úrazu sám od sebe řeknu pojišťovně, že jsem k němu přispěl neopatrným chováním (ačkoli se mě na tento detail lékař neptal, takže bych jim mohl předat jeho zprávu a neříci přitom žádnou lež), pak mně sice vyplatí nižší plnění, ale upevňuji se tím ve zvyku být důsledně pravdivý.

Smutnou ilustrací opaku byl v roce cca 2010 billboard s fotkami pravicových politiků ve znění přibližně „Krizi jsme zavinili my; dáte nám znovu svůj hlas?“ Zadavatel billboardu touto lží hrubě překročil čáru a mohl za to být tvrdě potrestán přesvědčivými argumenty (tedy pokud byla jeho totožnost známa – já nevím, zda šlo o ČSSD). Rád bych věřil, že poté by si část veřejnosti uvědomila jeho prolhanost. Proč to ODS nedokázala udělat? Domnívám se, že proto, že sama lži a populistické polopravdy také často používá.

Mám za to, že uvedené tři hranice nám mohou být spolehlivým kompasem. V mnoha konfliktech má člověk dilema, zda ustoupit nebo být smělý. Člověk, který se cvičí v dodržování těchto hranic, může být velmi smělý v těch případech, kde tím žádnou z nich neporuší, a tak může neohroženě pojmenovávat mnohou lež a nemorálnost, kterou uvidí.

Každý ať zkoumá především sebe

Ještě nedávno jsem se neuměl vyrovnat s pocitem bezmocného hněvu nad tím, kolik zla v politice prochází. Našel jsem ale hluboký pokoj, když jsem se pevně rozhodl zkoumat, zda nedělám něco podobného, jako kritizovaní politici.

Uvedu obecné příklady: Mnoho lidí vytýká politikům, že zneužívají svoji moc, a přitom si neuvědomí, že dělají totéž sami, pokud např. ponižují své děti, křičí na manželku, šikanují své podřízené apod. Jiní pohrdají politiky, že rozkrádají státní majetek podplácením a provizemi za předražené státní zakázky; jenže co jiného dělají oni sami, pokud berou sociální dávky a nevyvíjejí přitom úsilí, aby se mohli živit sami? Znám jednoho moc hodného lékaře, který upřímně věří, že dělá dobrý skutek, když ve zprávě pro úrazové pojištění výrazně zveličí rozsah pacientova zranění. Asi považuje pojišťovnu za dojnou krávu s neomezenou zásobou peněz; jiní lidé takto uvažují o svém zaměstnavateli, další chtějí brát, aniž by museli dávat, lásku a oporu v manželství, církvi či jiném společenství.

Myslím, že každý z nás, kdo touží po změně společenského klimatu a politické situace a kdo je ochoten tomu věnovat nějaké úsilí, může ve svém tažení být úspěšnější, pokud nejprve zkoumá sebe, zda nedělá právě to, co vytýká druhým. To říká i Bible: „Chceš-li však někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe – vždyť sám děláš to, co soudíš!“ (Římanům 2,1).

Protože politika i náš každodenní život je, více než co jiného, neustálá volba a souboj mezi dobrem a zlem, v němž nikdo nemůže zůstat neutrální. Ta hranice však nevede napříč společností, jak by se mohlo zdát, ale srdcem každého z nás. Všichni musíme nejprve poctivě bojovat s vlastními nedobrými sklony, abychom se mohli účinně stavět proti špatnostem kolem nás.

Autor je matematik, programátor a příznivec Konzervativní strany.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.