Obsah

Vatikán: Rodiče mají právo na domácí vzdělávání

Delegace Svatého stolce u OSN uvedla v prohlášení z 24. dubna, že rodiče mají právo na domácí vzdělávání svých dětí. Prohlášení zdůrazňuje, že rodina je základní jednotkou společnosti a že lidský život musí být ochraňován od početí do přirozené smrti. S ohledem na vyskytující se trend snižovat úlohu rodičů při výchově dětí ve prospěch výchovy státní, cituje prohlášení ze Všeobecné deklarace lidských práv, že "rodiče mají přednostní právo si zvolit druh vzdělání, které má být poskytnuto jejich dětem" (čl. 26,3) a z Úmluvy o právech dítěte, že rodiče mají "prvotní odpovědnost za výchovu a rozvoj dítěte" (čl. 18,1). Stát má odpovědnost, aby zajistil poskytování vzdělávacích služeb. Vzdělávat děti je základním právem rodičů, náboženských institucí a místních společenství. "Stát má respektovat volbu rodičů ohledně jejich dětí a zdržet se pokusů o ideologickou indoktrinaci. Jak stanoví mezinárodní právo, od států je požadováno, aby respektovaly svobodu rodičů vybrat si pro své děti i  jiné školy než ty zřízené státní mocí, aby zajistili náboženskou a mravní výchovu svých dětí v souladu se svým přesvědčením. Stejně tak mají právo činit soudy o morálních otázkách, týkajících se jejich dětí. Křesťanské školy pomáhají rodičům, kteří mají právo a povinnost si zvolit školu nebo domácí vyučování a kteří musí mít svobodu tak činit, jež musí být respektována a usnadňována státem."

Rozkvět moderního hnutí domácího vzdělávání má počátky ve Spojených státech a je úzce spjat právě se vznikem HSLDA v roce 1983. Důvodem pro volbu domácího vzdělávání bývá snaha rodičů poskytnout dětem kvalitnější prostředí pro výchovu a vzdělání a omezení vlivů, které častokrát propagují hodnoty, jež jsou v rozporu s křesťanskou morálkou.

Dnes je homeschooling v USA legální, a svým způsobem již “zaběhnutý” způsob vzdělávání – byť cesta k dosažení tohoto stavu nebyla úplně jednoduchá. HSLDA sdružuje více než 60.000 rodin, domácích školáků je ve Spojených státech více než 1 milion. V řadě zemí však stále platí velmi restriktivní zákony proti domácímu vyučování. V říjnu 2011 se parlamentní komise pro vzdělávání a kulturu v Brazilii vyjádřila, že "domácí vzdělávání si neváží ústavy, trestního zákona, národních vzdělávacích směrnic a základních zákonů".

Rovněž evropský vzdělávací systém je stále velmi ovlivněn tradicí silného zasahování státní moci do oblasti vzdělávání. Stát přebírá odpovědnost za vzdělání dětí a s nedůvěrou přenechává iniciativu komukoliv jinému, nejen rodinám, ale i soukromým školám či církvím. Proto domácí vzdělávání není na starém kontinentu ani zdaleka tak rozšířené, jako v Severní Americe. Existují-li tedy ve většině evropských zemí „domácí školáci“, je tomu tak většinou na základě těžce vybojovaných výjimek, experimentů, zkušebních programů, apod. Nejhorší situace je v Německu, kde již celá řada rodin musela kvůli pokusům vzdělávat své děti svépomocí muselo čelit žalobám, pokutám a hrozbám odebrání dětí. Někteří z nich dokonce pod tímto tlakem opustili zemi. V České republice je domácí vzdělávání od roku 2005 uzákoněno jako jedna z forem individuálního vzdělávání pro žáky prvního stupně základní školy, předtím bylo po sedm let ministerstvem povoleno jako experiment a ověřováno.

Podle podkladů Radia Vaticana a HSLDA

 

Zavedeme u nás index stavu manželství?

V moderní společnosti panuje nepsaný konsensus, že naše společné "blaho" závisí na těch či oněch ekonomických ukazatelích, proto je sledujeme a očekáváme (či vyžadujeme) přiměřené reakce při jejich výkyvech. Jakou pozornost však věnujeme zdraví našich rodin a manželství?

Co nám nejvíc pomáhá, abychom se měli dobře jako individuální osoby a současně jako celá společnost? Peníze nebo manželství? Majetek nebo vztahy? Mnoho výzkumů ukazuje, že stav manželství má přinejmenším stejný vliv na zdraví a na subjektivní pocit spokojenosti jednotlivce jako jeho finanční situace.

Proč tedy tak důkladně měříme a široce publikujeme hlavní ekonomické ukazatele a děláme všemožné pro jejich zlepšení, a přitom se jen zřídka zabýváme hlavními ukazateli stavu manželství v naší společnosti? A proč se jen zřídka jako společnost snažíme dělat něco pro jejich zlepšení?

Ekonomové definovali hlavní ekonomické ukazatele, kterých si všímají; pečlivě sledují směr vývoje a zdraví ekonomiky. Tyto indikátory jsou odborníky i širokou veřejností všeobecně akceptovány. Protože nám na nich záleží, čteme o nich, slyšíme o nich v televizi, politici i komentátoři jim věnují pozornost. V případě, že se tyto ukazatele zlepšují, radujeme se. Pokud klesají, zamýšlíme se, jak to změnit – a očekáváme od ekonomů a politiků nějakou reakci. Jako společnost jsme se zkrátka dohodli, že na ekonomických ukazatelích závisí naše "blaho", proto požadujeme odpovídající reakci.

Jakou pozornost ale věnujeme zdraví našich manželství? Na rozdíl od ekonomiky, kde užíváme řadu měřitelných indexů, pokud jde o rodinu a manželství (na nichž záleží štěstí lidských bytostí mnohem více), nemáme k dispozici téměř žádné jasné, přesvědčivé a společně dohodnuté ukazatele, vypovídající o jejich stavu. To nám brání v možnosti jednoznačně se zaměřit na stav zdraví manželství v naší společnosti. V důsledku toho politici a veřejné mínění jen zřídka věnují pozornost stavu rodin a trendům v jeho vývoji. Leží zkrátka mimo oblast jejich zájmu.

Tato situace by se měla a mohla změnit. Skupina amerických a britských vědců a politiků vypracovala tzv. Index stavu manželství, tedy soubor indikátorů, které přesně ukazují "celkový zdravotní stav manželství" jako základní společenské jednotky. Pokud nevíme, jak na tom jsme dnes, nemůžeme vědět, kam jako společnost směřujeme.

Index stavu manželství je tvořen průměrem hodnot z pěti hlavních indikátorů:

1) Procento lidí ve věku 20 - 54 let žijících v manželství.

2) Procento "velmi šťastných" lidí žijících v manželství

3) Procento lidí žijících v původním manželství

4) Procento dětí narozených v manželství

5) Procento dětí žijících se svými vlastními rodiči

Co tyto hodnoty konkrétně znamenají?

Přestože je známo, že mnozí odkládají uzavření sňatku na později, vybrali tvůrci indexu pro tento ukazatel mladé již od 20 let. Studie ukazují, že ¾ žen mladších 24 let je buď vdaných nebo jsou svobodnými matkami nebo s někým žijí bez uzavření manželství, tedy již v tomto věku fakticky většinou žijí v nějaké formě vztahu. Další studie pak naznačují, že lidé vstupující do manželství mezi 22. a 25. rokem uvádějí, že žijí v "nejšťastnějším manželství".

Pokud lidé vnímají sami sebe jako šťastné, pravděpodobně budou šťastnější i jejich manželství. Zároveň si v průměru děti vychovávané šťastnými rodiči vedou ve všech ohledech lépe než děti vychovávané nešťastnými rodiči. A v neposlední řadě nešťastní lidé mají rozvodovou bariéru v nižších polohách.

Rozvod je někdy smutnou nezbytností, přesto existují důkazy, že rozvedení lidé nejsou tak šťastní, jako lidé žijící v manželství. Dalším indikátorem "zdraví manželství" je tedy poměr dospělých lidí, jejichž vztah je celoživotním manželským závazkem.

Poslední dvě hodnory souvisí s dětmi, ale netýkají se pouze jich. Ukazují na vazbu mezi dospělými a dětmi a na to, jak je tato vazba silná nebo slabá. Uvádí se, že 50% dětí narozených v nesezdaném soužití do svých 5 let zažije rozpad vztahu svých rodičů. Stejnou událost ale zažije pouze 15% dětí narozených manželským párům.

Rodina je ale také sociální institucí. Když je funkční, naplňuje sociální potřeby. Je známo, že děti z rodin založených na manželství prospívají lépe než děti z jiných "rodinných" struktur. Manželství také nezajišťuje pouze to, že jsou děti vychovávány ve stabilním prostředí, ale také to, že jsou vychovávány biologickými (nebo adoptivními) rodiči. I když bychom mohli jistě ukázat mnoho příkladů, jak konflikty v manželství dětem nesvědčí, je již dokázáno, že pro děti je v zásadě nejlepším výchovným prostředím manželská rodina s biologickými rodiči.

Bylo by tak složité sledovat tyto navržené indikátory i u nás a v případě nežádoucích změn mobilizovat síly a tvořivost společnosti pro podporu instituce manželství? Podpora rodiny založené na trvalém soužití biologických rodičů vychovávajících vlastní děti by měla být ideálem, ke kterému směřujeme. Neznamená to, že by se společnost neměla odpovídajícím způsobem starat o ty, kteří vlivem různých okolností v ideálním prostředí žít nemohou. Neměla by se však sama svým laxním přístupem stávat jednou z příčin špatného stavu manželství a rodiny u nás.

Zdroj: Institute for American Values a the National Center on African American Marriages and Parenting, český překlad publikován Společností pro podporu rodiny na www.profam.cz, redakčně upraveno

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.