Servus servorum Dei

Podrobnosti

Zveřejněno 6. 3. 2013 12:09

Napsal Jan Kubalčík

Je pro mě prakticky nemožné přidat něco podstatného k těm myšlenkám, které v souvislosti s resignací Benedikta XVI. zazněly. Jediné, co mi víří hlavou, je drobná úvaha na téma pokorných ve vysokých úřadech. Je v tom paradox: nepochybně je žádoucí, aby mezi všemi odborně způsobilými to byli právě ti vpravdě pokorní, kteří budou vysoké úřady zastávat. A je to právě jejich pokora, vědomí vlastní nedokonalosti, co jim brání usoudit, že jsou připraveni stejně nebo lépe než jejich okolí, a projevit zdravou ambici. O to cennější pak je, když někdo oplývající ctností všech ctností skutečně vysoký úřad zastává.

Víc nemám co říct a nepsal bych nic, kdybych nepovažoval za případné připomenout při této příležitosti několik myšlenek odstupujícího papeže, pokorného služebníka služebníků Božích, moudrého, odvážného a úctyhodného muže Západu Benedikta XVI.:

"Jako stvoření vychází z rozumu a je rozumné, je teprve víra dovršením stvoření, a tudíž branou k porozumění. Věřit tudíž znamená vstupovat do porozumění a poznání.“

"Kdybychom opustili zásadu, že každý člověk je jakožto člověk pod Boží ochranou, a jako člověk nepodléhá naší libovůli, vzdali bychom se skutečného základu lidských práv.“

"Zatímco v jednoduchých společnostech až do 19. století jsou děti považovány za požehnání, jsou dnešní děti pociťovány téměř jako hrozba. Panuje názor, že nám zabírají místo pro budoucnost, ohrožují náš vlastní životní prostor a tak dále. Zde je první cíl: opět nalézt původní, pravý pohled na to, že dítě, nový člověk, je požehnáním. Že právě tím, když dáváme život, také sami život přijímáme, že toto vyjití ze sebe, přijetí požehnání stvoření, je pro člověka zásadně dobré. Dalším problémem je, že dnes jako nikdy předtím stojíme před zcela neznámým oddělením sexuality a plození. Proto je nezbytné, abychom nepouštěli ze zřetele jejich vnitřní souvislost.“

"Je špatné, bereme-li na muže i ženu stejný metr a říkáme-li, že drobná biologická rozdílnost vůbec o ničem nevypovídá. To je tendence, která dnes převládá. Osobně mě pořád ještě mrazí, když chceme z žen dělat vojáky jako z mužů, když ty, které přece byly ochránkyněmi míru a v nichž jsme viděli protiváhu mužské vůle k bitkám a válce, teď také běhají se samopaly a dokazují, že umějí být stejně bojovné. Anebo že nyní mají "právo“ dělat popeláře nebo jít do dolu – všechno, co by je nemělo potkávat vlastně z respektu k jejich velikosti, jejich jinakosti, jejich důstojnosti, je jim dnes svěřováno ve jménu stejnosti.“

"Pravá láska v sobě nese i velkou vážnost. Chce pro druhého opravdové dobro, a proto má odvahu postavit se na odpor tam, kde druhý toto dobro nevidí a kde se slepě žene do neštěstí.“

"Překonat vinu, to stojí nasazení srdce – víc: nasazení celé naší existence. A ani toto nasazení nestačí, může nabývat účinnosti jen skrze společenství s tím, který nesl všechna naše břemena.“

"Člověk by nerad náboženství postrádal. Smí ovšem jen existovat, ale nesmí na člověka klást žádné nároky. Tajemství v náboženství by bral, ale chce si ušetřit námahu víry.“

"Na jedné straně křesťanství nikdy nechtělo být – alespoň ve svých počátcích – státním náboženstvím, chtělo se od něj odlišovat. Bylo ochotno se za císaře modlit, ale ne jim obětovat. Na druhé straně vždycky vznášelo veřejný nárok nebýt jen subjektivním pocitem, ale pravdou, která promlouvá na veřejnosti, stanovuje měřítka a do určité míry také váže stát a mocné tohoto světa. Myslím, že v tomto smyslu s sebou novověk přináší negativní subjektivizaci. Pozitivní stránkou je šance svobodné církve ve svobodném státě, dá-li se to tak vyjádřit. Jsou v tom skryty šance živější, mnohem hlubší a svobodněji zdůvodněné víry, která se ovšem musí bránit subjektivizaci a dále se pokoušet říct veřejnosti své slovo.“

"Pilát se ptá, naprosto pochopitelně: "Co je pravda?“ To je otázka, kterou si klade i moderní nauka o státu: Může politika brát pravdu jako kategorii pro svou strukturu? Anebo ji musí, aby zaručovala mír a právo, coby nepřípustnou přenechat subjektivitě a místo toho hledět, jak si poradit s nástroji organizace moci, které má k disposici? Nedělá se, pokud sází na pravdu, vzhledem k nemožnosti shody na pravdě, nástrojem určitých tradic, které jsou ve skutečnosti jen formami udržování moci? Ale na druhé straně – co se děje, když pravda nic neznamená? Jaká spravedlnost je pak možná? Nemusí existovat společná měřítka, která zaručí skutečně spravedlnost pro všechny – měřítka, která nejsou poplatná svévoli střídajícího se mínění a koncentraci moci? Neukázalo se, že velké diktatury žily z moci ideologické lži a že osvobozovat mohla jen pravda? Co je pravda? Pragmatikova skepticky položená otázka je velmi závažná, jde v ní opravdu o osud lidstva.“

"Pro církev je velmi důležité podílet se na sociálních reformách, ale vlastní uzdravení člověka nelze podnítit vnějšími sociálními strukturami, nýbrž pouze zevnitř. Ačkoli hlad člověka musí církvi ve všech dobách ležet na srdci, ačkoli církev musí bojovat za to, aby se našly ruce, které rozmnoží chléb – přece nesmí uhnout k tomu, aby byla pouhým sociálním spolkem, soustředit se jen na materiálno, jako by v něm bylo vykoupení, a zapomínat, že člověk není živ pouze chlebem, ale každým slovem z Božích úst.“

"Člověk žije z pravdy a z toho, že je milován, že je milován pravdou. Potřebuje Boha, Boha, který se mu přibližuje, který pro něj interpretuje smysl života a tak mu ukazuje cestu života. Jistě, člověk potřebuje chléb, potřebuje potravu pro tělo, ale potřebuje z hloubi a především Slovo, Lásku, Boha samého. Kdo mu to dává, dává mu "život v plnosti“. A tak také uvolňuje síly, jimiž může smysluplně utvářet zemi, nalézt pro sebe i pro druhé ta dobra, která můžeme mít jen v pospolitém bytí.“

"V konečném důsledku mír nelze vytvářet proti pravdě.“