Obsah

Teologický rozměr amnestie

Po nedávné prezidentské amnestii se objevila celá řada komentářů. Je to pochopitelné, protože se jedná o významný prezidentský akt s dalekosáhlými společenskými důsledky. Velmi často se v diskusích a komentářích objevoval jeden argument, který vypadá pochopitelně a moderně, ale může být i velmi nebezpečný. Lze ho parafrázovat například takto: Institut amnestie nemá v současné moderní demokratické společnosti co dělat.

Aby nedošlo k nedorozumění – nehodlám zde skrytě obhajovat či kritizovat konkrétní podobu nedávno vyhlášené amnestie. Raději hned na úvod přiznávám, že její podobu pokládám spíš za nešťastnou, a kdybych se měl přidat k obhájcům, nebo kritikům, přidal bych se skoro jistě ke kritikům. Avšak jedna věc je kriticky hodnotit konkrétní podobu určité amnestie, zatímco něco zcela jiného je odmítat amnestii jako takovou. Bohužel je asi pravda, že ona konkrétní podoba této amnestie vede mnohé lidi k odmítání institutu amnestie vůbec. A v tom lze vidět zásadní nebezpečí, které – jak jsem přesvědčen – má zároveň jistý teologický obsah.

Skepse k amnestii jako takové často vychází z optimistického pohledu na současné možnosti lidské společnosti. Amnestie je cosi zastaralého a nemoderního, protože dnes přece umíme zajistit spravedlnost a nepotřebujeme takové mimořádné opravné prostředky, bez nichž se neobešli lidé v dobách minulých. Jako by v pozadí stála představa moudrého vladaře, který svými mimořádnými zásahy opravuje nedostatky justice. Dnes máme justici lepší – ergo nepotřebujeme mimořádné zásahy vladaře.

Amnestie by ovšem neměla mít povahu jakési opravy nedokonalostí justice ze strany moudřejšího. Je to výraz projeveného milosrdenství. Soud je zase výrazem spravedlnosti. A zde se dostáváme k onomu teologickému rozměru celého problému. Zatímco v Bohu je spravedlnost a milosrdenství podstatně totožné, protože v Boží nejvyšší dokonalosti se obě hodnoty nedají dost dobře rozlišit, v lidském nedokonalém světě umíme Boží dokonalost napodobovat pouze nedokonale a částečně. Proto je také spravedlnost něčím jiným než milosrdenství, ba dokonce se mnohdy zdá, že jdou proti sobě. Amnestie je tedy vhodným připomenutím, že ať je soudní systém jakkoli dokonalý, nikdy není plně schopen vyjádřit i milosrdenství. A na tom moderní doba nic nezměnila a ani změnit nemůže. Pokud bychom dali na výše zmíněné argumenty, podle nichž je amnestie cosi nemoderního a nepotřebného, implicitně bychom tím rezignovali na výraz milosrdenství.

Samozřejmě se dobrý soud snaží nebýt nemilosrdný. Neboť čím je spravedlnost dokonalejší, tím víc je zároveň milosrdná, jinak řečeno tím víc se přibližuje Boží dokonalosti, v níž spravedlnost a milosrdenství jedno jsou. A naopak, čím je amnestie jako výraz milosrdenství dokonalejší, tím víc je současně spravedlivá. Takže také amnestie by neměla být zásadně nespravedlivá. Hledání správné míry a srozumitelného výrazu dobrého soudu a dobré amnestie je samozřejmě nesmírně obtížné a vždy bude předmětem diskusí. Rezignovat na myšlenku amnestie jako takovou by však nebylo odhozením nepotřebného harampádí minulosti ani výrazem důvěry v dokonalost lidské spravedlnosti, nýbrž naopak ztrátou podstatného rozměru úsilí lidské společnosti o cestu k dokonalosti, která – ať to uznáváme či nikoliv – je naplněna pouze v Bohu.

Se souhlasem převzato z přílohy Perspektivy Katolického týdeníku 4/2013.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.