Obsah

Antropologický základ rodiny

Manželství a rodina nejsou náhodnou sociologickou konstrukcí, plodem určitých historických a hospodářských okolností. Naopak, otázka správného vztahu muže a ženy má své kořeny v nejhlubší podstatě lidského bytí a může najít svou odpověď, jen když budeme vycházet z uvedeného základu. Tato otázka se nemůže oddělit od prastarých a stále nových otázek o člověku samotném: Kdo jsem? Kdo je člověk? A ty zase není možné oddělit od otázek týkajících se Boha: Existuje Bůh? Jaká je jeho skutečná tvář? Odpovědi Bible na tyto dva druhy otázek jsou propojené a navzájem se podmiňují: člověk je stvořený v Božím obraze a sám Bůh je láska. Proto povolání k lásce činí z člověka pravý Boží obraz – člověk se stává podobným Bohu v takové míře, v jaké se stává tím, kdo miluje.

Člověk je komplexní bytost

Z tohoto základního spojení mezi Bohem a člověkem vyplývá další, a to nerozlučitelné spojení ducha a těla: člověk je v podstatě duše, která se vyjadřuje v těle, a tělo, které je oživované nesmrtelnou duší. Také tělo muže a ženy má tedy tak řečeno teologický charakter – není to „jen tělo“ – a to, co je v člověku biologické, není „jen biologické“, ale je to i vyjádřením a naplněním naší lidskosti. Obdobně lidská sexualita se nenachází vně našeho bytí jako osoby, ale vychází z něj. Pouze když je sexualita integrovanou součástí osoby, dokáže dát sama sobě smysl.

Z těchto dvou základních spojení – spojení člověka s Bohem a v člověku zase těla s duchem – vyplývá spojení třetí, a to spojení mezi osobou a institucí. Komplexnost člověka zahrnuje i dimenzi času a jeho „ano“ se stává překročením přítomné chvíle: ve své úplnosti „ano“ znamená „vždy“ a tvoří prostor věrnosti. Jen v rámci něj může vyrůst taková víra, která dává budoucnost a umožňuje, aby děti, ovoce lásky, věřily v člověka. Svoboda vyjádřit „ano“ se tedy ukazuje jako svoboda schopná přijmout to, co je definitivní. Největším projevem svobody není vyhledávání potěšení bez toho, aniž by se udělalo skutečné rozhodnutí; naopak, je to schopnost rozhodnout se pro definitivní darování se, v němž svoboda úplně nachází sama sebe tím, že se daruje.

Osobní a vzájemné „ano“ muže a ženy otevírá prostor pro budoucnost, pro autentickou lidskost každého z nich a zároveň je určeno pro dar nového života. Proto osobní „ano“ nemůže nebýt i veřejným „ano“, kterým manželé také veřejně berou na sebe zodpovědnost za vzájemnou věrnost. Nikdo z nás ve skutečnosti nepatří výhradně sám sobě, a proto je každý povolán přijmout ve svém nitru vlastní zodpovědnost před veřejností. Manželství jako instituce není tedy jakýmsi nenáležitým zásahem ze strany společnosti nebo jejich představitelů či jakousi formou uloženou zvenku; naopak, představuje vnitřní požadavek smlouvy manželské lásky.

Falešná svoboda je banalizací pravdy

Různé formy rozpadu manželství v současnosti – od volných partnerských svazků či tzv. manželství na zkoušku až po pseudomanželství osob stejného pohlaví – jsou projevy anarchistické svobody, která se neprávem vydává za skutečné osvobození člověka. Tato pseudosvoboda je založena na banalizaci těla, která nevyhnutelně zahrnuje banalizaci celého člověka. Vychází z předpokladu, že člověk může se sebou dělat, co chce: jeho tělo se tak z lidského hlediska stává druhotným a je možné je libovolně využívat. Libertinismus, který se vydává za objevitele těla a jeho hodnoty, je v podstatě dualismem pohrdajícím tělem a považujícím je za něco vně autentického bytí a důstojnosti osoby.

Hrozba relativizmu

Pokračujte tedy a nenechejte se odradit těžkostmi, s nimiž se setkáváte. Výchovný vztah je ve své podstatě delikátní věc: volá k zodpovědnosti svobodu druhého, která, i když jen jemně, přece je neustále vyzývána dělat rozhodnutí. Ani rodiče, ani kněží či katecheti, ani jiní vychovatelé nemohou nahradit svobodné rozhodnutí dítěte nebo mladého člověka, na něhož se obracejí. A zvláště křesťanské poselství se v hloubce dotýká svobody v jejích základech, vyzývajíce ji k víře a obrácení. Dnes představuje zvláště závažnou překážku ve výchovné práci relativismus, který je v naší společnosti a kultuře velmi rozšířen a který nic neuznává za definitivní, přičemž za nejvyšší míru všeho považuje jen vlastní já s jeho choutkami a pod záminkou svobody se pro každého stává vězením. V rámci takovéhoto relativistického horizontu není totiž možná pravá výchova, protože bez světla pravdy je dříve či později každý člověk odsouzen pochybovat o dobru svého vlastního života a o vztazích, které jej tvoří, jako i o významu svého úsilí vytvořit něco společně s ostatními.

Je tedy zřejmé, že musíme hledat způsob, jak zvítězit nad relativismem nejen v naší formační práci, ale zároveň jsme povolání postavit se proti jeho ničivé nadvládě ve společnosti a v kultuře. Proto je ke slovům Církve také potřebné svědectví a veřejné angažování se křesťanských rodin, zvláště pokud jde o potvrzení nedotknutelnosti lidského života od početí až po přirozenou smrt a jedinečné nenahraditelné hodnoty rodiny založené na manželství, jakož i při prosazování legislativních a administrativních opatření podporujících rodiny v jejich úkolu plodit a vychovávat děti, který má pro naši společnou budoucnost existenční význam. I za toto vaše úsilí vám vyjadřuji srdečný dík.

Z promluvy papeže Benedikta XVI. při otevření církevního kongresu Římské diecéze na téma „Rodina a křesťanské společenství“, Bazilika sv. Jana v Lateráně, 6. července 2005

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.