Husa potrefená

Podrobnosti

Zveřejněno 19. 4. 2012 16:35

Napsal Jan Kubalčík

Dobrá, tak si tedy, coby potrefená husa, pěkně zakejhám. Odmítám se totiž připojit k „nacionalistickému“ odboji a k tomu „liberálně ekonomickému“ bych se snad i připojil rád, ale mám za to, že bez vyjasnění, ke komu/čemu, proč a jak, to půjde jen stěží. A právě všem nám takto obezřetným a na definicích lpějícím konzervativcům to Petr Hampl pěkně natřel: s levicovými intelektuály splynete!

Věřím, že Petr Hampl má vcelku jasnou představu, do čeho chce být zapojen, a domnívám se, že by se přel s každým, kdo by mu tvrdil, že kupř. „nacionalismus“ je něco jiného, než co to je; s každým, kdo by se označil za nacionalistu a začal veřejně vystupovat více či méně anti-nacionalisticky.

Jasnost pojmu ale není nějaká teoretická libůstka – i Hampl ji přece potřebuje, a to zejména z praktického důvodu: aby pro svůj odboj mohl získat spolubojovníky, musí mezi nimi panovat shoda na tom, „o co jde“.

K fatálnímu nepochopení však může dojít velmi snadno. Na rozdíl od Tocquevilla a Burka totiž žijeme v době, která je stižena relativismem a neblahým dědictvím manipulace s pojmy (logického to završení nominalistického omylu), v době, která je plná těch, kteří na subjektivismu staví a dokáží jej umě zneužít. Ti dva si snad mohli dovolit diskusím na téma „kdo má či nemá právo označovat se za konzervativce“ nevěnovat ani minutu. (Ostatně, když Hampl sám se do této diskuse zapletl, neprotiřečí si poněkud?) Avšak v dnešní době by resignovat na objektivitu a obecnost pojmů, nepokoušet se jim navracet jejich skutečné významy a nepřít se s těmi, kteří na pokřiveném výkladu participují, bylo fatálním selháním. A myslí-li to konzervativci vážně, nemohou samotný pojem konzervatismu z této snahy vynechat. Podobné diskuse přestaneme vést, když ti, kterých se to týká, přestanou operovat konzervatismem a začnou sami sebe příznačně titulovat coby nacionalisty a liberálně ekonomické odbojáře – žádný problém.

Na jedné straně je samozřejmé, že konzervativci nesmějí ustrnout jen u takových diskusí (to by skutečně implikovalo jejich politický neúspěch).

Na straně druhé je ovšem úvaha, že „díky“ vedení předmětných diskusí jsou ti, kterých se to týká, politicky neúspěšní, logickým kotrmelcem. Jsem přesvědčen, že při hledání důvodů politických neúspěchů hodnotových konzervativců je pravdě neskonale blíž filosof Jiří Fuchs, když hovoří o naší filosofické pasivitě (KL 3/2012).

Podobně se mi jako logický kotrmelec, téměř oxymorón, jeví spojení „burkovský populista“. Pokud však lze obé nějak bezrozporně spojit, pak volám: kéž máme takových populistů plný parlament a najdou v sobě tolik podlézavosti vůči populu, že spolu s Burkem prohlásí: „Zrazoval bych své voliče, kdybych obětoval svůj úsudek jejich mínění.“. Já bych přidal i něco „tocquevillovsky“ populistického: „Zpravidla ovládají ducha národa pouze prosté koncepce. Pochybená idea, avšak jasná a přesná, bude mít ve světě vždy větší váhu než idea pravdivá, ale složitá.“.

Otázka definice konzervatismu určitě není nic triviálního a svým způsobem tolik definic, kolik je konzervativců. To bylo řečeno již mnohokrát. Nicméně má-li být konzervatismus kdy politicky úspěšný, je nejprve nezbytné dosáhnout toho, aby si podstatná část veřejnosti nepletla konzervativce s fašisty či nacisty, nebo aby se jiná neméně podstatná část veřejnosti nedomnívala, že konzervativci jsou úhlavními nepřáteli občanské společnosti. Přitom pomalu na každém kroku člověk narazí na někoho, kdo se na jedné straně konzervativně bije v prsa a na straně druhé se zároveň více či méně přímo snaží veřejnost v jejích omylech utvrdit. Vzdát tu diskusi znamená přenechat těmto lidem volné pole a nechat padnout další důležitý politický a společenský pojem do nicoty, resp. resignovat na jeho resuscitaci.

Když Hampl píše „Máme tu pokrokáře, kteří zjišťují, že skutečnost není v souladu s ideály a neváhají se pokoušet o nápravu. A máme konzervativce hájící to, co je zakotveno v předsudcích a zvyklostech lidu“, má na mysli cokoli, co je zakotveno v předsudcích a zvyklostech lidu?

Pokud konzervativec odmítne obhajovat například „právo“ nějakého společenství upalovat vdovy s těly jejich zesnulých manželů, přestává být tedy konzervativcem a přesunuje se mezi pokrokáře? Co např. otroctví, je-li v předsudcích a zvyklostech lidu zakořeněno – snaha o jeho odstranění je též známkou pokrokářství?

Je snad konzervatismus ekvivalentem strnulosti? Nikoli, konzervatismus neznamená stagnaci. Upřednostňuje však (přímo ze své definice, připustíme-li, že nějaká existuje) reformu před revolucí. I reforma je však změnou – změnou uvážlivou a umírněnou. Avšak stále jde o změnu a ta může být vždy k lepšímu nebo k horšímu. Abychom mohli směřovat k tomu lepšímu (co to je jiného, než Hamplem zatracované „pokoušení se o nápravu“?), potřebujeme ovšem soubor kritérií, podle kterých jedno od druhého rozpoznáme (co je to jiného, než ony „ideály“?)...

Situace toho, kdo staví výhradně na „předsudcích a zvyklostech lidu“ je krajně zoufalá. Pokud by takový postoj převládl, vedlo by to nejprve k petrifikaci daného stavu a trvalo-li by to déle, nakonec k revoluci. Řečeno s Burkem: „Společnost bez možnosti reformy, je společnost bez možnosti zachování.“ Je to podobně zoufalá situace, v jaké se nachází ten, kdo se rozhodl předsudky a zvyklosti ignorovat. To vede k revoluci rovnou.

Souhlasím tedy vřele s jistým moudrým anonymem, který kdysi v jakési internetové diskusi napsal: „Zapálené snahy o lepší svět si nezaslouží antipatie, ale hluboký a upřímný odpor. Polovina lidstva nedělá nic jiného, než že hasí škody po hlasatelích zářných zítřků.“.

A přesně tak to je: snahy o lepší svět jsou samy o sobě jistě v pořádku... ale běda, myslí-li někdo, že lze dosáhnout světa dokonalého a/nebo že to lze udělat „přes noc“, domnívá-li se, že účel prostředky světí... zkrátka běda, jsou-li ty snahy zapálené.