Opakovaný povzdech

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 6. 2014 2:08

Napsal Jan Kubalčík

Zase ti pyšní držitelé pravdy... Odkazuji na stejnojmenný text Jiřího Fuchse (KONZERVATIVNÍ LISTY 02/2009). Je to tu znovu... V jinak celkově i sympaticky vyznívajícím článku Josefa Berana (dále jen Autor) „Majitelé pravdy“ (Neviditelný pes, 3.5.2014) se dočteme hned v úvodu toto: „Majitelé pravdy, hlavně té, která stanoví, co je a co není morální, jsou od nepaměti také majiteli moci. Tak už to chodí u společenského tvora od dob, kdy byl z pohledu dnešní doby pouhým živočichem. Alespoň z pohledu těch Evropanů, kteří Darwinovu teorii o původu druhů důsledně aplikují jak na sebe samotné, tak na celé lidstvo.“

Pomiňme na okamžik, že Autor neříká nic o pohledu těch Evropanů, kteří Darwinovu teorii aplikují nedůsledně, nebo ji neaplikují vůbec, třeba proto, že mezi věřící zkrátka nepatří. Povšimněme si ale onoho pevného Autorova přesvědčení: tohle je jeho východisko, jeho pevný bod, axiom, o kterém se dále nediskutuje. Co když je ale mylný? Automaticky by tím bylo zpochybněno vše, k čemu Autor dále dochází (tedy vše, co je o tuto premisu opřeno). V tomto případě by to byla i škoda – ale tohle není záležitost sentimentu. Přesto poznamenejme, že Autorova kritika politické korektnosti (byť není zrovna originální) je vcelku trefná.

Nicméně vraťme se k oné první premise. Pro vyvrácení jejího všeobjímajícího nároku, dle kterého každý, kdo autoritativně stanovuje morální pravidla, má zároveň i mocenskou posici, stačí uvést protipříklad. Těch se ale nabízí celá řada. Byl snad sv. Pavel z Tarsu, o kterém snad nikdo nepochybuje, že byl „majitelem pravdy, hlavně té, která stanoví, co je a co není morální“, v nějakém smyslu mocným mužem své doby? Ostatně, měl snad sám Kristus nějaké lidské mocenské postavení? A zatímco u sv. Pavla musíme dodat, že nebyl „majitelem pravdy“ (ale v kontextu této polemiky se oné nepřesnosti nelze vyhnout...), ale že byl naopak majetkem Pravdy, Kristus skutečně majitelem pravdy je, neboť On je Pravda (a jistě patří sám sobě – byť chápu, že by o tomto předpokladu bylo možné polemizovat...).

Kromě toho, není třeba někdy i dobře, když ti, kteří mají silné morální přesvědčení „vraždit se nemá“, disponují navíc také jistou dávkou moci k prosazení této (morální) pravdy? Konečně, připomeňme si na závěr zmíněný text Jiřího Fuchse touto krátkou citací: „Pokud jde o ten pověstný krůček k násilí, je snad jasné, že se tu jedná jen o halasnou, byť bohužel úspěšnou rétoriku postmoderních sofistů, nikoli však o logickou implikaci. Kdo si z dobrých důvodů nárokuje pravdu, může k ní totiž bez rozporu přidat ještě jednu pravdu – tu o legitimním (tedy mmj. ne-násilném, ne-mocenském – pozn. J.K.) šíření pravdy.“