Klima a energie – dva strašáci do zelí

Koncem loňského roku se ve světě objevily velmi pozitivní zprávy ze dvou důležitých oblastí. Mohou signalizovat zásadní obrat v jejich směřování, jež má zatím nepříznivý vliv na společnost.

Číst dál...

Vatikán: Rodiče mají právo na domácí vzdělávání

Delegace Svatého stolce u OSN uvedla v prohlášení z 24. dubna, že rodiče mají právo na domácí vzdělávání svých dětí. Prohlášení zdůrazňuje, že rodina je základní jednotkou společnosti a že lidský život musí být ochraňován od početí do přirozené smrti. S ohledem na vyskytující se trend snižovat úlohu rodičů při výchově dětí ve prospěch výchovy státní, cituje prohlášení ze Všeobecné deklarace lidských práv, že "rodiče mají přednostní právo si zvolit druh vzdělání, které má být poskytnuto jejich dětem" (čl. 26,3) a z Úmluvy o právech dítěte, že rodiče mají "prvotní odpovědnost za výchovu a rozvoj dítěte" (čl. 18,1). Stát má odpovědnost, aby zajistil poskytování vzdělávacích služeb. Vzdělávat děti je základním právem rodičů, náboženských institucí a místních společenství. "Stát má respektovat volbu rodičů ohledně jejich dětí a zdržet se pokusů o ideologickou indoktrinaci. Jak stanoví mezinárodní právo, od států je požadováno, aby respektovaly svobodu rodičů vybrat si pro své děti i  jiné školy než ty zřízené státní mocí, aby zajistili náboženskou a mravní výchovu svých dětí v souladu se svým přesvědčením. Stejně tak mají právo činit soudy o morálních otázkách, týkajících se jejich dětí. Křesťanské školy pomáhají rodičům, kteří mají právo a povinnost si zvolit školu nebo domácí vyučování a kteří musí mít svobodu tak činit, jež musí být respektována a usnadňována státem."

Číst dál...

Ministerská facka nesnadno se glosuje

Můj táta kdysi říkával, že je škoda každé facky, která padne vedle. Upřímně řečeno, žádný jedinec v čase dospívání není dvakrát nadšený, když za lumpárnu či drzost dostane jednu či dvě za uši. Přiznávám, že ocenit to dokážu teprve ve věku, kdy se můj život přehoupl do druhé poloviny svého běhu.

Číst dál...

V jakém boji jsme se to ocitli?

V souvislosti s Pride Parade v srpnové Praze se vynořily otázky, zda a jakým způsobem mají křesťané na takové akce reagovat. Jaká odezva je přiměřená? A to nejen přiměřená politicky či kulturně, ale zejména: Jaká reakce je přiměřená onomu hlavnímu cíli, pro který zde křesťanská církev je, tedy nabízet hříšníkům dobrou zprávu o smíření s Bohem?

Ostatně, nejde jen o jakýsi pochod v Praze. Kauz, které jitří mediální pozornost a nás jako občanů i jako křesťanů se bolestně dotýkají, skutečně přibývá: za všechny jmenujme spor o povinnou školní sexuální výchovu dětí, ale může jít i o vykazování křížů a náboženských symbolů vůbec z veřejného prostoru, politickou korektnost, deformující svobodnou veřejnou debatu, diskriminaci rodiny či veřejné zdravotní a sociální služby, nerespektující právo na výhradu podle osobního svědomí…

V jakém boji jsme se to ocitli? Kdo jej vlastně vede a proč? Máme / smíme se hájit? Je to rozdmýchávání „kulturní války“? Neměli by křesťané být spíš nositeli pokoje? Jak se tváří v tvář těmto tlakům a hrozbám zachovat? Kde je hranice, za níž se legitimní artikulace občanských zájmů a obhajoba občanských práv křesťanů stává kontraproduktivní?

Bude-li oněch hrozeb – a nejde jen o hrozby náboženské svobodě, tedy o něco, co někdo chce upřít „nám“ samým a co bychom tedy případně mohli být i ochotni strpět (nejde-li o hřích) a jít dvě míle či nastavit druhou tvář – ale jde i o věci, které přímo pošlapávají důstojnost člověka jako takového, příčí se lidské přirozenosti a deformují celý společenský život – tedy bude-li oněch hrozeb přibývat, neměli bychom uvážit, zda a jak jim čelit?

° ° °

V prvních dnech církve křesťané odmítali dělat kompromisy při svém hlásání evangelia. Ve 4. kapitole Skutků se píše, jak bylo Petrovi a Janovi nařízeno přestat kázat. Jejich odpověď zněla: "Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet." Po staletí křesťanství učilo, že občanská neposlušnost je nejen dovolena, ale někdy je i nutná. Není snad výmluvnější obrany práv a povinností náboženského svědomí, než ta, kterou formuloval Martin Luther King Jr. ve svém Dopisu z birminghamského vězení. King psal z výslovně křesťanské perspektivy a citoval křesťanské autory jako Augustina a Tomáše Akvinského. Tvrdil, že spravedlivé zákony pozdvihují a zušlechťují lidi, protože jsou zakořeněny v mravním zákoně, jehož posledním zdrojem je Bůh sám. Nespravedlivé zákony degradují lidi. Protože nemají jinou autoritu než prostou lidskou vůli, nemohou zavazovat ve svědomí. Kingova ochota jít do vězení, než se přizpůsobit právní nespravedlnosti, je příkladná a inspirující.

Protože ctíme spravedlnost a obecné blaho, nesmíříme se s žádným ustanovením, které chce nutit naše instituce, aby se účastnily potratů, výzkumů ničícího embrya, asistované sebevraždy a eutanazie nebo jakéhokoli jiného činu působícího proti životu. Nejsme vázáni žádným nařízením, jež nás nutí, abychom žehnali nemravným sexuálním svazkům, považovali je za manželství nebo něco podobného. Nepřestaneme hlásat pravdu o mrav-nosti a nemravnosti a manželství a rodině. Plně a bez váhání budeme dávat císaři, co jeho jest. Ale za žádných okolností císaři nedáme to, co je Boží.

° ° °

Těmito slovy byl zakončen text Manhattanské deklarace, která byla zveřejněna před dvěma lety v USA (psali jsme o ní v KL 02/2010). Deklarace byla doprovázena prohlášeními v tomto duchu: „My křesťané žádný kulturní boj nevyvoláváme, ale nemůžeme už donekonečna předstírat, že žádný neexistuje.“

Tradice, umírněnost, pokora

Přes dvě stě let vycházejí konzervativní myslitelé a politici z předpokladu, že v tradicích a předsudcích je uložena tisíciletá moudrost lidstva. Slovo předsudek znamená předběžný úsudek. Tedy nástroj, který nám pomáhá se rychle rozhodnout v situaci, kdy nemáme čas sami získávat a vyhodnocovat informace. Během času lidstvo nashromáždilo tolik znalostí a moudrosti, že je jedinec ani nemůže všechny obsáhnout jakkoliv hlubokým studiem. Nezbývá tedy, než se v mnoha případech spolehnout na zkušenosti předchozích generací: na tradici a předsudky.

Protože jedinec nedokáže obsáhnout veškeré znalosti o světě, nemůže plně pochopit existující (chcete-li, Bohem daný) řád vesmíru. Novátorské ideologie, radikální reformy půjdou s velkou pravděpodobností proti takovému řádu, což nemůže přinést nic dobrého.

Jestliže by žádný přirozený řád neexistoval, pak by vše v přírodě, a tedy i v lidské společnosti, bylo výsledkem chaosu, v němž se uplatní jen síla a touha po moci. V takovém případě nemají jakékoliv ideologie rovnosti a emancipace naprosto žádný smysl. V takovém bezcitném světě ale konzervativci žít nechtějí. Věří v existenci řádu, který člověka přesahuje, a respektují jej.

Pro opatrné reformy a pomalé změny mluví i další argument: nedokonalost člověka. Vše, co lidé vymyslí, obsahuje chyby. Vedou-li následky těchto chyb ke zhoršování stavu, pomalý proces se dá snadněji zastavit, zatímco rychlá reforma může napáchat značné škody. Opatrná reforma také snižuje napětí ve společnosti. Potlačuje nespokojenost těch, kdo by rychlou reformou naráz přišli o svá privilegia, postavení a vliv ve společnosti. Z druhé strany zabraňuje opojení mocí a jejího zneužití novou skupinou.

Smyslem konzervatismu je tedy konzervace: zachování všeho dobrého, odstraňování chyb a pozvolný vývoj k lepšímu. Mluvíme o tzv. společenské smlouvě mezi zemřelými, žijícími a dosud nenarozenými. Konzervativci přejímají od předchozích generací, dále rozvíjejí a předávají následujícím generacím to, co je hodnotné. Také inspiraci pro řešení aktuálních problémů hledají v minulosti, kde se lze poučit i z chyb. To však neznamená odmítání nového! Stereotyp je konzervativcům cizí. Změna má však sloužit k zachování a ochraně společnosti.

Konzervativci při reformách odmítají záměnu přirozených práv člověka za pouhou žádostivost. Odmítají legislativní zavádění „přirozených práv“, která opomíjí schopnost naplnit dané právo - a také povinnost s právem spojenou. Už si nevzpomínám, kdo je autorem trefných příkladů: má-li mít muž právo se oženit, musí mít nějaká žena povinnost si jej vzít, má-li mít zaměstnanec právo na placenou dovolenou, musí mít někdo povinnost mu ji platit. Pokud je v zákoně obsaženo pouhé přání, pak bude mít řada lidí pocit, že jim někdo brání dosáhnout toho, co je jejich právem. To vede k nevraživosti ve společnosti.

Myšlenka národa je pro konzervativce vyjádřením kontinuity v čase a prostoru. Národ je zřízením ztvárněným okolnostmi, dobou a společenskými zvyky v dlouhém období. Konzervativci nejsou kolektivisté. Příčí se jim monotónnost, mají rádi rozmanitost a individualitu. Vědí, že lidé si nejsou od přírody rovni. Duševně, tělesně, svou energií, schopnostmi, materiální situací… A vědí, že rovnostářský národ skončí opět v nerovnosti: v otroctví pod vládou hrstky vyvolených.

Někdo tvrdí, že je tolik konzervatismů, kolik je konzervativců. Přesto je konzervativcům něco společné: vzhlížejí k antickým vzdělancům, jako byli Platón, Aristoteles nebo Cicero, sdílejí úctu ke křesťanství, a to i tehdy, jsou-li nevěřící. Je to totiž právě křesťanská civilisace, která klade důraz na svobodu a důstojnost jednotlivce.

 

Autor je spoluzakladatelem Demokratického institutu a členem TOP 09

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.