Komunistický režim je vždy totalitní. Včetně „normalizace“.

Totální stát nemůže nikdy uspět, protože jeho hlavní ambice – změnit neměnnou, ale nedokonalou lidskou přirozenost – je neproveditelná.

V poslední době se u nás rozvinula diskuse o totalitním a netotalitním režimu. Zda byl, či nebyl “normalizační” režim v Československu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století totalitní. Například politolog, historik a člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů 12. dubna v deníku Právo Jan Bureš uvedl:

“Udržovat interpretaci celého období až do roku 1989 jako režimu totalitního… odporuje poznatkům politologie, resp. teorie nedemokratických režimů, která už dávno… ukázala, že povaha režimu v 70. a 80. letech byla velmi odlišná od let 50. a že normalizační režim nevykazoval všechny znaky totalitního režimu (masivní přítomnost fyzického teroru, popravy opozice)… To by si ovšem zastánci teze o absolutizaci pojmu ´totáč´ museli občas přečíst něco z politologické produkce…!”

Ve vší úctě k panu Burešovi a k faktu, že politologické teorie jsou různé, jejich interpretace politické reality se mohou lišit a i mnozí politologové se ve všem nemusejí shodnout, tento Burešův přístup je zásadně mylný. Chybná úvaha.

Číst dál...

Imploze sociálních jistot

Během hospodářské stagnace, která zasáhla většinu Evropy a jež trvá již pátým rokem, jsme svědky dramatického nárůstu nezaměstnanosti zejména v jižní části eurozóny. Nezaměstnanost mládeže přesáhla ve Španělsku a v Řecku padesát procent.
Levicově smýšlející lidé to patrně neuslyší rádi, nicméně nelze přehlédnout, že existuje přímá úměra mezi mírou sociálních jistot a nezaměstnaností zejména mládeže. Propustit zaměstnance je ve Španělsku či v Itálii velice těžké – odstupné je tak vysoké, že některé firmy by riskovaly krach, kdyby se odhodlaly propustit větší počet zaměstnanců. Musí je tedy nadále zaměstnávat, ačkoli je nepotřebují. Pokud se ovšem i za této situace nějaké menší firmě začne dařit, bude váhat s přijímáním zaměstnanců, protože nemá-li jistotu, že vzestup bude trvalý, mohlo by najmutí dalších zaměstnanců být (sebe)vražedné.

Číst dál...

Dekadence a ekonomika

Kladné statistické ukazatele nemusejí být známkou zdravé ekonomiky. Při ztrátě širšího kontextu mohou kladné ukazatele znamenat momentální výtrysky produktivity, zatímco je celková situace i nadále bezvýchodná. Takové statistické údaje mohou reflektovat dočasné podmínky, které nejsou reálně udržitelné. Přesto se najdou jedinci s touhou věřit v oživení, jedinci schopní dokazovat – navzdory veškeré skepsi – že k oživení dochází. Tak se například dočteme v článku Charlese Evanse (Bank of Chicago), že americká ekonomika se „s určitostí zlepšuje“, nebo v LA Times ze 14. března, že „jak ukazují data, americká ekonomika se zlepšuje proti očekávání rychleji“. Nebo co takhle článek ve Fox business od Jennifer Bootonové, která tvrdí, že „oživení prodeje automobilů je signálem lepšící se americké ekonomiky“? Nahlédneme-li problém z matematického úhlu pohledu, který hodnotí ekonomiku výhradně s ohledem na to, jak se momentálně jeví její fungování, měli bychom ekonomiku posuzovat na základě toho, čím se stává.

Číst dál...

Personální nouze

Přesně to mě napadlo, když jsem se podíval na seznam členů stínového kabinetu naší, dle oblíbených průzkumů aktuálně nejsilnější, politické strany, tedy ČSSD. Pravda je, že se z toho nemusí střílet. Část z nich do ministerského křesla nikdy neusedne (to budou resorty, které obsadí koaliční partner, čili KSČ(M)), jiní usednou jinam, než jim nyní stínově přísluší – vzpomeňte ctihodného Jima Hackera, který byl stínovým ministrem zemědělství... A propos, zemědělství: proč je stínovým ministrem zemědělství a venkova zrovna JUDr. Michal Hašek? Protože má doktorát práv z venkovské university? Ing. Jana Mládka, CSc. asi netřeba komentovat – i když, musí se nechat, že je to alespoň člověk s názorem. To samé je třeba přiznat Mgr. Michaele Marksové – Tominové, byť by její stínové zařazení mělo patrně být spíše nazýváno „pro lidská pseudopráva a podkopávání rodiny“. Co ale tuší o vědě a výzkumu PaedDr. Alena Gajdůšková, to si raději vůbec netroufám hádat. Ale třeba je má skepse v tomto bodě nemístná. Nemá ale smysl procházet celou plejádu, nakonec není to jen a pouze bída – s Vladimírem Špidlou nesouhlasím sice skoro v ničem, ale jako jednoho z mála sociálních demokratů jej respektuji. Co je ale jedním z vrcholů, ne-li vůbec největší zhůvěřilostí, je PhDr. Lubomír Zaorálek coby stínový ministr zahraničních věcí. To neodpovídá názvu, to není nouze, to je hrozba. Kdyby se měl pan Zaorálek v Černínském paláci skutečně usadit, tak to už mohou opravdu sociální demokraté tento resort přenechat komunistům. Na druhé straně, ubylo by hádanic ve veřejném prostoru – na velvyslancích by se ministr Zaorálek s presidentem Zemanem shodnul určitě velmi snadno. A třeba bychom se zase po letech dočkali nějaké té „kavanovské otázky“. Vzpomínáte? „Je možné vystoupit z NATO?“

A zase ten nominalismus

Co že to je? Inu, přesvědčení, že (např.) nelze mluvit o židlích obecně, ale vždy jen o konkrétní židli... zobecněno: jde o přesvědčení, že nelze zobecňovat. To přesvědčení svého času (ve středověku) převládlo a důsledky sklízíme dosud. A nejedná se pouze o důsledky teoretické, v nějakých odtažitých intelektuálských disputacích, jsou to důsledky pěkně ostré. Jedním z nich je např. likvidace otců a matek – tedy zatím jenom pojmů „otec“ a „matka“ –a jejich nahrazení výrazy (např.) „rodič 1“ a „rodič 2“. Nevěříte?

Číst dál...

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.