Tradice, umírněnost, pokora

Přes dvě stě let vycházejí konzervativní myslitelé a politici z předpokladu, že v tradicích a předsudcích je uložena tisíciletá moudrost lidstva. Slovo předsudek znamená předběžný úsudek. Tedy nástroj, který nám pomáhá se rychle rozhodnout v situaci, kdy nemáme čas sami získávat a vyhodnocovat informace. Během času lidstvo nashromáždilo tolik znalostí a moudrosti, že je jedinec ani nemůže všechny obsáhnout jakkoliv hlubokým studiem. Nezbývá tedy, než se v mnoha případech spolehnout na zkušenosti předchozích generací: na tradici a předsudky.

Protože jedinec nedokáže obsáhnout veškeré znalosti o světě, nemůže plně pochopit existující (chcete-li, Bohem daný) řád vesmíru. Novátorské ideologie, radikální reformy půjdou s velkou pravděpodobností proti takovému řádu, což nemůže přinést nic dobrého.

Jestliže by žádný přirozený řád neexistoval, pak by vše v přírodě, a tedy i v lidské společnosti, bylo výsledkem chaosu, v němž se uplatní jen síla a touha po moci. V takovém případě nemají jakékoliv ideologie rovnosti a emancipace naprosto žádný smysl. V takovém bezcitném světě ale konzervativci žít nechtějí. Věří v existenci řádu, který člověka přesahuje, a respektují jej.

Pro opatrné reformy a pomalé změny mluví i další argument: nedokonalost člověka. Vše, co lidé vymyslí, obsahuje chyby. Vedou-li následky těchto chyb ke zhoršování stavu, pomalý proces se dá snadněji zastavit, zatímco rychlá reforma může napáchat značné škody. Opatrná reforma také snižuje napětí ve společnosti. Potlačuje nespokojenost těch, kdo by rychlou reformou naráz přišli o svá privilegia, postavení a vliv ve společnosti. Z druhé strany zabraňuje opojení mocí a jejího zneužití novou skupinou.

Smyslem konzervatismu je tedy konzervace: zachování všeho dobrého, odstraňování chyb a pozvolný vývoj k lepšímu. Mluvíme o tzv. společenské smlouvě mezi zemřelými, žijícími a dosud nenarozenými. Konzervativci přejímají od předchozích generací, dále rozvíjejí a předávají následujícím generacím to, co je hodnotné. Také inspiraci pro řešení aktuálních problémů hledají v minulosti, kde se lze poučit i z chyb. To však neznamená odmítání nového! Stereotyp je konzervativcům cizí. Změna má však sloužit k zachování a ochraně společnosti.

Konzervativci při reformách odmítají záměnu přirozených práv člověka za pouhou žádostivost. Odmítají legislativní zavádění „přirozených práv“, která opomíjí schopnost naplnit dané právo - a také povinnost s právem spojenou. Už si nevzpomínám, kdo je autorem trefných příkladů: má-li mít muž právo se oženit, musí mít nějaká žena povinnost si jej vzít, má-li mít zaměstnanec právo na placenou dovolenou, musí mít někdo povinnost mu ji platit. Pokud je v zákoně obsaženo pouhé přání, pak bude mít řada lidí pocit, že jim někdo brání dosáhnout toho, co je jejich právem. To vede k nevraživosti ve společnosti.

Myšlenka národa je pro konzervativce vyjádřením kontinuity v čase a prostoru. Národ je zřízením ztvárněným okolnostmi, dobou a společenskými zvyky v dlouhém období. Konzervativci nejsou kolektivisté. Příčí se jim monotónnost, mají rádi rozmanitost a individualitu. Vědí, že lidé si nejsou od přírody rovni. Duševně, tělesně, svou energií, schopnostmi, materiální situací… A vědí, že rovnostářský národ skončí opět v nerovnosti: v otroctví pod vládou hrstky vyvolených.

Někdo tvrdí, že je tolik konzervatismů, kolik je konzervativců. Přesto je konzervativcům něco společné: vzhlížejí k antickým vzdělancům, jako byli Platón, Aristoteles nebo Cicero, sdílejí úctu ke křesťanství, a to i tehdy, jsou-li nevěřící. Je to totiž právě křesťanská civilisace, která klade důraz na svobodu a důstojnost jednotlivce.

 

Autor je spoluzakladatelem Demokratického institutu a členem TOP 09

Nedělní argument

V Bruselu byla v polovině června založena Evropská aliance pro neděli. Chce mimo jiné usilovat o omezení nebo i zákaz nedělního prodeje. Důvody, které ve prospěch takového kroku uvádí, jsou jistě hodné pozornosti: má to být čas pro rodinu, čas „být spolu“ rodičů a dětí a manželů navzájem. Rodina je vskutku místem, kde se s největší pravděpodobností stanou z dětí dospělí rozlišující ctnosti od neřestí a (tedy) řádní občané – jak však tuto jedinečnou roli může rodina plnit, když jí veškerý společně trávený čas, který je k tomu pochopitelně nezbytný, sebereme? Není tedy pochyb, že motivace je veskrze pozitivní. Nejedna cesta do pekel však bývá dlážděna dobrými úmysly. Domnívám se, že jeden z nejpádnějších argumentů proti by bylo možné formulovat asi takto: jestliže omezíme či zakážeme nedělní prodej, pak pochopitelně zaměstnavatel bude muset snížit početní stavy personálu (prý až o 10%), protože pro něj v dosavadním rozsahu zkrátka nebude mít práci... jak k tomu přijdou propuštění, kteří svojí nezaměstnaností „zaplatí“ za to, že ti zbylí získají volnou neděli? A společensky – jedno se vyřeší, ale jiné se nastolí: vyšší nezaměstnanost má přece známé negativní důsledky.

Číst dál...

Petr Pithart / Ekonomizace myšlení zplošťuje lidský svět

Doc. JUDr. Petr Pithart (*1941), formálním vzděláním právník, sebevzděláním historik a politolog. Dnes senátor a vysokoškolský učitel.

 

V letech 1966 – 1970 byl redaktorem Literárních novin. V letech 1960 – 1968 byl členem KSČ, z níž vystoupil v září 1968, po sovětské okupaci Československa. Po zákazu Literárních novin pracoval až do listopadu 1989 v různých manuálních profesích, případně jako subalterní úředník.

Byl jedním z prvních signatářů Charty 1977. Od února 1990 do července 1992 byl předsedou vlády České republiky (tehdy, ještě před rozdělením Československa, měla česká i slovenská republika každá svou republikovou vládu a společnou vládu federální, poz. red). Od listopadu 1996 až dosud je senátorem. V letech 1996 – 1998 byl předsedou Senátu, od roku 2004 je jeho místopředsedou.

V české politice se jeví jako poněkud nevýrazný, což je do značné míry tím, že nepoužívá zbytečně silných výrazů a nepomlouvá své protivníky. Neznamená to však, že by mu scházely silné názory a odvaha je vyjádřit. Bylo do značné míry jeho zásluhou, že Škodovku získal počátkem 90. let právě Volkswagen. Pithart v této věci čelil silné opozici v čele s Václavem Klausem a byl obviňován z prodeje „rodinného stříbra“. Později se ukázalo, že privatizace Škodovky byl znamenitý tah, který výrazně prospěl české ekonomice.

Číst dál...

Jiří Fuchs / Když popíráme jistotu – s jistotou

„Na prahu třetího tisíciletí určuje tón postmoderní myšlení, ovládané omylem o pravdě i o omylu samém,“ tvrdí filosof Jiří Fuchs

Jiří Fuchs (*1947) je filosof, šéfredaktor Distance - revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmizvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997 – 2007).

Číst dál...

kalendárium: červen 2011

11. 6. 1341

Český sněm přijal na návrh krále Jana jeho syna Karla za budoucího krále; Karlovi byl udělen titul „rex iunior“ a byla mu svěřena vláda v království; ke korunovaci prozatím nedošlo.

 

Institut korunního prince dával jasně na srozuměnou, s kým se – coby následníkem trůnu – počítá. I když ne vždy vše proběhlo tak relativně hladce, jako v tomto případě. Téměř každé srovnání minulosti, byť značně „středověké“, s naší současností, zejména jde-li o politickou reprezentaci, vede k povzdechu. Možná, že by jasně proklamované „nástupnictví“ na post ústavních činitelů, zabránilo mnohých skandálům a nerozumnostem.  Ostatně, budeme-li pravdiví, řada kandidátů je v kuloárech stejně předjednaná, tady se na demokracii až zase tak moc nehraje. Budoucí „regenti ústavních funkcí“ by se, pod přísným dohledem druhých, možná chovali mnohem mravněji. Možná…

21. 6. 1621

Proběhla staroměstská exekuce, poprava 27 českých pánů, účastníků stavovského povstání proti Habsburkům. Popraveni byli 3 muži stavu panského (Šlik, Budovec a Harant), 7 rytířů a 17 měšťanů. Průvodním trestem ztráty hrdla bylo i propadnutí majetku. Konfiskační komise zabavily na 115 panství a statků.

 

V jedné současné populární písničce se zpívá, že „vítěz bere vše…“. To dá říci i o těch, kdo potlačili české stavovské povstání. Smutná věc: Čechy přicházejí o řadu výjimečných osobností a v následujících desetiletích zemi opouštějí desítky šlechtických rodin, duchovních a také tisíce prostých lidí, jejichž názory nejsou v souladu s oficiální linií těch, kteří vládnou. Intelektuální, společenský, kulturní a také náboženský pohyb se v našich zemích výrazně zpomalí. Habsburkové dali na Staroměstském náměstí jasně na srozuměnou, kdo je tady pánem. Ve skutečnosti začal být v Čechách pánem Albrecht z Valdštejna, geniální manažer své doby, který na konfiskacích zbohatl zřejmě nejvíce ze všech. Válčící Evropa se později nezajímala o názor Vídně, starala se, jak na vývoj politických událostí zareaguje Frýdlant. Albrecht z Valdštejna v určitou chvíli „bral vše“. Jenže zradil a sám byl nakonec zrazen. Lovec se stal lovnou zvěří. Nepřipomíná nám to něco z dnešní politické scény?

 

27. 6. 1991

Československé území opustil poslední voják Sovětské armády. Předtím podepsali zmocněnci vlád ČSFR a SSSR protokol  o odsunu sovětských vojsk z ČSFR.

 

Dočasný pobyt „spřátelených vojsk“, která k nám pozvali čelní komunističtí představitelé, se značně protáhl. „Bratříček“ Karla Kryla mohl za okupačními vojáky v hranatých železných maringotkách zavřít vrátka až po dlouhých 23 letech. Z následků se však mnohá místa naší země vzpamatovávají dodnes. A stačila jedna generace, aby se na dobu nesvobody zapomnělo. Už dnes mnozí mladí začínají zpochybňovat, že komunistická strana, hlásící se k ideologii třídního boje a odkazu prezidenta Gottwalda, za jehož vlády docházelo k vraždám, perzekvování, ponižování a útlaku nevinných, je organizací zločineckou. Současní komunisté už nepotřebují spojenecká vojska, chrání je samo demokratické zřízení naší země. Proč máme zákony zakazující propagaci nacismu a komunismu, když nemáme vůli je naplnit?

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.