Otevřený dopis do Prostějova

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 12. 2014 18:31

Napsal Jan Kubalčík

Nekomunističtí členové Zastupitelstva města Prostějova, kteří po letošních komunálních volbách uzavřeli koalici s KSČM, otevřený dopis

 V Jesenci, 12. listopadu 2014

Vážené zastupitelky, vážení zastupitelé,

je řada věcí, které nevím. Nevím například, kdo z vás co dělal a kde byl touto dobou před 25 lety. Vím však, kde jsem byl a co jsem tehdy dělal já.

Je řada věcí, které si nepamatuji, nebo které si nepamatuji jasně. Je však mnoho těch, na které si vzpomínám zcela přesně. Jako např. když nám na Gymnáziu Jiřího Wolkera (GJW) sděloval soudruh výchovný poradce, že se mýlíme pokud se domníváme, že půjdeme na vysoké školy kam budeme chtít – dle jeho sdělení jsme měli jít tam, kde nás bude republika potřebovat. Nebo když tehdejší soudruh ředitel GJW, agent StB, zcela bezostyšně do očí lhal několika stovkám „svých“ studentů. Nebo když na nás, „své“ studenty, jiná soudružka, dnes pedagožka dávaná za vzor, poštvala svého manžela, toho času důstojníka StB. Nebo na reálné perspektivy dalšího studia některých svých spolužáků, jejichž rodiny jen praktikovaly svoji křesťanskou víru a/nebo jinak projevovaly to, že nemají náležitě „kladný vztah k našemu socialistickému zřízení“. Vzpomínám na své vlastní perspektivy, s otcem v emigraci a prarodiči svého času pod dohledem akčního výboru KSČ. Byl vlastně malý zázrak, že jsme se na to gymnázium s takovými kádrovými profily vůbec dostali.

Dobře si uvědomuji, že právě popsané není prakticky vzato nic proti jiným osudům. Pokud to srovnáme s těmi, kteří byli s bolševickým režimem v opravdovém konfliktu, dohromady se nám nic nedělo. Když to však srovnáme s dneškem, byl to (prvo)třídní útlak. A tak děkuji Bohu, že jsme se nemuseli křivit a plazit před rudou lůzou jen proto, abychom mohli dělat cokoli zajímavého – nebo se nechat vyštvat ze země, nebo žít v „paralelní polis“ Václava Bendy, která se sice ze sevření totalitního režimu dokázala částečně vymanit, ale život v níž je – v porovnání se skutečně svobodnou společností – vždy pouhou náhražkou. Děkuji Bohu, že „to prasklo“ (jak říkával můj děda a s ním, jak jsem brzy chápal, celá nekomunistická část jeho generace...) alespoň v té době. Pro nás tak tak včas. Pro mnohé příliš pozdě. Mnozí se ani nedožili. Ale pro nás, pro nás těsně včas. Prostě dřív, než nás ten rudý mlýn začal semílat tak nějak pořádněji.

A konečně, děkuji Bohu, že jsem měl tu čest se na „tom“ aspoň trochu podílet. V Prostějově nebyly žádné vysoké školy, takže ono „studenstvo“, které bylo v celé zemi jednou z rozhodujících sil přispívajících k pádu totality, tam bylo zastoupeno jen školami středními a učňáky. Mezi nimi pak GJW hrálo jednu z ústředních úloh – v ustaveném koordinačním stávkovém výboru bylo gymnázium samozřejmě zastoupeno... mimo jiné mnou. Příspěvek? Objektivně nesporně mikroskopický. Měli jsme tehdy málo možností, málo sil – ale úměrně skromným prostředkům jsme přispěli k dobré věci. To je, myslím, povinnost, kterou je každý člověk vázán: přispět podle svých momentálních sil k dobré věci. My se za své tehdejší angažmá nemusíme stydět. Jistě, na naše i své vlastní přehmaty, nesmysly, chyby, hlouposti... z té doby si občas samozřejmě matně vzpomenu, ale ty byly ničím proti obludnosti a odpornosti toho, proti čemu jsme stáli. Nepochybně, většinou jsme si nebyli míru té obludnosti a odpornosti v našich –nácti letech schopni plně uvědomit. Proto jsme se však o to méně báli – na rozdíl od generace našich rodičů, kteří často naše počínání sledovali, zejména v prvních dnech, se značnými obavami. Však věděli proč.

Vážené zastupitelky, vážení zastupitelé, nevím, co jste dělali pred 25 lety, ale dnes jste přispěli k tomu, že ve vedení Prostějova opět sedí komunisté. Dokonce, aby byla ironie dokonalá, částečně úplně titíž, jako tehdy. Vím, nejste první – a žel Bohu velmi pravděpodobně ani poslední –, kdo koalici na komunální (a musím naneštěstí dodat i krajské...) úrovni s komunisty uzavřel. Takový krok je hodný ostré kritiky, ať k němu dochází kdekoli, ale když už člověk dělá tu chybu, že z lenosti či z přílišné zaneprázdněnosti ledasco pomine jinde, neměl by přehlížet to, co se ocitne před jeho vlastním prahem. Kdyby tedy pro nic jiného než pro těch pár měsíců svého života počínaje listopadem 1989, plním tímto svoji povinnost, která mi velí, abych vám sdělil, že vašim rozhodnutím uzavřít koalici s KSČM pohrdám, že vždycky je jiné, než takto mizerné rozhodnutí, prostě proto, že každý člověk má svobodnou vůli – a pro to, aby ji lidé v této zemi mohli uplatňovat, jsme přece komunistickou totalitu odvrhli. Ne kvůli plnějším talířům, ale kvůli svobodě, spravedlnosti a lidské důstojnosti. Tak se projevte jako svobodní lidé, kterými dnes přece jste, a své špatné rozhodnutí změňte. Přispějte dle svých dnešních možností a sil k dobré věci. Na dobrou věc není nikdy pozdě. Nebudete se pak muset stydět – zejména sami před sebou. Pokud naopak setrváte na svém, bude to tragické prvořadě pro vás samotné: budete tzv. pragmaticky vršit jeden kompromis na druhý a nakonec, dříve či později, budete jako oni.

S pozdravem a přáním moudrosti

Jan Kubalčík

v Listopadu 89 předseda koordinačního stávkového výboru středních škol a středních odborných učilišť v Prostějově