Variace na deterministické téma

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 1. 2015 16:27

Napsal Jan Kubalčík

V tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ přebíráme text Filipa Šebesty „Pád komunismu neměl alternativu“ (Revue Politika, 9.12.2014). Proč? V tomto článku nalezne čtenář několik myšlenek, které jsou esenciální pro jistou konvenční, v našem domácím diskursu velmi rozšířenou posici... A těmto často a tak samozřejmě přijímaným, avšak mylným názorům je třeba odpovědět: nikoli, historie není posloupností událostí, ke kterým muselo dojít nevyhnutelně, naopak je výslednicí svobodných rozhodnutí svobodných lidských vůlí – žádné „neměl alternativu“ tedy nikdy neplatí. Jde o banální sdělení a bylo by skvělé, kdyby nebylo třeba ztrácet čas s jeho připomínáním. Článek pana Šebesty je však (zdaleka nikoli jediným) důkazem, že tomu tak není. Navíc jsme v listopadovém webovém čísle (2014) polemickými texty Romana Jocha a Čestmíra Hofhanzla reagujícími na rozhovor s Václavem Žákem reflektovali 25. výročí Listopadu 89 s tím, že toto téma hned tak neopustíme – a tato polemika je tedy pokračováním.

Poválečná léta

Podrobněji k samotnému textu, byť nikoli hned k hlavnímu tématu. V úvodu pan Šebesta (dále jen Autor) uvádí: „Po druhé světové válce přijali občané Československa realitu nového světa a jeho uspořádání a mocenské dohody spojenců, vítězů války, se daly jen těžko popřít. I na základě špatných mnichovských zkušeností se Západem se většina národa v čele s prezidentem Benešem rozhodla napříště hledat spojence a zastánce svého zakotvení v mezinárodním prostředí nejen na Západě, ale také na Východě v Sovětském svazu ve snaze o větší vyváženost mezinárodního postavení státu.“ Šlo o osudové nepochopení, které je až příliš časté i dnes. Ta cesta je totiž výhradně jednosměrná. Hledat „zastánce svého zakotvení v mezinárodním prostředí nejen na Západě, ale také na Východě“, znamená dříve či později (spíš dříve), že Východ tuto úlohu převezme rád a bezezbytku – tedy tak, že pro případné hledání „zastánce svého zakotvení v mezinárodním prostředí“ tentokrát naopak nejen na Východě, ale také na Západě nezbyde žádný prostor a ten, kdo by jej snad chtěl hledat, se se zlou potáže. To bude platit do té doby, do které bude moskevská representace myslet a jednat v rámci chápání (či spíše nepochopení) lidské svobody a mocenských ambicí svých předchůdců.

Dále Autor zmiňuje: „Ve volbách v roce 1946 zvítězili komunisté a jako nejsilnější strana sestavili vládu v čele s Klementem Gottwaldem.“ Předně, toto tvrzení je zcela nepravdivé pro Slovensko... Kromě toho, aby k tomu mohlo dojít, musely být některé politické strany zakázány. Pokoušet se tedy vydávat výsledek voleb v roce 1946 za podpůrný argument pro další Autorovo tvrzení „S dnešními znalostmi nad tím sice můžeme kroutit hlavou, ale troufám si říct, že v realitě poválečné Evropy a s otřesnou válečnou zkušeností by řada z nás jistě přemýšlela o něco jinak než dnes.“ je více než na pováženou. Těch, co přemýšleli – přes realitu poválečné Evropy a otřesnou válečnou zkušenost – podobně jako my dnes, nebyl dost pravděpodobně ani tehdy nedostatek. Byli však účinně umlčeni. Jinak ale zcela platí, že jsme do rudého chomoutu vlezli velmi ochotně – mmj. proto, že jsme před tím vyhnali několik milionů spoluobčanů, jejichž mateřštinou byla němčina, a Stalin byl nejlepší zárukou, že nakradené majetky zůstanou v rukou lupičů.

Past diferenciace

Autor zařadil do svého repertoáru i další, stále častěji prosazovanou myšlenku, totiž že (zjednodušeně řečeno) režim před a po roce 1968 se v našich podmínkách podstatně lišil – zejména zatímco v 50. letech byl skutečně vražedný, ten v letech 80. byl již spíše svojí vlastní karikaturou a směřoval „nevyhnutelně“ ke svému zhroucení. K této otázce je nejlépe se odkázat na vynikající text Jana Cholínského „Československý komunistický ‚normalizační‘ režim nebyl společenským konsensem, ale znásilněním společnosti“ (KONZERVATIVNÍ LISTY 01/2014).

Přesto se však podívejme na Autorův příspěvek: „Celé období komunismu v Československu má několik dílčích údobí, mezi nimiž je nutné rozlišovat, a které velice dobře popsal Václav Klaus ve své knize Kde začíná zítřek. Zde tedy jen heslovitě interpretace má. ... Je skoro zbytečné připomínat, že v této době /po roce 1968, pozn. aut./ již žádné vykonstruované procesy vedoucí k popravám ani pracovní lágry neexistovaly, což však neznamená, že by mnozí nebyli za své názory a postoje pronásledováni a perzekvováni vyhazováním z práce, zakazováním činnosti i vězněním. Nemohu nezmínit ani méně okázalou a každodenní režimní šikanu a diskriminaci lidí bez stranické knížky, či těch s z různých důvodů nevyhovujícím kádrovým profilem.“ Nechci se pokoušet suplovat uvedený Cholínského text, ale nabízí se otázka, zda toto „změkčení“ bylo důsledkem změny povahy režimu ci změny povahy ovládaných. Obávám se, že to druhé je podstatně blíž pravdě. Přestože jistě i vládnoucí přijali s úlevou možnost omezit permanentní využívání přímých tyranských prostředků, nepochybuji o jejich odhodlání takový postup využít, kdyby toho bylo třeba. Nebylo. Důvod je nasnadě: mezi roky 1945 a 1970 se vládnoucím podařilo zbavit se prakticky veškeré oposice, která by byla natolik nebezpečná, že by – pokud by tyranie polevila – mohla bolševické panství narušit či dokonce rozvrátit. Tihle lidé byli už prostě mrtví, nebo příliš staří, nebo v exilu. Jistě bychom nalezli nějaké čestné výjimky, ale ty měly minimální šanci režim nějak vážněji ohrozit. Na zbylou běžnou populaci prostředky jako „pronásledování a perzekuce vyhazováním z práce za názory a postoje, zakazování činnosti a věznění, méně okázalá a každodenní režimní šikana a diskriminace lidí bez stranické knížky, či těch s z ruzných důvodů nevyhovujícím kádrovým profilem“ zcela postačovaly.

Generálové

Obdivovatelé Václava Klause celkem často používají obrat „generálové po bitvě“ – to když někdo poukazuje na „vady na kráse“ transformačního procesu (přesněji: nejen, ale zejména privatisace). Autor je zjevně přesvědčen, že režim v 80. letech spěl tak nějak sám ke svému zhroucení (přesněji, dle Autora: „režim se ... rozsypal vnitřním samopohybem...“) – řekl bych, že zde je příměr o „generálech po bitvě“ daleko adekvátnější. Kromě toho, jako typické vidím to, že onu nevyhnutelnost zhroucení režimu odvozuje z podstatně větší části z jeho ekonomických potíží – inu, „materiální základna, kulturní nadstavba“... je to hodně „zažrané“... tentokrát v relativně odborně se tvářící podobě jakéhosi ekonomismu. (Pro pořádek: určitě zde nehodlám obhajovat kontrární tvrzení, tedy že snad hospodářská rovina nehrála žádnou roli...)

Přitom je po ruce argument, který sice také zavání bludným determinismem, ale který sám o sobě není v příkrém rozporu s tím, že historie je výslednicí svobodných rozhodnutí. Jde o argument demografický, který mimoděk(?) vystihl Karel Kryl: „...a netuší že děti z té země, v které mrazí, prostě a bez závěti mu jednou hlavu srazí.“ (Divný kníže, Rakovina, 1969, Primaphon, München BRD). Generace narozená v 70. letech (zejména v první polovině), tedy generace tzv. Husákových dětí, byla velmi početná – a koncem 80. let dospívala. Pro režim bylo najednou podstatně obtížnější čelit touze tolika mladých lidí svobodně dýchat – tuto touhu uspokojit nechtěl a nemohl (bylo by to v neřešitelném rozporu s jeho existencí) a čelit jí nedokázal. Ne, netvrdím, že tento aspekt plně vysvětluje události Listopadu 89, jen že bychom jej neměli pomíjet.

Dodejme, že situace – hospodářská i demografická – byla v různých kremelských guberniích různá... tak, jako nemůžeme tvrdit, že (zjednodušeně) „za vše může demografie“, nelze ani tvrdit, že „za vše může ekonomika (centrální plánování atp.)“ – pokud by to měla být pravda, pak by režim v Polsku padl daleko dříve (ne jen o ten necelý rok dříve...) a naopak v Maďarsku by asi podstatně déle vydržel (FIDESZ vzniknul již v březnu 1988, první svobodné volby proběhly na jaře 1990, stejně jako u nás...).

Kdo hájí svobodu?

Kromě toho je zde podstatná – paradigmatická otázka. Vzdal se skutečně komunismus? Nebo, lépe, vzdali se komunisté? Je pěkné si přečíst např. toto: „Proto došlo hned na samém počátku transformace k širšímu povolení soukromého podnikání, liberalizaci cen a zahraničního obchodu. V politické oblasti pak došlo k postupnému vytvoření klasických, (většinou) ideově jasně definovaných politických stran, které zahájily tolik potřebné vzájemné soutěžení o přízeň voličů.“ Nemám potíže s tím, co zde nalézám, ale co zde nenacházím – např. zdůvodnění, proč nebyla přerušena kontinuita s komunistickým režimem (právní i personální)..., proč před zahájením procesu privatisace nebyly nejprve provedeny důsledné restituce..., proč bylo vůči emigraci / exilu postupováno tak jak bylo..., nebo zdánlivé detaily jako proč byla (k 1.7.1990) bez náhrady zrušena trestnost „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ (stačilo přece vypustit ono „socialistické“ resp. nahradit tak, aby to bylo adekvátní změněné situaci – a kromě toho je vidět, že ona „právní kontinuita“ byla vcelku selektivní)... Dnes jistě může někdo v tomto kontextu povídat něco o již zmíněných „generálech po bitvě“, ale stačí si dohledat – tyto hlasy zněly již v dané době. Nepodléhejme ani v tomto determinismu: i naše dějiny 90. let 20. století měly alternativy. A to nikoli pouze ty horší (ano, samozřejmě, vše mohlo proběhnout i podstatně hůř, na to samozřejmě také nelze zapomenout...).

Pozoruhodný a svým způsobem typický je i závěr Autorova textu. Bylo by na místě citovat celý předposlední odstavec – ale s ohledem na fakt, že celý text je k disposici na jiném místě tohoto čísla, jen naznačuji: „Vzdáváme se zcela dobrovolně ... otevřeně přiznat. Ti z nás, kterým jde o svobodu, nad tím nemohou a nesmějí zavírat oči. Je to proces, který je potřebné a nutné zvrátit.“ No ano, až na drobné akcenty nemůžu nějak prudce nesouhlasit – ale je těžké přejít ono „ti z nás, kterým jde o svobodu“, zní-li to od někoho, kdo svým deterministickým výkladem historie svobodu popírá a kdo ve prospěch tohoto determinismu argumentuje implicitně zejména pomocí „materiální základny a kulturní nadstavby“. Nezbývá mi tedy, než se podepsat pod Autorova poslední slova: „K úspěšnému potýkání se se všemi těmito negativními aspekty naší současnosti patří také obrana pravdy o naší minulosti. Jedině tak na ni budeme schopni navázat a reagovat na všechna nová ohrožení naší svobody. I proto vznikl tento text.“ V mém případě tedy proto, aby naše minulost nebyla křivena dalšími variacemi na deterministické téma.