Demokratická iniciativa byla jedinečná…

...a zřejmě právě proto jí osud nepřál

„Členem Demokratické iniciativy může být každý občan starší 16 let,“ citoval politolog a publicista Bohumil Doležal koncem minulého roku na vzpomínkové akci stanovy Demokratické iniciativy (DI), jednoho z občanských hnutí, která se koncem 80. let postavila do opozice proti komunistickému režimu. Když jsem slyšel slova o podmínce věku minimálně šestnácti let, musel jsem se pousmát. Dobře jsem věděl, proč byla zvolena právě tato věková hranice. Příčina byla jednoduchá, byl jsem jí já a můj kamarád Honza Ryška.

Demokratická iniciativa je název, který je dodnes zřejmě neznámý většině obyvatel naší země. Zato mezi lidmi, kteří v bývalém socialistickém Československu představovali různé proudy politické opozice, tento název dodnes vyvolává rozruch. Proč? Důvodů je mnoho, já předkládám několik svých subjektivních postřehů a zkušeností.

Někdy v zimě roku 1988 jsme s kamarádem Honzou slyšeli na Hlasu Ameriky informaci o zrodu a programu nezávislého sdružení Demokratická iniciativa. Součástí zprávy byly i kontaktní adresy. Jelikož jsme u rádia neměli tužku, tak jsme si zapamatovali tu poslední. Byl to první dům na pražské Vinohradské třídě. Při nejbližších vycházkách ze středoškolského internátu jsme tedy na tuto adresu vyrazili. Zazvonili jsme a otevřel nám štíhlý muž s vizáží profesora latiny z prvorepublikových filmů. To bylo moje první setkání s Bohumilem Doležalem.

Iniciativa pro „běžné lidi“

Demokratická iniciativa byla od začátku zcela jiným projektem, než naprostá většina ostatních protirežimních aktivistických skupin. K tomuto zjištění člověk ani nepotřeboval mít na krku mnoho křížků (což jsem stejně neměl), ale stačilo být v kontaktu s lidmi napojenými na jiné skupiny. Kupříkladu na Chartu 77. Ta byla jak v Praze, tak Brně, poměrně uzavřené, neřku-li elitářské společenstvo. Na bázi výhradně osobních kontaktů fungovaly i ostatní skupiny (například Nezávislé mírové sdružení). Na jednu stranu se člověk nemohl divit, jelikož strach z infiltrace státobezpečnostních orgánů byl oprávněný. Na stranu druhou následně vyšlo najevo, jak byla tato obava zbytečná – po listopadu 1989 se stejně ukázalo, že přehled StB o činnosti těchto skupin i jednotlivců byl velmi kompletní, neboť měla tak jako tak velmi detailní informace přímo ze středu dění.

V kontrastu s tímto tak trochu kabinetním přístupem byl přístup, se kterým přišla Demokratická iniciativa (DI), převratný. Otevřela se všem, kteří měli o její činnost zájem. Většina pražských schůzek se odehrávala v legendárním bytě v Bubenečské ulici, který patřil české spisovatelce, scénáristce a pedagožce Evě Štolbové. „Paní Eva,“ jak byla většinou z nás, návštěvníků jejího bytu, oslovována, byla duší pražské DI. A také jakýmsi lidským pojivem, neboť její pohostinnost a takt, kombinovaný s noblesou a vzdělaností, byly něčím, co rychle otupilo hrany a nesmělost nových účastníků.

Díky své otevřenosti i přístupu mnoha prvních aktivistů se tak podařilo něco, o čem se jiným sdružením mohlo jen zdát. Pokud tedy vůbec o nějakou širší aktivitu a zapojení veřejnosti stáli, což pro mě dodnes zůstává nezodpovězenou otázkou. Demokratické iniciativě se podařilo již koncem roku 1988 a začátkem roku 1989 rozšířit své aktivity daleko mimo Prahu. Aktivní jednotlivci či celé skupiny se začaly objevovat postupem času v Brně, Plzni a západních Čechách, v jižních a východních Čechách (Tábor, České Budějovice, Hradec Králové), v Ústí nad Labem, v Olomouci a Ostravě. Lidé se k DI aktivně připojovali i přes skutečnost, že vedení DI, které tvořili zakladatelé Emanuel Mandler, Bohumil Doležal a Karel Štindl, na podzim 1988 veřejně ohlásilo omezení aktivit DI, neb tlak represivních složek vůči členům organizace výrazně zesílil.

Jenže ani ohlášené „pozastavení činnosti“ nemohlo změnit nic na tom, že semínka již byla zaseta a lavina se dala do pohybu. Lidé, kteří zjistili, že je možné v protikomunistické opozici fungovat aktivně, se již nenechali odradit. Ve svém okolí pracovali a fungovali podle svých možností bez ohledu na pražské okolnosti.

Politika s jasným programem

Demokratická iniciativa měla ještě jedno specifikum, z dlouhodobého hlediska oproti ostatním aktivitám možná ještě podstatnější: Bylo to totiž svrchovaně politické sdružení s jasným politickým programem. Zatímco naprostá většina opozičních aktivit se dožadovala reformy komunistického režimu, či alespoň zmírnění mocenského diktátu komunistické strany, tak DI (kromě těchto požadavků) měla vystavený svůj jasný konkrétní politický program, co a jak chce ve společnosti změnit. Byl to politický program – jako každý jiný, který dnes známe z předvolebních agitací. Tehdy zahrnoval jasné a konkrétní programové cíle v ekonomice, školství, životním prostředí a všech dalších odvětvích, která musí řešit každý konstruktivní politický subjekt. Ostatně jedním z těchto programových bodů byly spotřebitelské svobody a práva. Také tímto bodem předběhla DI svoji dobu nevídaným způsobem. Kdo v roce 1988 nebo ještě i v roce 1991 řešil, nebo vůbec něco věděl o problematice spotřebitelských práv a svobod?

Přitom právě tohle bylo jedním z aktivních pilířů činnosti DI již rok před listopadem 1989. Otcem těchto aktivit byl Karel Štindl. Hmatatelné výstupy jeho snažení byly k vidění v podobě spotřebitelského samizdatového bulletinu. Pamatuji se, jak jsme s kolegou Ryškou stáli kdesi v garáži na Malvazinkách, po lokty černí od tiskařské barvy a chystali se pomáhat s tiskem bulletinu, který si dal za úkol informovat a vzdělávat české a moravské spotřebitele. Současné generaci šestnáctiletých, se všemi snadno dostupnými výsledky spotřebitelských testů a oficiálních inspekcí a kontrol zboží, to asi bude připadat stejně nepochopitelné, jako svět bez mobilu.

Program DI se také zaobíral svobodou odborového jednání. Socialistické zglajchšaltované odbory ROH byly jen převodovou pákou komunistické strany a o reálnou ochranu pracujících se nestaral nikdo. Ostatně deficit odborové organizovanosti a naprosté neznalosti lidí, k čemu a proč by se v opravdových odborech mělo dít, se záhy ukázal hned v letech po roce 1990. I tato problematika byla jednou z těch, kterými DI předběhla svoji dobu.

DI svým programem a svojí snahou o masarykovskou „drobnou mravenčí politickou práci“ dalece předběhla i ty, kteří v listopadu 1989 přebírali, coby Občanské fórum, moc v zemi. Předběhla i Václava Havla a jeho nepolitickou politiku. Neboť politika bez jasného programu není způsob, jak je možné vést zemi. Ostatně s následky nepolitické politiky se tak v ČR potýkáme dodnes.

Chladné vztahy

Samostatnou kapitolu tvoří vztahy mezi hlavními představiteli DI a úzkým vedením Charty 77. Jelikož pánové Mandler ani Doležal mezi členy DI toto téma nijak zvlášť nekomentovali, většině členů DI zpočátku nebylo příliš jasné, jaká je situace. Ale v okamžiku, kdy jsem mluvil se svými známými blízkými Chartě, pochopil jsem, že na DI je mezi jejími členy nahlíženo tak nějak svrchu. V podstatě mě tato situace nepřekvapila, jelikož chartistické elitářství a kabinetní přístup byly v příkrém rozporu s otevřeností, se kterým se člověk setkával v DI. O tom, jak moc jsou ale vztahy mezi prominenty Charty 77 a pány Doležalem a Mandlerem napjaté, jsem měl možnost přesvědčit se na vlastní oči. Spolu s přáteli ze vzniklé brněnské pobočky DI jsme uspořádali v bytě jednoho ze členu bytový seminář, nebo spíš politický debatní klub, ve kterém k jednomu stolu zasedl neformální lídr Charty 77 na Brněnsku Jaroslav Šabata a taky pánové Mandler a Doležal. Už podle husté atmosféry bylo jasné, že ideologické rozpory mezi liberálními představiteli DI a eurokomunistickým disidentem Šabatou nebyly tím jediným sporem, který se odehrával. Skutečnost, že chartistická část disentu na DI pohlížela a dodnes zřejmě pohlíží mezi prsty, byla citelná tím více, čím se blížilo datum, které nikdo (nikdo?) neznal předem, tedy listopad 1989. Ačkoliv bylo jasné, že ze strany mnoha představitelů Charty panoval vůči představitelům DI značný odstup, já a ani mí přátelé jsme za celou dobu našeho předlistopadového snažení z úst Mandlera ani Doležala neslyšeli na adresu členů Charty či Václava Havla jedinou kritickou výtku.

Rozdílné názory a přístupy byly patrné také v tom, jak kdo chtěl reagovat na „kritické datum“, tedy 21. srpen: Demokratická iniciativa spolu s Hnutím za občanskou svobodu a Sdružením T. G. Masaryka vyzvala k pokojnému občanskému protestu. V kontrastu s tím Charta 77 a na ní napojené občanské aktivity shromáždění odmítly a argumentovaly mimo jiné nebezpečím, že bude vyvoláno krveprolití.

První opoziční strana

Bez zajímavosti není ani to, že v září 1989 Demokratická iniciativa poté, co získala přívržence i na Slovensku, změnila jméno na Československá demokratická iniciativa. A jak také připomíná Bohumil Doležal, ČsDI „V říjnu navrhla vytvoření Koordinačního výboru československé politické opozice, jehož se měly účastnit kromě ní i Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislé mírové sdružení a Obroda. Návrh narazil na rozhodný odpor Václava Havla a jeho blízkých a nepodařilo se jej uskutečnit.“

Příznačné bylo také to, že představitelé DI museli v roce 1989 odstoupit i z účasti na činnosti tehdejší na režimu nezávislé tiskové agentury VIA (Východoevropská informační agentura), kterou řídil Petr Uhl. Vzájemná ideová a zřejmě i lidská nekompatibilita a nedůvěra vůči přístupu Petra Uhla a jeho kolegů (mezi členy DI byla řeč i o jisté cenzuře zpráv, které měly původ v DI a jejích spolupracovnících) nakonec vedla k tomu, že DI vytvořila svoji vlastní tiskovou instituci DTS (Demokratické tiskové středisko).

Příliv zájemců o členství v ČsDI neustával a doslova akceleroval poté, co 11. listopadu 1989 požádali představitelé ČsDI ministra vnitra ČSSR o registraci jako opoziční politická strana. ČsDI se nechtěla a nemohla stát členem Národní fronty. Svoji žádost proto adresovala přímo ministrovi vnitra a odvolávala se nikoliv na právní řád ČSSR, ale na závazky, které na sebe ČSSR vzala v podobě přijetí ustanovení Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Ve svém dopise ministrovi vnitra Františku Kinclovi mimo jiné zástupci ČsDI psali: „Československá zákonná norma (zák. č. 68/51) nezná jinou existenci politických stran než v rámci Národní fronty a Národní fronta nezávislost, popřípadě opozičnost politické strany neumožňuje, adresujeme žádost o registraci nezávislé politické strany přímo Vám, dále ministrům vnitra ČSR a SSR. Věříme, že vláda ČSSR bude vůči nové politické straně, hlásící se k helsinskému procesu, postupovat podle čl. 26 Principů Závěrečného vídeňského dokumentu, který ji vzhledem k osobám, institucím a organizacím podporujícím dokumenty KBSE stanoví povinnost odstraňovat, kde existují, zákonodárné a správní překážky, jež jsou neslučitelné s ustanoveními KBSE.“

Záhada 19. listopadu

Tato žádost o registraci a prohlášení odstartovalo ohromný vzestup zájmu ze strany desítek občanů z celé ČSSR. Za několik dnů přišel 17. listopad. Vše vypadalo pro ČsDI slibně. Za sebou měla jasnou členskou základnu a podporu mnoha občanů a aktivistů. Dne 19. listopadu se pak důležitá část členů měla sejít v bytě Evy Štolbové v Bubenečské ulici, odkud se vedení Iniciativy, či spíše nově vzniklé strany, mělo odebrat do bytu Václava Havla. Tam se totiž připravoval vznik Občanského fóra. Jenže tak už se nestalo. V neděli 19. listopadu proběhla v Bubenečské rozsáhlá zatýkací akce a všichni (kromě Karla Štindla, který ještě nebyl na místě) důležití aktivisté byli zadrženi příslušníky SNB. Na policejních služebnách byli drženi nejdéle ti, kteří měli DI zastupovat v nově se rodícím revolučním subjektu, v OF, tedy Bohumil Doležal a Emanuel Mandler. A tak, s pomocí příslušníků SNB, došlo k tomu, že OF vzniklo bez účasti rozhodujících zástupců ČsDI. A to byl v podstatě začátek konce slibně se rozvíjejícího projektu první nezávislé politické strany v této zemi po roce 1948.

Vysvětlení tohoto dění mohou být různá. Velmi vyhraněné a ne zcela nelogické stanovisko k tomu zaujal třeba historik Tomáš Krystlík, který se před časem v debatě na toto téma vyjádřil tak, že šlo o jasný komplot některých členů Charty 77 s StB. I to je možné vysvětlení. Ale na závěr dejme raději slovo jednomu ze zakladatelů a předsedovi DI/ČsDI, nyní již zesnulému Emanuelu Mandlerovi: „S Demokratickou iniciativou se při zakládání OF nepočítalo. Naopak, neměla u založení OF být a ,rušit’. Nepočítalo se s ní ani při přípravné poradě u Havla. Nikdo ani večer 19. listopadu neprojevil podivení, že tam Demokratická iniciativa není. Nikdo nevolal na vnitro, aby se dozvěděl, kam se podělo celé vedení DI. Demokratická iniciativa stála mimo. Naopak se ale počítalo s StB. Státní bezpečnost byla zřejmě velmi dobře informována, že se večer 19. listopadu bude zakládat Občanské fórum, a nijak jí to nevadilo, vždyť ani náznakem proti tomu nevystoupila. Jedinou akcí StB bylo zatčení Demokratické iniciativy.“

Že neúčastí ČsDI na jedněch z klíčových jednáních Listopadu 89 činnost této strany neskončila, je jasné. Stejně tak je ale jasné, že ji to fatálně poškodilo. Ale, slovy Rudyarda Kiplinga, to už by byla jiná povídka.

 

Autor, jeden ze dvou nejmladších členů Demokratické iniciativy, je novinář, v minulosti pracoval např. v Lidových novinách, MFD, či České televizi.

 

BOX:
Pokud by někoho dění a okolnosti vzniku i pádu Demokratické iniciativy před i po roce 1989 zajímalo, rozhodně mohu doporučit knihu Evy Štolbové: Sametová historie, v roce 2009 vydalo nakladatelství, VEGA-L Ing. Ivan Ulrych, ISBN: 978-80-87275-02-3

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.