Debata o tělesných trestech

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 4. 2015 11:47

Napsal Dan Drápal

Nedávno jsem slyšel v rozhlase zajímavou debatu bývalé ministryně pro lidská práva a psychiatričky Džamily Stehlíkové a dětského psychologa Jeronýma Klimeše o tělesném trestání dětí. Jde o aktuální téma, neboť se dá očekávat, že levicový establishment opět brzy nastolí otázku, zda tělesné trestání dětí nezakázat zákonem. Chci se v tomto článku zamyslet nad argumenty Džamily Stehlíkové, která případný zákon zakazující tělesné tresty uvítá, a nad argumenty Jeronýma Klimeše, který před takovým zákonem varuje.

Jeroným Klimeš – podle mě zcela správně – tvrdí, že děti je třeba vychovávat a při výchově se bez trestů neobejdeme. Ze škály trestů, které mají rodiče k dispozici, je tělesný trest – mluvíme zde o plácnutí malého dítěte na zadek – dítěti srozumitelný a nezanechává na psychice dítěte žádné dlouhodobé následky. Psychické tresty bývají mnohem nebezpečnější, leč jsou z principu nesnadno zjistitelné. Pokud tělesné tresty zakážeme, připravíme rodiče, beztak již postmoderní dobou velmi znejistěné, o jeden z výchovných prostředků.

Džamila Stehlíková argumentovala tím, že k tělesným trestům se uchylují zejména lidé, kteří sami byli tělesně trestáni, že tělesný trest snižuje důstojnost dítěte, a tím, že jelikož tělesné tresty nefungují, rodiče přitvrzují, až přejdou od trestání k vyloženému týrání.

Jeroným Klimeš – podle mě opět zcela správně – oponoval, že toto údajné přitvrzování je neprokázaný a neexistující postulát Džamily Stehlíkové. Argumentoval tím, že rodiče zpravidla nasadí určitou laťku a té se pak drží během celého výchovného procesu.

Jsem si jist, že zkušenost dává za pravdu Jeronýmu Klimešovi. Jsem už dědečkem, a mohu tedy hodnotit, jak rodiče vychovávali mě, jak jsem vychovával své děti já sám, a jak má dcera vychovává mé vnuky. Ač se naše výchovné metody v určitých detailech lišily, platilo ve všech třech generacích to, o čem mluví Jeroným Klimeš: V průběhu výchovného procesu k žádnému přitvrzování nedocházelo a nedochází. Čtenář se ostatně může zamyslet nad vlastní rodinou, případně nad rodinami příbuzných a známých, které dobře zná.

Nelze pochopitelně tvrdit, že v žádné rodině k onomu přitvrzování, o němž mluvila Džamila Stehhlíková, nikdy nedošlo. Rovněž tak jistě platí, že mnozí pachatelé násilných trestných činů zakusili v dětství výchovu, která byla krutá, a že byli nepřiměřeně fyzicky trestáni. O tom, že někteří rodiče svým dětem ubližují, pochopitelně všichni víme. Vada tohoto argumentu Džamily Stehlíkové je v tom, že z toho, co je spíše výjimkou, se snaží udělat pravidlo.

Více pozornosti chci ale věnovat dalšímu argumentu Džamily Stehlíkové, který jsem dosud nezmínil. Paní doktorka několikrát zmínila, že „společnost se vyvíjí“, a že tento vývoj nevyhnutelně směřuje k zákazu tělesného trestání dětí. Neřekla sice jednoznačně, že tento „vývoj společnosti“ vidí jako správný, nicméně z celého jejího přístupu bylo zřejmé, že ano.

A právě u tohoto vývoje se chci zastavit. Za příklad pokroku jsou nám často dávány severské země. Chci upozornit na to, že například v norském Oslu už před několika lety žilo 75 % obyvatel v jednočlenné domácnosti! Ve Švédsku vyrůstá v klasické intaktní rodině jen minimum dětí. Ve skandinávských zemích je mnoho dětí odebíráno biologickým rodičům. Ke všem těmto jevům se společnost jistě nějak „vyvíjela“; ještě na počátku dvacátého století bylo vše zcela jinak. Myslím, že je nejvyšší čas položit si otázku, zda je tento vývoj (za prvé) žádoucí a (za druhé) nevyhnutelný. Osobně jsem přesvědčen, že na obě otázky zní správná odpověď: Nikoli.

Ostatně čertovo kopýtko je už v onom zvratném „se“. Ona „se“ společnost sama od sebe nevyvíjí; to my ji někam postrkujeme.

Ve spoustě evropských zemí – zejména na jihu – je vysoká nezaměstnanost, ale ve většině zemí je tlak na ženy, aby nastoupily do práce, přestože mají malé děti. Ve školách už je dnes běžnější, že děti šikanují učitele, než že by učitelé šikanovali děti, ale oficiální ideologie neustále velí, aby děti byly seznamovány nikoli se svými povinnostmi, ale se svými právy. Výskyt poruch chování, poruch nálad a psychických poruch je neustále na vzestupu, ale v mnoha zemích probíhají nejrůznější procesy, které tradiční rodině ztrpčují život, ačkoli statisticky lze snadno dokázat, že děti vyrůstající v tradičních intaktních rodinách jsou na tom nejlépe, co se týče socializace, duševního zdraví i výhledů na úspěch ve vlastním životě.

Ano, společnost „se“ vyvíjí. Nenastal ale už čas zamyslet se nad tím, zda uvedené negativní jevy nesouvislí s tlakem, jemuž je vystavena tradiční rodina?

Zmíním ještě jeden negativní jev. Je jím přílišné spoléhání na „experty“ místo na zdravý selský rozum. Klatovská lékařka, která posvětila odebrání dětí Marty Jungové a Vlastimila Kličky z Nýrska (otec spáchal po odebrání dětí sebevraždu) se údajně vyjádřila v tom smyslu, že si stojí za svým jednáním a že se z něj bude zpovídat pouze v oboru vzdělaným „odborníkům“. V jiném případě se v jižních Čechách stalo, že matce byly odebrány děti na popud sociální pracovnice, kterou žena sama vyhledala, aby se s ní poradila o výchově svých dětí (i jí byly děti později vráceny, neboť odebrání bylo shledáno nedůvodným).

Tyto případy jistě také přispívají k „vývoji“ společnosti. Rád bych ale ty, kdo tento „vývoj“ vítají, upozornil na jedno velmi reálné nebezpečí. Mám dobré známé, kteří ve výchově svých dětí trochu plavou. Před časem se přihlásili do jakéhosi terapeutického kurzu, kam měli oba docházet i se svými dětmi. Těsně před počátkem kurzu ale svou přihlášku stáhli, a to pod dojmem zmíněné klatovské tragédie. „Co kdyby nás někdo udal?“, řekli mi. Tedy ti, kteří by pomoc potřebovali, se jí budou bát vyhledat.

I Jeroným Klimeš je „expert“. Jsem rád, že neztratil zdravý rozum a že má i v naší „pokrokové“ době odvahu nazývat věci pravými jmény. Jinak ale dávejme na experty raději pozor. Někdy bude možná lepší poradit se s babičkou či dědečkem.

Publikováno v revue Přítomnost pod názvem „Kdo je expert na výchovu dětí?“, převzato se souhlasem autora.