Zde jednoduše panuje právo silnějšího

Rozhovor s kněžnou Sophií de Podesta, ženou která se soudí o Konopiště

Vaše Jasnosti, aktuálně žijete v Lucembursku, ale Vaše kořeny sahají také do Čech. První vévodkyně z Hohenbergu, choť arcivévody Františka Ferdinanda, tedy Vaše prababička byla rozená hraběnka Chotková, patřila tedy ke staročeské zemské šlechtě. Na jednom ze severočeských zámků, myslím že to bylo Krásné Březno jsem jednou viděl nádherný stříbrný pohár, který obdržel k jistému jubileu jeden z Vašich předků, který byl místodržícím, od vděčných občanů Království českého. Řekl bych že málokterý šlechtický rod je tak silně spjatý s Čechami, jako právě ten Váš. Je tomu tak? Pokračuje rod Hohenbergů v této tradici? Vaši předkové v otcově linii byli jako děti a sirotci ihned po první Světové válce nezvykle tvrdě vyvlastněni a vykázáni ze země. Jak se cítíte vy sama v zemi Vašich předků?

Tedy to je hned otázek naráz, ale pokusím se všechny zodpovědět.

Máte pravdu, rodina mé prababičky je silně spjatá s historií Čech. Ale pro nás Hohenbergy je složitější tuto tradici předávat dále, jelikož jsme od zmiňovaného vypovězení dědečka Maxe a jeho sourozenců ze země kontakt samozřejmě ztratili. Ale musím říct, že ve většině z nás převládá pocit spojení s Čechami, svým způsobem stesku po domově. Například u mě je ten pocit silný a cítím se doma v zemi, jejímž jazykem nemluvím a to samo o sobě je tak trochu neobvyklé.

Chtěla byste jednou v Česku žít? Zdědila jste práva na zámek v Konopišti. Mohu se zeptat jak se nyní vyvíjí Váš právní spor s Českou republikou?

Ano, ráda bych v Česku žila, cítím se tu dobře. Ale zdá se že z tohoto snu hned tak nic nebude.

Před několika lety jsem podala žalobu proti vyvlastnění mojí rodiny, přesně řečeno proti odstavci 2 paragrafu 3 zákona č. 354. Tento zákon z roku 1921 se opírá o mezinínárodní úmluvu, St. Germainskou smlouvu. V této smlouvě, článku 208 bylo signatáři stvrzeno, že bude bývalá rakousko-uherská panovnická rodina vyvlastněna a že její vlastnická práva nyní připadají zemím které vznikly po rozpadu monarchie.

V tehdejším Československu bylo rozhodnutí St. Germainské dohody co se týká nás Hohenbergů vykládáno opravdu velmi volně. Měla bych zmínit, že děti zavražděného nástupníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie byly poslány již v dubnu 1919 do vyhnanství. První Československá republika nám zkonfiskovala Konopiště a Chlumec u Třeboně ještě dříve, než pro to existovala opora v zákoně a potom musela najít řešení jak tento uhorlený přečin ospravedlnit. Tak se tedy právo ohlo tak, aby to vyhovovalo situaci, která už trvala – ve zmíněném zákonu č. 354, paragrafu 3 byl přidán odstavec 2 ve kterém je řeč jen o Františku Ferdinandovi a potomstvu, protože on sice byl Habsburk, ale jeho potomci už nejsou Habsburkové, nýbrž Hohenbergové. Tak se tam prostě napsalo „a jeho potomci“. František Ferdinand byl ale tehdy už sedm let mrtvý, mrtvému nemůžete logicky nic vzít protože nic nevlastní, jeho potomci Max a Ernst Hohenbergové byli již pět let právoplatní vlastníci veškerého majetku, který zdědili po svém otci. Jelikož bylo manželství mých praprarodičů morganistické, jsou také děti tohoto páru vyloučeny z někdejší panovnické rodiny. Něco jako morganistické manželství nám dnes zní podivně. Tehdy ale bylo mému pradědečekovi povoleno složit přísahu, aby se mohl oženit z lásky. V této přísaze se vzdal pro svou manželku a své potomky všech práv a privilegií náležících tehdy členům panovnické rodiny a stvrdil, že jeho děti a potomci nejsou právoplatnými členy Habsburského rodu. Proto se článek 208 St. Germainské smlouvy jednoduše nemůže vztahovat na potomky arcivévody Františka Ferdinanda.

Ale to všechno nakonec bylo marné, u všech instancí jsem prohrála. Co stát jednou získá, to se mu nechce opět navrátit. Co zmůže jedinec proti celé zemi, vprávu nebo v neprávu: tady potom jednoduše rozhoduje právo silnějšího. Kdo by měl z čtenářů zájem, může sledovat můj případ na stránkách:

http://www.sophie-hohenberg-czech-rep.eu

Co by se na Konopišti změnilo, pokud budou Vaše práva uznána a Hohenbergové se vrátí na zámek?

Mnoho ne. Víte, takový dům jako Konopiště už nemůžete normálně obývat jako před sto lety. Jako většina dnešních zámků by i nadále zůstal přístupný návštěvníkům. Ale co by se změnilo: Konopiště by se stalo opět tím, čím mělo vždy zůstat: živou historií své země, ne smutné muzeum.

V konopišťských, benešovských rodinách, které přišly do styku s Vašimi předky se o nich dodnes vypráví příběhy. Funguje to také naopak?

Jistě, měli jsme je. Jen tím, že můj dědeček zemřel, když jsem byla ještě nemluvně, tak mnoho příběhů odešlo spolu s ním. Vím, že moje prateta Žofie ještě dlouho udržovala písemný kontakt s lidmi z Konopiště.

Ve vašem rodokmen máte kromě vévodkyně Žofie také vévody Maxe a Ernsta, mluvčí monarchistického hnutí meziválečného Rakouska, které bezpochyby můžeme nazvat hrdiny odboje proti nacistům. Mluvilo se o nich ve Vaší rodině, když jste byla malá?

Ano jistě, už jako dítě jsem věděla, že můj dědeček i jeho bratr byli politicky aktivní a mimo jiné také proto byli internováni v Dachau. Tehdy jsem nevěděla co to bylo Dachau, to samozřejmě až později… Co všechno můj dědeček dokázal pro svého bratrance Ottu von Habsburga a jak mu pomáhal jsem se dozvěděla teprve jako dospělá.

Dalo by se říct, že Ernst a Max byli už od malička osudem nuceni bojovat za svá práva a tak potom odvážně bojovali za práva druhých?

Ano byli odvážní a jak se dříve říkalo – velkodušní. Takoví lidé mi moc imponují. Velmi brzy se naučili, jak umí být život krutý. V jediném dni ztratili oba rodiče a krátce na to byli vyhnáni ze svého domu i ze své země a téměř o všechno přišli. Ale pokračovali dál. Pomáhala jim víra v Boha a v to, že se snad jednou s rodiči opět setkají. Byli přesvědčení, že se do té doby mají chovat jako vzpřímení křesťané a že mají žít jako slušní lidé. Neměli žádnou psychologickou péči, měli jen svou víru a modlitbu a bojovali proti bezpráví, nebáli se vyjadřovat své názory. Myslím že byli obdivuhodní.

To byly časy, kdy monarchisté patřili v Rakousku k vážným hráčům. Co myslíte, vrátí se to někdy?

Já žiji v konstituční monarchii a ten systém mi příjde dobrý, zemi a jejím obyvatelům dává jistou stabilitu, kontinuitu. Vrátí se někdy i do jiných zemí? Jako mladý člověk jsem nevěřila, že jednou padne Železná opona. Ale stalo se tak. Všechno se může stát. Člověk by neměl nikdy říkat nikdy – tak proč ne.

Možná jsme v Čechách na Moravě a ve Slezsku v současnosti monarchii blíže, než Rakušané. V kontextu nanejvýš negativního působení prvního prezidenta zvoleného lidem slyšíme v Česku stále častěji, že by země byla možná s králem v čele přece jen hezčí. Vy znáte běžný život v Lucembursku, perfektně fungující evropské monarchii. Myslíte, že by monarchie přinesla něco pozitivního i nám?

Jak už jsem říkala, jsem pevně přesvědčená, že konstituční monarchie je velmi pozitivní politický systém. Mnoho lidí je dnes zklamáno politikou a politiky. Takový konstituční panovník je za normálních okolností nad touto sférou a může tak svému lidu dát pocit kontinuity. Člověk potřebuje něco anebo někoho ke komu může vzhlížet.

Před několika lety dávala česká veřejnoprávní televize show, která se jmenovala Největší Čech. Diváci několik týdnů vybírali nejvýznamnější osobnost české historie. Absolutním vítězem se stal Lucemburk Karel IV. A Vy jste s Lucemburky blízká příbuzná. Myslíte že by bylo hypoteticky možné, že by se Lucemburkové vrátili na český trůn, kdyby to Češi chtěli? Lucemburk by byl možná přijatelným panovníkem pro široké vrstvy obyvatel.

Jak jsem říkala, možné je všechno. Rozhodnout musí lidé. Česká koruna byla před velmi dávnými časy volenou monarchií… Ale vlastně se k tomuto tématu vyjadřovat ani nechci. Je pravda že jsem blízká příbuzná Lucemburků ale také Habsburků…

Lucembursko a Česko spojuje slavná historie. Vědí o ní také Lucemburčané?

Samozřejmě mnozí vědí o společné historii, i když je hodně vzdálená. Jan Lucemburský, kterému se u nás říká Jan Slepý (lucembursky Jang de Blannen), tedy otec Karla IV. je koneckonců pohřben v Lucemburku.

Vidíte nějaké analogie mezi lucemburskou a českou mentalitou?

Na to neumím odpovědět. Čtyřicet let komunismu neprošlo okolo českého národa beze stop. Během těchto let jsme měli úplně jiné podmínky, to člověka formuje. Ale všichni lidé jsou více nebo méně stejní, nemyslíte?

Před několika dny jsem viděl v knihkupectví román jednoho slovenského spisovatele, který se zabýval zajímavým tématem. Píše se tam přibližně toto: Sarajevský atentát se nezdaří. Arcivévoda František Ferdinand se stane císařem, který reformuje monarchii, císařství se stane jednou z nejmodernějších zemí světa a velmocí. Hitler nepříjde k moci a stejně tak komunisté ve střední Evropě. Napadne Vás občas, jak by vypadalo Rakousko-Uhersko, kdyby Váš pradědeček Sarajevo přežil?

Často myslím na to, jak by vypadala Evropa, kdyby nebyla první Světová válka. Můj pradědeček neúnavně varoval před válkou, myslel si, že by to byl konec monarchií v Německu, Rusku a Rakousku. Měl pravdu.

První Světová válka změnila Evropu na tolika úrovních; ať už se pohybujeme v geopolitické nebo sociální rovině. Jakou by byla Evropa bez Velké války je vlastně nepředstavitelné. Dějiny nevymyslíte znova – co se stalo nemůže se odestát!

Ale je to samozřejmě lákavé hrát tuto hříčku s kdyby. A jsem přesvědčena, že by můj pradědeček byl dobrým panovníkem, protože měl v mnoha ohledech velmi moderní názory. Ale nebylo by to jednoduché. František Ferdinand by mohl pouze jeden rok odsouvat svou uherskou korunovaci. Během tohoto jediného roku by musel zreformovat uherskou ústavu, protože panovník musel přísahat, že ústavu zachová. No a kdyby to nestihl, tak by mu uherská ústava svázala ruce jednou provždy. Jeden rok je krátká doba a jistě by nebylo lehké dosáhnout změn bez občanské války. Takže kdyby se mu to všechno podařilo…

Jak jsem říkala, historie je historie a na tom nic nemůžeme změnit. Ale můžeme se z ní učit a zkusit to dělat lépe.

Vaše Jasnosti, děkuji Vám za rozhovor.

 

Rozhovor vedl Jan Schánělec, člen Sdružení monarchistů Brno. Se souhlasem převzato z časopisu LandesEcho (Prag, 19.3.2015, Nr. 3 Jahrgang 2, pp. 14 – 15).

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.