Národní park Šumava – spor o koncepci či obraz kulturního úpadku

Podrobnosti

Zveřejněno 12. 6. 2015 7:46

Napsal Čestmír Hofhanzl

Přinášíme tři kapitoly ze zatím poslední knihy autora, který z vlastní zkušenosti, vhledu odborného i politického, popisuje snahy o rozvrácení strategického území Národního parku Šumava. Kromě v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ zveřejněného textu J. R. Nyquista je to další příspěvek k debatě, kterou by bylo pro idealisty možné shrnout do otázky, zda je zde člověk pro životní prostředí či životní prostředí pro člověka, a pro cynické pragmatiky, jak nejúčinněji zneužít idealistů, kteří pro samotné páchání dobra nechtějí ani vidět, ani slyšet...

Redakce

Vladimír Just a lži o Šumavě

Dalším velikánem mediální scény na straně bojovníků za bez zásahovost a svobodu přírodních procesů byl Vladimír Just. Zaangažovanost Vladimíra Justa, profesora divadelních věd, na straně pokroku a svobody, byla asi u kulturtrégra v tomto čase logická. Profesor Just svou mimořádnou zaangažovaností na straně přírodních činitelů uzavírajících proces destrukce smrkového lesa sám sebou dokazuje, že co se v posledních dvou desetiletích v lesích Národního parku odehrálo, bylo procesem a dokladem rozkladu lidské společenské kultury.

Měl jsem příležitost se vícekrát s Vladimírem Justem setkat a konfrontovat s ním názory; vždy to byl jedinečný zážitek. Ten člověk byl jako by vyrostl v jiné kultuře, civilizaci odlišné od prostředí, zkušeností, kterými jsem prošel já sám. Asi dvakrát jsem profesora Justa provázel parkem, kde nám představitel divadelní vědy ukazoval, jaká zvěrstva správa v národním parku páchá. Za prameny Vltavy, kde v té doba byl ještě zelený les, nejlepší, staré smrkové porosty v parku. Na kontaktu ještě zelených porostů na české straně s již zničenými porosty na bavorské straně. Stěna mrtvého a umírajícího lesa na německé straně byla vzdálená dvě stě–tři sta metrů.

Správa na české straně a její lesníci vyhledávali stromy napadené lýkožroutem, který nalétával z napadených porostů na německé straně. Porážela tyto stromy a odstraňovala je z porostů. Profesor Just v těch místech nalezl ohniště, které si udělali lesní dělníci, s dvěma malými stromky s ohořelými větvemi. Začal vykřikovat, jaké škody správa v chráněném území páchá. Když mu bylo odpověděno, že dva ožehnuté stromky proti té hrůze, která se odehrává kolem, jsou malichernost, které se nedá ohlídat, ječel jako Viktorka u splavu. Když mu bylo řečeno, že nebude-li se v těchto místech důsledně postupovat proti lýkožroutovi, za pět let bude všude kolem mrtvý les, nereagoval. Dnes tam vůkol kolem mrtvý les je. Po pár stech metrech, u prastarých kolejí vyjetých traktorem, starých nejméně deset patnáct let, se opakovalo totéž jako u popálených smrčků. Milou procházku s profesorem Justem zakončila louže na lesní cestě, která dělala hranici mezi první a druhou zónou parkových porostů. Traktory, které občas po cestě projely, aby nemusely jet přes louži, na straně k první zóně louži objížděly. Pro pana doktora to byl opět jedinečný důkaz, jak pracovníci parku poškozují přírodu.

V té době právníka dělal parku JUDr. Borovka, člověk s jistě bohatou minulostí a „zkušenostmi“. Po devadesátém roce dělal právníka lesnímu závodu Vimperk. Nevím, jestli funkci právníka parku zastával od začátku, nebo až po nástupu Ivana Žlábka. Když jsem na konci roku 1998 na správě parku nastoupil, přidělil mi Ivan Žlábek kancelář, kterou jsem měl sdílet s doktorem Borovkou, který měl úvazek na správě na pár hodin. Pan doktor nikdy do mé kanceláře nevstoupil. Zjistil jsem si pracovní minulost a elán vitae pana doktora. Můj bratranec v Českých Budějovicích dělal na správě Státní bezpečnosti údržbáře. Doktor Borovka byl za legálního komunismu jistě dost velké a nebezpečné zvíře, byl sekretářem velitele Krajské správy Státní bezpečnosti. Po dobu svého působení na správě parku jsem pana doktora kolegiálně tituloval soudruhu majore. Nepochybuji o tom, že jeho působení na správě parku mělo svůj účel a důvody.

Pravicovému bojovníkovi za svobodu přírodních procesů Vladimíru Justovi se existence mé maličkosti v jedné instituci a budově s bývalým estébáckým zvířetem velmi hodila. Když nic neměl, tak mě ve svých textech a článcích tituloval jako spolupracovníka estébáků.

Dovolím si tvrdit, že všechny žlučovité útoky Vladimíra Justa na správu parku a její zločinné jednání proti přírodě byly úmyslné a vypočtené nepravdy, hajzloviny a podrazy. Ve své většině, za ta léta, to nebylo způsobeno tím, že o problému nic nevěděl a neměl ponětí, do čeho se míchá. Chování, angažovanost Vladimíra Justa je dokladem, jak v dnešním čase, i u lidí, kteří mají pojem kultura v popisu práce, se obsah zcela vytratil. Když jsem Vladimíru Justovi odpověděl na jeho články, nikdo mi je nechtěl zveřejnit. V té době Just často publikoval své texty v Literárních listech, bývalých Literárních novinách. Tehdy, v těchto dříve intelektuálních novinách, dostal jako trafiku místo Šéfredaktora mladičký bojovník za přírodu, Jakub Patočka. Snažil jsem se na Justovy články o Šumavě, které v Literárních listech vyšly, v týchž novinách odpovědět. Když nebyly zveřejněny, dovolal jsem se telefonicky šéfredaktoru Patočkovi a tázal jsem se, proč mé texty odpovědí nezveřejní, snad mám právo na odpověď. Šéfredaktor Patočka mi odpověděl: „Texty nezveřejním, protože s nimi nesouhlasím.“ Tak fungoval svobodný tisk a hlídači demokracie, celých dvacet let po vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Jak to fungovalo v politické rovině, jsem měl možnost osm let srovnávat z toho, co jsem viděl se dít ve sněmovně, na úrovni politiky, a co jsem si bezprostředně přečetl v novinách a viděl v televizi. Obraz předkládaný veřejnosti, plebsu byl o něčem jiném, než jsem viděl se odehrávat ve skutečnosti. To, co a jak se odehrávalo na úrovni obecné politiky, stejně platilo a fungovalo kolem ochrany přírody. V referování, komentování konfliktů kolem svobody přírodních procesů.

Dva-tři novináři mi ve sněmovně na můj dotaz, „proč nepíšete, co skutečně vidíte?“ odpověděli, že v tom případě jim to šéfredaktor nezveřejní. Když jsem jednomu novináři dal ke zveřejnění text o jisté věci, přišel se mi omluvit. Řekl mi: „Pane poslanče, já se stydím, šéfredaktor to nezveřejní.“ Provázel jsem po Šumavě novináře z Mladé fronty, ukazoval jsem mu, jaké věci jsou, říkal, co se hraje. Nakonec jsem se ho zeptal, „proč nepíšete, co vidíte, jaká je pravda?“ Odpověděl mi tehdy: „Co mám dělat, když nenapíši, co si přejí, vyhodí mne. Nic jiného neumím.“

V roce 1999 jsem v den, kdy bylo mimořádné úplné zatmění slunce, s inženýrem Zatloukalem provázel po Trojmezí a Smrčině Igora Míchala, doktora Krahulce z Průhonického botanického ústavu a Jaromíra Bláhu. Ukazovali jsme jim rozsah napadení smrčin v těch místech. Ing. Zatloukal se jim usilovně snažil vysvětlovat rozsah toho, co se tam děje a co se stane. Já už jsem neměl na to, abych vysvětloval „přesvědčeným“, kteří nechtěli vidět a nanesli žádnou odpovědnost. Byla to skutečnost, o která nechtěli slyšet.

Ta vycházka se odehrávala v mysteriosní atmosféře polopřítmí zakrytého slunečního kotouče. Zatloukal nás přivedl k torzu poraženého, odkorněného kmene horského smrku. Snažil se „milovníkům“ přírody, obhájcům přírodních procesů, vysvětlit, že ten strom tam ještě mohl léta stát, kdyby se adekvátně postupovalo v ochraně lesa před lýkožroutem.

To torzo kmene horského smrku bylo skutečným zázrakem, dokladem toho, co příroda dokáže. Sukovitý kužel smrkového kmene měl u paty téměř dva metry v průměru, při výšce jen pět-šest metrů. Nevydržel jsem a vložil se do diskuze, řekl jsem idealistům: „Kdybyste skutečně chtěli něco pro přírodu udělat, ten kmen by měl být snesen dolů, do Vimperka, ošetřen proti hnilobě a postaven před správu parku, nebo na náměstí ve Vimperku.“ Nejméně ještě sto let by mohl vyprávět lidem, jaká zázraky příroda dokáže. Proč se k ní máme chovat s respektem, chránit ji, držet sami sebe v míře, nepodléhat náhlým hnutím mysli, politickým extrémům.

Když jsme sešli dolů, řekl jsem při rozchodu s těmi třemi odborníky: „Jednou byste měli být hnáni k odpovědnosti za to, čemu jste dopomohli, aby se stalo.“ Mlčeli, klopili oči, za pár dnů jsem se dočetl, z jejich per stejné kecy, které hlásali před tím.

Asi po deseti letech, když už porosty kolem Plešného jezera byly suché, stanovila podle letokruhů dendrologická analýza u torza horského smrku, který byl mnohem menší, než smrk na Trojmezí, stáří tohoto stařešiny na pět set padesát roků.

Blokáda kácení stromů

Blokáda káceni kůrovcových stromů u Plešného jezera je kriminální zločin se vším všudy. V této části parku byly krásné porosty ve stáří nad sto padesát roků, v hřebenové části byly ještě starší porosty. V hřebenové části Trojmezí se před léty v letní části roku pásával dobytek. Na konci devadesátých let byla v porostech již rozeseta kůrovcová kola napadených stromů. Bylo jasné, že jestliže se rychle a důsledně nezasáhne a napadené stromy se neodstraní z porostů, bude celá oblast během několika roků mrtvým lesem. Tvrdím, že organizátoři blokády kácení kůrovcem napadených stromů to velmi dobře věděli. Zelení mládežníci přivazující se ke stromům, ve své blahé hlouposti, ve své většině nevěděli, co činí. Přesto nesdílím křesťanský názor, že nevědomost hříchu nečiní. Celá akce blokády kácení napadených stromů byla vykalkulovaná a načasovaná.

Když byla blokáda vyhlášena, v parku jsem pracoval. Řekl jsem tehdy Ivanu Žlábkoví, že buď vyvedeme účastníky blokády s policií, nebo použijeme k zabránění blokády i vojáky. „Jestliže to neuděláte, končím v parku, tohoto se účastnit nebudu. Přistoupíte-li zase na jakýsi kompromis, použijí to později proti vám, jako důkaz neschopnosti. Nakonec vás pošpiní, že to řeknu hrubě, poserou, pochčijou a stejně vás vyhodí.“

V době blokády jsem téměř každý večer jezdil nahoru k Plešnému jezeru, snažil se zelené mládeži vysvětlit, čeho se vlastně účastní. Jaký bude výsledek jejich ideového boje za svobodu přírodních procesů. Za dva-tři roky budou smrkové porosty v celém okolí suché. Podívejte se, na internet kdo má v pronájmu pozemky mezi Lipnem a hranicí Národního parku. Podívejte se, kdo a jaké firmy pasou dobytek v těch místech. Jsou to realitní kanceláře. Až zde bude mrtvý les, budou mít důkaz, jak ochrana přírody selhala v péči o území Národního parku. Rozběhne se mediální kampaň, ve které bude rozhořčená veřejnost žádat zrušení parku v tomto území, kde již nebude co chránit.

Kampaň kácení stromů v okolí Plešného jezera organizoval na místě brněnský zelený aktivista, vystudovaný zoolog Mojmír Vlašín, kterého jsem roky znal. Řekl jsem mu tenkrát: „Dal bych vám škody, které způsobíte k náhradě, abyste věděli, že nejste bez odpovědnosti.“ Pak jsem zaslechl, jak kousek vedle vykládá ekologické mládeži na mou adresu: „To býval slušný člověk.“

Měl jsem ve své náplni práce, jako zaměstnanec parku, vyřizování stížností na práci parku a podávání informací o parku. Prakticky všechny stížností, které jsem dostával, žádosti o informace, byly úmyslné potměšilosti. Rozsah informací, které byly požadovány, by mohl zaměstnat pracovníky správy na celý úvazek. Zákon „O informacích” to umožňoval, byl napsán tak, aby mohl být účelově zneužíván, podle potřeby proti dané instituci použit. Podle zákona jsem měl povinnost na stížnosti a žádosti odpovídat, většina těch žádostí byla jen úmyslné týrání, která mělo pracovníky otrávit.

Pisatelé těch stížností, při další žádosti, nebo poděkování za mou odpověď se mi fakticky vysmívali. Můj odchod z parku měl i tu příčinu, že jsem ze sebe odmítl dělat šaška. Řekl jsem si tenkrát, že nemá žádného smyslu sloužit jako okopávaná zesměšňovaná figurka, když nemám žádnou šanci se takovému zneužívání postavit. Mé texty, ve kterých jsem se pokoušel tyto praktiky popsat, mi žádné noviny nezveřejnily. Mediální scéna byla nastavena ne na hledání pravdy a informování o tom, oč ve skutečnosti jde. Média sloužila a slouží k ohlupování veřejnosti, odvádění pozornosti od podstaty problémů.

Zákon „O prodeji státní půdy

Na jaře 1999 byl ve Sněmovně předložen návrh zákona „O prodeji státní půdy“, zákona č. 95 z roku 1999 Sb. Hlídal jsem tehdy zákonodárné aktivity, které se mohly týkat národního parku. U zákona „O prodeji státní půdy“ bylo jasné, že lze předpokládat ve formulacích paragrafů útok na integritu území Národního parku. Zakonspirovanou nálož jsem v návrhu zákona našel v paragrafu, který se týkal půdy v národních parcích. Byl tam odkaz, že je to řešeno v zákoně č. 114 „O ochraně přírody“. Ve sto čtrnáctce jsou Národní parky ve vyjmenovaných typech pozemků, které nelze prodat. Jako náhodou chyběla kategorie „ostatní pozemky“. V Šumavském parku, pokud si pamatuji, do této kategorie spadalo několik tisíc hektarů, rozesetých po celém území. Kdyby se zákon v tom znění prosadil, začaly by právní spory a žádosti o vydání takových pozemků. Věděl jsem, že apelovat na poslance nebo poslanecký klub nemá žádného smyslu. Budou zaúkolováni vedením svých klubů a stran protlačit a schválit zákon v navrhovaném znění. Jedinou možnost jak dosáhnout změny jsem viděl ve zveřejnění této úmyslné intriky. Jediné noviny, které mi byly ochotné informaci a článek zveřejnit bylo Právo, kdysi Rudé.

Manipulace a machinace s pořadem schůze poslanecké sněmovny před projednáváním zákona „O prodeji státní půdy“, se téměř podobala situaci, když byl schvalován náš vstup do Severoatlantické aliance. Bylo absurdní pozorovat manévry při schvalování „prkotiny“, která se týkala možnosti, jak se dostat k pozemkům v Národním parku Šumava. Pro zasvěceného to byl důkaz, jaký význam banditi za scénou území Šumavy připisují. Jak k ovlivnění výsledku hlasování mohou posloužit i zneužití formálních postupů v pořadí hlasování. Z poslaneckých lavic bylo podáno několik pozměňovacích návrhů na rozsah pozemků, které by měl park vydat a umožnit jejich prodej. Jeden z návrhů podal lidovecký poslanec Libor Ambrozek. Navrhl vydat proseky v katastru obcí, ležících v území Národního parku, které jsou v kategorii třetích zón parku. Tento návrh byl z pozměňovacích návrhů nejmírnější. Zpravodajem zákona ve sněmovně, který řídil projednávání a hlasování, byl Jaroslav Pešán z Občanské demokratické strany. Podle platných pravidel hlasování o pozměňovacích návrzích se má nejdříve hlasovat o návrhu požadujícím největší změnu. Postupně, když návrh neprojde, se hlasuje o dalších méně radikálních návrzích. Potom, co se mi podařilo zveřejnit v tisku vysvětlení, o co v zákoně „O prodeji státní půdy“ ve vztahu k Národnímu parku Šumava jde, se strany neodvážily příliš tlačit na pilu. Zpravodaj Pešán změnil pořadí hlasování, dal nejdříve hlasovat o „umírněném“ návrhu poslance Ambrozka. Sněmovna hlasováním tento návrh schválila. Návrh se týkal asi tří set hektarů na území parku. Autorům a strůjcům ataku na územní integritu parku se nepodařilo vše, oč usilovali, ale první krok byl udělán. Libor Ambrozek, ochránce přírody, se osvědčil. Prokázal svou použitelnost. Byl to jeho krok a důkaz jeho použitelnosti v postkomunistické politice.

Během několika měsíců byla připravena novela zákona o obcích, týkající se majetku obcí. Roky zainteresovaní organizátoři „perestrojky“ Sametové revoluce blokovali legislativní pravidla, která by upravovala restituce majetku obcí a zákonná pravidla, která by upravovala hospodaření s tímto majetkem. Když se nepodařil záměr narušit integritu území národního parku v zákoně „O prodeji státní půdy“. Našla se další možnost učinit tak novelou zákona „O majetku obcí“. Obcím nebyl navrácen majetek, který se nacházel v území Národních parků vyhlášených po roce 1990. Účelem a smyslem předkládané novely bylo navrátit obcím majetek nacházející se v území těchto národních parků.

Při předložení této novely mi bylo jasné, jaký je účel této novely. Hledal jsem v historických záznamech, kterých pozemků a částí parkového území se pozemkové nároky týkají. Při pohledu na mapu a pozemkové mapy historického majetku obcí sousedících s územím parku, mi byl účel novely okamžitě jasný. Historický lesní majetek města Kašperské Hory celil území Šumavského parku na dvě části. Sahal od Kašperských Hor až na Bavorskou hranici. V té době hlavní lesní mafián Honza Mičánek měl již koupenou pilu v Kašperských Horách. Členka dozorčí rady Českých státních lesů ing. Naušová byla členkou obecního zastupitelstva v Kašperských Horách. Takovou poetickou pointou je, že předválečné Kašperské Hory měly převážně Německé osadníky, kteří byli odsunuti do Německa.

Na správě parku jsme připravili návrh náhradních restitucí za pozemky v území Národního parku, aby Kašperské Hory dostaly náhradu ve státních lesích přiléhajících z druhé strany ke katastru Kašperských Hor. Projednáním a přípravou novely ve sněmovně byl pověřen hospodářský výbor, kterému v té době dělal předsedu Vlasta Tlustý. Jel jsem do Prahy na zasedání hospodářského výboru a předložil jsem na zasedání výboru k projednání náš návrh náhradní restituce v území Státních lesů. Garanční hospodářský výbor tento návrh náhradní restituce přijal a hlasováním schválil. Ve své prostomyslné naivitě jsem svůj úspěch v následujících dnech oznámil starostovi Kašperských Hor ing. Markovi.

Bezprostředně následovala protiakce. Starosta Marek svolal do Kašperských Hor šumavské starosty a zainteresované aktivity, ale správa parku nebyla pozvána. Věděl jsem o té sešlosti a vydal se na sedánek bez pozvání.

Starosta Marek mne ze sedánku vykázal s pohrůžkou, že mne nechá vyvést policií. Vyzval jej k tomu přítomný poslanec Poslanecké sněmovny za sociální demokracii Evžen Snítilý.

Evžen Snítilý byl ve sněmovně již v době, když jsem byl ještě poslancem. Nikdy jsem nezaregistroval u tohoto pána jakýkoli zájem o ochranu přírody nebo o národní park. Obávám se, že náhlý zájem o majetek obcí v národních parcích souvisel se záznamem Evžena Snítilého, agenta v registru bývalé vojenské kontrarozvědky. Pan poslanec byl nepochybně na krátkém špagátu a dostal úkol. Aktivita takovýchto lidí v machinacích kolem národního parku potvrzuje význam, zájem bývalých tajných služeb, dnešních řídících složek a orgánů za scénou o území, na kterém se nachází Šumavský park.

V případě novely zákona „O majetku obcí“ jsem již neměl šanci zveřejnit v některých novinách text, který by veřejnost informoval o účelu novely ve vztahu k Národnímu parku. Zaangažované kruhy si již v tomto případě ohlídaly a pojistily u vedení redakcí, aby v žádném případě takový text s informací o účelu zákona nezveřejnily. Ve sněmovně již nebyl nikdo, kdo by měl odvahu se ozvat.

Pokusil jsem se před projednáváním novely v Senátu oslovit senátory. Zúčastnil jsem se projednávání novely, která již byla schválena ve sněmovně a v hospodářském výboru Senátu. To již byla smutná fraška. Na jednání výboru byla za Město Kašperské Hory pozvána a promluvila ing. Naušová, členka obecního zastupitelstva a rovněž členka dozorčí rady Lesů České republiky – to tam však nikdo neřekl. Nikoho z přítomných senátorů tento konflikt zájmů nezajímal. Senátor Liška (ODS) nejdříve mluvil ve prospěch náhradní restituce z lesů mimo území parku. Během jeho řečí přišel na jednání výboru jeho předseda, senátor Burda, rovněž ODS. V tom okamžiku začal senátor Liška bez přerušení mluvit úplně opačně. Tu, dovolím si říct, „nádhernou selanku“ uzavřel předseda Burda prohlášením – perlou: „Všechny lesy by měly být zprivatizovány. Nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník." Bylo to smutné jednání, které ani není zapotřebí komentovat.

Abych učinil vše, co bylo v mých silách, napsal jsem ještě rozbor a důsledky, které bude mít schválení novely pro Národní park Šumava, a donesl jsem svůj text na právní odbor prezidentské kanceláře. Václav Havel zákon podepsal. Jako alibi byl v Lidových novinách uveřejněn malý sloupeček, ve kterém bylo napsáno, že zákon podepsal, ale nerad.

Národní park Šumava – spor o koncepci či obraz kulturního úpadku, Nakladatelství Václav Šplíchal Regia, 2014, IBSN: 978-80-87586-09-9

Zveřejněno s laskavým souhlasem nakladatele a autora. Redakčně upraveno.