Nejde o to, že jsem to říkal...

Podrobnosti

Zveřejněno 16. 7. 2015 20:34

Napsal Jan Kubalčík

...ale co naplat: já jsem to říkal. Zkrátka, někdy neuškodí se trochu ohlédnout.

Prvně vlastně jen drobné připomenutí. Titulek článku mluví sám za sebe: „Babiš chce privatizovat státní firmy. Prodejem částí podniků na burze hodlá získat desítky miliard“ (Václav Dolejší, Marek Miler, iHned.cz, 14.5.2015). Inu, dobrá. Co že jsem to říkal? Tedy, zdaleka ne sám, pochopitelně... Tvrdila nás celá řada, už před lety, že privatizace bývá dobrý nápad, ale hlavně se získané prostředky nesmějí „projíst“, jejich použití musí být smysluplné. Tím nejsmysluplnějším bylo a je v našich podmínkách financování přechodové fáze reformy penzijního systému. No, vlastně, momentálně ne... teď právě pouze jednu reformu (sice přeopatrnou a velmi nešikovně presentovanou) likvidujeme. Přesto to stojí za připomenutí. I když to, stejně jako před lety, nikoho z těch, kteří na to mají vliv, nezajímá. Důsledky pocítíme všichni, nejpozději za cca 20 let. To je dřív, než se zdá. Vlastně už skoro nezbývá, než se na dopady nereformovaného penzijního systému prostě připravit, protože tenhle vlak už nám téměř jistě ujel... Poděkování patří všem prakticky všem vládám cca od roku 1996. Pardon má ODA, která mezi roky 1996 a 1998 reformu na úrovni vlády prosazovala, leč přes odpor zejména ODS nedokázala prosadit. A samozřejmě vláda Petra Nečase, která se pokusila na poslední chvíli udělat alespoň něco málo. Ostatní jsou vinni.

Při prosazování registrovaného partnerství se zaklínali, že adopce dětí jsou mimo diskusi. Ne, nevěřil jsem, nevěřili jsme (my, konzervativci) a říkali jsme, psali jsme v pravý čas, opakovaně, že je celý koncept nesprávný, nesprávný, nesprávný, nesprávný, a ještě jednou nesprávný... Jasné pochybnosti, že dobové deklarace rezervovanosti k adopcím neznamenají vůbec nic, byly hlasitě vyřčeny. Pak přišel požadavek na možnost adoptování dětí, které jsou již homosexuálním párem vychovávány „druhým z partnerů“, kdy jeden z nich je zároveň biologickým rodičem dítěte (povětšinou se jedná o matku...). No a nyní, titulek je opět výmluvný: „Srovnal jsem si, že jsem gay. A teď chci děti, říká muž, který žene adopce k soudu“ (Vojtěch Blažek, Kateřina Surmanová, iHned.cz, 27.4.2015). Toto je tedy nezbytné mít stále na paměti: těmto řečem je nutné přikládat nulovou váhu. Pan Petr Laně (o něj ve zmíněném textu jde) osobně nikomu nic nepřislíbil, k ničemu se nezavázal, prostě těžko mu co vyčítat. Nečiňme to. Bylo prostě chybou přijímat zákon o registrovaném partnerství a bylo by více než správné tuto chybu napravit: zrušit tento zákon, nebo jej novelizovat tak, aby registrované partnerství bylo „pro každého“ – čili pro skupiny (dvojice, trojice, čtveřice...) libovolně definované (nejen sexuálně), které se rozhodnou takové partnerství uzavřít. Ve společnosti je poměrně dost lidí, kteří na jedné straně „přejí“ homosexuálům, aby mohli registrované partnerství uzavírat, ale na straně druhé jsou na ně adopce homosexuálními páry „zu moc“. Právě k jejich uším je nezbytné dostat pravdu, že jde o „jeden balík“, tedy že „adopce“ jsou v této logice pokřiveně pojatých lidských práv přímým důsledkem „registrovaného partnerství“ a že nechceme-li druhé, nemůžeme akceptovat ani první (v podobě, která se má pokoušet imitovat manželství...), nebo jinak řečeno: necháme-li si vnutit první, nemáme šanci zabránit druhému.

Andrej Babiš zastrašoval poslance ČSSD Šincla. Hezky to rozebírá např. Bohumil Doležal v textu „Politici a žurnalisté kapitulují před Babišem“ (Neviditelný pes, 22.6.2015). Ale o to teď nejde. Jde o poslaneckou imunitu. V textu „Co je na omezení poslanecké imunity špatného“ (KONZERVATIVNÍ LISTY, 23.4.2013) jsem napsal: „Představme si opozičního poslance, který chce skutečně poctivě, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vykonávat svůj mandát. Právě o takového poslance bychom přece měli my všichni stát, ne? A tento poslanec se dostane do ostrého politického sporu se svým vládním kolegou, který je shodou okolností zároveň ministrem... třeba vnitra, který ví, že „když se to provalí“, tak se může se svojí nadějně se vyvíjející politickou kariérou rozloučit. Předmětem konfliktu je přitom nějaká nekalá činnost (nebo nečinnost...) policie, nebo rovnou BIS. Jak takový střet s mocí může pro poslance u nás asi dopadnout, pokud mu imunita neposkytne maximální možnou ochranu? Není snad správné takovéhé poslance uchránit i před výhrůžkymi typu „však počkej, teď na tebe něco ušijem a on ti mandát skončí – pak ti to spočítáme“? Já myslím, že je to nejen správné ale i v nejvlastnějším zájmu nás všech. Problém je, že o tom, jak bude v našem prostředí osekaná imunita (ne)fungovat, se dozvíme jen těžko – nebo až bude pozdě.“. Stačí jen drobně pozměnit a máme realitu. To, že se nejedná o opozičního, ale vládního poslance, je možná ještě horší – a, přiznávám bez mučení, tohle lépe viděl pan Jiří Payne (byť s jím uvedeným konkrétním příkladem ostře nesouhlasím)... Přesto, nejde o to, že jsem to říkal... ale co naplat: já jsem to říkal.